Schmarcz: Čižinský sobě. Obludná sázka na hnutí „statečných“ mu snad ani nemůže vyjít | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Čižinský sobě. Obludná sázka na hnutí „statečných“ mu snad ani nemůže vyjít

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Snaha vrátit do politiky souboj idejí a tradiční stranický řád dostala další úder. Jan Čižinský, který se už k jedné straně otočil zády, se chystá na další zářez na pažbě. Tentokrát by chtěl vykrást všechny čtyři středopravé strany najednou – a možná kus Pirátů k tomu. Může mu vyjít sázka na Česko sobě, jež navazuje na jeho projekty Praha 7 sobě a Praha sobě? 

Čižinský se dle svých slov cítí na to stát se příštím premiérem. Sebevědomí mu nechybí. Soudnost ano. Je nepochybně úspěšným aktivistou, který pochopil, že politika se mění. A léty prověřené ideje KDU-ČSL vyměnil za módní nepolitický populismus. Bárta, Babiš, Okamura, Bartoš, Čižinský. Ti všichni vsadili na boj s „dinosaury“ a nabídku „lepšího“ světa, k němuž nevede standardní hodnotová politika, ale oddaná víra ve vůdce. Čižinský je ovšem první, kdo se chce obejít úplně bez strany či hnutí. Což je nonsens.

Epidemie mesianismu, který přichází sice v různých podobách, ale vždy se neomylně snaží pohřbít zastupitelskou demokracii, už je docela otravná. Nejen u nás. Trump v USA, Macron ve Francii, Trudeau v Kanadě a další spojují narcismus, manipulativnost, nabubřelost, panovačnost, egoismus a politický amatérismus do smrtícího psychotického koktejlu. Mnohým se z něj dělá zle, ale mnozí další jej přes jeho nezdravost hltají jak vanilkový shake. Člověk si říká, kde se ti týpci pořád berou a přeje si, aby to konečně přešlo…

Neideologičtí populisté táhnou. Čižinský to ví. Jeho akce Praha sobě měla tři cíle: 1. obejít demokratické principy, které musí dodržovat každá registrovaná strana či hnutí, které jsou povinny mít stanovy v souladu s ústavou a hierarchickou strukturu vzešlou z vnitřních voleb 2. aktivizovat občany při sběru sta tisíc podpisů, které jsou v Praze nutné ke kandidatuře sdružení nezávislých kandidátů 3. vyhnout se rovnoprávné spolupráci s mateřskou KDU-ČSL, za niž se Čižinský předtím dostal do Sněmovny.

Čižinskému to vyšlo. Nepochybně i díky tomu, že v rámci Prahy byl docela známý. Do vedení magistrátu se tak dostalo uskupení bez demokratické struktury, s nevolenou, naoktrojovanou kandidátkou. Na rozdíl od jiných měst, kde lidovci jdou do voleb v rámci různých místních koalic s dalšími stranami a hnutími, jim jejich poslanec v Praze nenabídl vůbec nic. Jasně, sdružení nezávislých kandidátů ani nemůže vstoupit do koalice s jiným subjektem, je to beztvará hmota spojená pouze chytlavým názvem a vůdcem. Což byl účel.

Po komunálním úspěchu přichází na scénu celostátní Česko sobě a Čižinského „3000 statečných“. Jenomže ouha! Do sněmovních voleb mohou vstoupit pouze registrované strany a hnutí. Tedy nic jako nezávislé sdružení kandidátů. Je tedy záhadou, za koho se Čižinský vlastně chce stát premiérem. Jeho Česko sobě by se napřed muselo proměnit v normální stranu se stanovami a volbami vedení. To však zatím demonstrativně odmítá.

Jan Čižinský tvrdí, že kdyby založil stranu či hnutí, vedlo by to ke štěpení a oslabení ostatních stran. Jenomže pak nemůže být premiérem, protože ho nepustí ani k volbám. Aby se stal premiérem, musí mít stranu či hnutí, čímž by ovšem přiznal, že oslabuje existující demokratické strany. To je dokonalá Hlava XXII (Válečné letecké povinnosti může být zbaven ten, kdo je uznán za blázna, a zároveň požádá o uvolnění. Ovšem to, že o uvolnění požádá, svědčí o jeho psychickém zdraví, takže být uvolněn nemůže.)

Nemyslím, že Čižinský je blázen. Myslím, že si dělá blázny z nás. Dobře ví, že kdyby teď ohlásil vznik regulérního politického subjektu na půdorysu demonstrací Milionu chvilek, bude mu (právem) vyčítáno, že se snaží vrazit klín mezi demokratické strany a zároveň ukrást tuto iniciativu. Na ní Mikuláš Minář s Benjaminem Rollem pracují dva roky a vypiplali ji z nevýznamné petiční akce v masové hnutí. Uvědomují si ale, že skutečnou změnu mohou přinést jen politici, kteří uspějí ve volbách, ne ulice.

Ti dva studenti mají dost rozumu a sebekritiky, aby věděli, že kdyby prostě překlopili Milion chvilek v politické hnutí, zničí vlastní dílo. Takto „shora“ se demokratická politika nedělá a dělat nemůže. I Občanské fórum se rozpadlo hned po revoluci. Na náměstích jsou voliči čtyř různých stran. Má-li dojít k integraci, musejí se domluvit politici a najít obsah a formu, která vyhoví všem jejich příznivcům. Že jsou tyto hlasy rozděleny mezi různé subjekty má své důvody. Nelze je sloučit násilím, jako když mačkáte různobarevnou modelínu.

Čižinský se snaží všechny tyto problémy a kritiku obejít chytristikou s třemi tisíci statečnými. Jaké oslabování a tříštění? Sjednocení to je, holenkové. A jak to má vypadat? To vám radši přesně neřeknu, protože by si má slova logicky musela odporovat. Jakým způsobem se tedy Česko sobě a jeho tři pluky bojovníků zapojí do politické soutěže? Bůh suď. Když to půjde hodně dobře, třeba se dočkáme nové strany. Nebo snad mají ti „stateční“ infiltrovat ostatní kandidátky, ale zůstat loajální k Čižinskému?

Nejstrašidelnější představa je, že by se Česko sobě stalo registrovaným hnutím a pak by se jalo ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 citově vydírat, aby připíchly své značky jako malé broučky pod velké Čižinského logo. Část médií by takové společné kandidátce zatleskala. Neboť by navenek splňovala utopické představy o nepolitické politice, kterou neřídí ošklivé partajní sekretariáty, ale, Havlovými slovy, „osobnosti s autoritou okolím zakoušenou“. Tedy jedna osobnost. Ta, která už jednu tradiční stranu vyvedla aprílem.

Ve skutečnosti by šlo o manipulaci a pseudomorální diktaturu. S armádou tří tisíc agitátorů sesbírám podporu lidí pod vágní program, který nikoho neurazí, ale bude dostatečně burcující a budovatelský. A pak budu nutit demokratické politiky, aby zahodili vlastní programy a strany a uznali mě za svého nevoleného vůdce. Pokud se toto rodí v Čižinského hlavě, je třeba tomu učinit přítrž. Demokratickou politiku opravdu nelze dělat s pistolí u hlavy. I kdyby se nám tvrdilo, že je nabitá jen samou pravdou a láskou.

Havel byl jen jeden a omyl s nepolitickou politikou více než vyvažovaly jeho jiné přednosti. Těmi se autor Česka sobě pochlubit nemůže. Celá ta konstrukce s třemi tisíci „statečnými“, ať už se z ní má vyklubat cokoli, vyhlíží obludně. Naštěstí až tak obludně, že ta sázka snad ani nemůže vyjít. Beztak má tato země dost smůly, jsouce drcena Babišovým „bude líp“, Bartošovým „pusťte nás na ně“ a Okamurovou „odvahou říkat pravdu“. Opravdu nepotřebuje ještě slogan „Čižinský sobě“. Nebo ano?

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud