Schmarcz: Díky, sire Rogere. Za tu naději, že svět zase jednou bude v pořádku | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Díky, sire Rogere. Za tu naději, že svět zase jednou bude v pořádku

Schmarcz: Díky, sire Rogere. Za tu naději, že svět zase jednou bude v pořádku
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Roger Scruton patřil k mým „šťastným setkáním“. K těm několika důležitým lidem, kteří mi na počátku 90. let pomohli zorientovat se ve světě nově nabyté svobody, demokracie, idejí a „myšlenek, které mají důsledky“. Nebylo mu zatěžko přijít do bezvýznamné redakce v malé středoevropské zemi a bavit se s několika novinářskými začátečníky. Nenápadný, skromný, silný v obsahu, ne v gestech. 

Ostatně, Roger Scruton se naší zemi a regionu věnoval dlouhodobě. Poprvé k nám zavítal už v roce 1979 a boj za svobodu pro zotročené občany komunistických zemí bral jako své poslání. Při loňském přebírání Stříbrné pamětní medaile Senátu mu jako rodilému mluvčímu světového jazyka číslo jedna (opět) nebylo zatěžko pronést projev v češtině. Rovněž patřil k těm toryům, kteří vždy cítili sounáležitost s kontinentem a i v této řeči zalitoval brexitu.

Dodnes si pamatuji tu kancelář v Českém deníku (kde ještě nedávno sídlila komunistická Svoboda) a rozcuchaného muže s vážnou soustředěnu tváří v tvídovém saku se záplatami na loktech, který jako by se právě zvedl od katedry v Cambridge. Tehdy, před 28 lety, jsem měl velmi mlhavé povědomí o politické filosofii. Spíše žádné. I díky siru Rogerovi jsem si mohl vůbec začít uvědomovat, kam vlastně patřím.

Pro nás, kteří jsme se snažili budovat svobodnou pravicovou žurnalistiku společně s lidmi, kteří neměli z dob komunismu s novinami žádné zkušenosti (ale tím pádem ani škraloupy), šlo o vzácnou možnost nejen vidět, ale přátelsky se bavit s člověkem, který ovlivnil i politiku Margaret Thatcherové. On ovšem skromně, leč rázně odmítl, že by byl jejím oficiálním poradcem (jaký rozdíl od našich nosičů vody, kteří se kasají, že znají a „umí“ kdekoho, s kým se potkali maximálně na nějaké recepci).

Kromě řady dalších věcí mi toto setkání dalo pochopení základu konzervativní politiky, která kořeny pevně stojí na křesťanské morálce a hodnotách, je však ve své praxi sekulární a občanská. Dnešním „takykonzervativcům“, kteří odmítají úlohu církví ve společnosti, brojí proti restitucím či odmítají solidaritu s bližními v nouzi, by sir Roger naprosto nerozuměl. 

Pevný v názorech, bystrý v úsudku, skromný v chování a – možná až naivně – věřící v sílu pravdy a upřímnosti. Tak jsem poznal Rogera Scrutona během oné hodinky, kdy s námi hovořil a nikdy jsem tento první dojem nemusel v ničem opravovat. Víra v přirozenou korektnost se mu stala osudnou při střetu s „politickým korektorem“ z progresivistického New Statesmanu. Ultralevicový novinář zmanipuloval rozhovor a vyrobil ze Scrutona antisemitu, islamofoba a xenofoba. Zbabělá konzervativní vláda ho pak vyhodila z místa poradce.

Necítil jsem přitom ani tak lítost. Člověk Scrutonova formátu není nikdy k politování, i kdyby ho zadupali na samé dno. Cloumal mnou vztek a pocit hanby. Vztek na extrémní levičáky, kteří se tváří, jako by vám přinášeli kdovíjaké dobro a vy jste jim měli být vděční, jak se snaží. Stydno mi bylo i za kabinet Theresy Mayové, který se k siru Rogerovi zachoval podobně jako Chamberlain k Československu. Britská vláda obdobně ztratila čest a nakonec i křesla.

Děkuji siru Rogerovi za jeho čas a slova. Šlo jen o hodinku v životě velkého filosofa. Ale o obrovský skok v chápání (nejen) konzervatismu pro mě. Vy, kdo jste neměli to štěstí se s Rogerem Scrutonem poznat a zajímáte se o veřejné dění, přečtěte si třeba jeho „Slovník politického myšlení“. Hodně vám to dá a pomůže se zorientovat. V časech, kdy se vytrácí hodnotová politika a nahrazuje ji populistický aktivismus, to pro vás bude něco jako živá voda. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud