Schmarcz: Koronavirus nás nezměnil. Jen ukázal, jací jsme, a jasně nasvítil scénu

Martin Schmarcz

28. 05. 2020 • 14:20

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“ Slova Karla Čapka platí pro každou krizi. Nejen fatální, jakou byl nástup nacismu, ale i relativně malou, za jakou musíme považovat pandemii koronaviru. Co nám ukázal o naší společnosti? O demokracii? O ekonomice? O právním státu? O kritickém myšlení? O morálce lidí? Nic, co bychom nevěděli už dřív. Ale teď nám jaksi „spadly roušky“ a vše je vidět jasněji.

Celkově jsme docela obstáli. Kombinace špičkového zdravotnictví, opatrného obyvatelstva a relativní izolovanosti ve srovnání se „starými“ zeměmi EU zafungovaly. Ale nedejme se ošálit tím, že máme málo nakažených a mrtvých. Jsou i jiná hlediska než zdravotní, a tam jsme si už tak dobře nevedli. Může se nám to vymstít při další krizi. Ať už epidemické, ekonomické či politické.

Tomáš Garrigue Masaryk geniálně jednoduše popsal, co je pro přežití každé společnosti zásadní: „Státy se udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily.“ Západní civilizace stojí na několika základních hodnotách: na parlamentní demokracii, volném trhu, právním řádu, vědecké metodě, židovsko-křesťanské morálce. Krize je vlastně takový experiment, který ukázal, jak jsme v nich pevní. Vezměme to popořadě.

Demokracie? No, nic moc

Hned první důležitá hodnota – demokracie – dostala pořádně na frak. Dalo by se dokonce říct, že na to, jak málo u nás řádil koronavirus, tak „tyranovirus“ se šířil jako skutečná epidemie. Kabinet a obecně státní správa jako by necítily potřebu komunikovat s lidmi a získávat pro své kroky jejich podporu.

Kromě suchých statistik nedostávali relevantní informace o viru a hlavně plánech dalšího postupu občané, výzkumníci ani parlament, který se navíc premiér a ministr zdravotnictví ustavičně snažili obejít. Až se jim to, i vinou nerozumné opozice, zdařilo, když skončil nouzový stav a místo transparentního řízení přes krizový štáb znovu nastoupil ministr Vojtěch vyzbrojený pravomocemi.  

Neúcta ke kontrolní roli parlamentu a dodržování ústavnosti, snaha protlačit zmocňovací zákony přes noc – to vše nevystavuje vládě dobrou známku z demokracie.

Léčba ekonomiky, či hostina pro vybrané?

Hodně lidí se rozčilovalo, že umrtvení ekonomiky bylo zbytečné a neúměrné velikosti hrozby. Neodvažuji se razanci „dupnutí na brzdu“ nyní hodnotit, o viru dosud víme příliš málo. To ale neznamená, že není co kritizovat. V první řadě už zmíněnou neochotu státu podělit se s lidmi a firmami o informace a z toho plynoucí nelogičnosti, které ovšem mají ekonomický efekt: Malé obchody zavřené, velké hobbymarkety otevřené, nesmíte venku prodávat zeleninu, ale smíte fárat do těsného dolu atd. Stála za uvalováním a rušením zákazů racionální úvaha, nebo lobbing?

Nejhorší je způsob, jakým teď chce kabinet ekonomiku léčit z krize. Zatímco malí nedostávají zdaleka dost, velké korporace si rozdělují stovky miliard. I to málo pro živnostníky mají vládě doplatit obce a kraje. Pro aerolinky Smartwings, které nesplňují obecné podmínky pomoci, se možná chystá extra plán. Místo podpory exportu se připravuje zákon o povinné konzumaci domácích potravin, z něhož by velmi těžil Agrofert z Babišových svěřenských fondů. Spíš než na pomoc trhu to vypadá na hostinu pro vybrané.

Právní stát, nebo „Bordel a bezpráví“?

Na opovrhování právem jsme od prezidenta a premiéra zvyklí. Ale zde to máme černé na bílém. Soud pravomocně rozhodl, že omezit občanské svobody lze jen za podmínek, jež stanoví zákony, zejména ústavní. A zrušil nařízení ministra zdravotnictví, protože si uzurpoval pravomoci, jež mu nenáleží. On je však později klidně vydal znovu. K tomu se spustila kanonáda fandů kabinetu, jak si „nevolený“ soudce může dovolit rušit vládní edikt. Naprosté právní bezvědomí, jež ale Zeman a Babiš podporují a podněcují.

Vláda vůbec přistoupila k lidským právům s despektem. Bez řečí nás všechny zavřela uvnitř hranic a její názor změnilo až zmíněné soudní rozhodnutí. Všechna nařízení působí ryze technokraticky, vycházejí z toho, co „chce a potřebuje“ stát. Občan se svými individuálními svobodami je (už zase) jen kolečko v soukolí. Což asi nejlépe vystihuje „freudovský“ přeřek na Vojtěchových vyhláškách, jež jsou uvozeny slovy „povoluje se“. Nebo to přeřek není a vláda si vážně myslí, že je pánem nad našimi osudy?

Kritické myšlení pořád pod rouškou

Společnost, která ctí fakta, racionální uvažování a otevřenou debatu, je velmi silná. Kam ale nechodí vědecké myšlení, tam chodí dezinformátoři, šarlatáni a populisté. Vláda místo aby se spoléhala na správný úsudek lidí, raději více utáhla kohouty. Jednala s námi prostě jako s dětmi, či nemyslícími bytostmi, ne jako se svéprávnými dospělými lidmi.

Na druhé straně je velmi potěšující, že velká většina obyvatel se zvládla chovat tak, aby nepodléhala panice a nezodpovědnosti. Roušky jsme začali nosit dobrovolně a i jsme si je sami šili. Až na výjimky jsme nešířili poplašné zprávy a katastrofická proroctví. Ale kabinet nám k tomu moc nepomohl. Dokonce nyní, kdy zřejmě epidemická vlna končí, nechává zemi opět propadnout do určitého chaosu, protože se opravdu těžko chápe, proč přetrvávají některá omezení. A nikdo to nevysvětluje.

Nečiň bližnímu, co nechceš, aby činil on tobě

Chování lidí k sobě navzájem ukazuje vyspělost společnosti. Po třiceti letech jsme od cynismu reálného socialismu ušli kus cesty. Lidé ukázali solidaritu, ohleduplnost, pomáhali si a byli velkorysí. Našli se ale i udavači, kteří využili příležitost, aby si na ostatních vylili svou zlost a nenávist, ale nebylo jich až tak mnoho.

Možná jsem přílišný optimista, ale dýchl na mě duch listopadu 1989. Tehdy najednou ona šedivá socialistická společnost uměla společně zabrat a lidé se k sobě chovali úplně jinak a lépe, než do té doby. Tato obnovená energie by se neměla ztratit. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží a národ, v němž se lidé k sobě chovají špatně, si těžko zvolí vládu, která se k občanům bude chovat dobře. „Druhé“ Česko lidí, jež nečiní bližním nic zlého, o sobě dalo v době krize vědět. Snad se ozve i u voleb.

Lidé se vybarvili: už žádná šedá, jen černá a bílá

Krize nás opravdu nezměnila a nedozvěděli jsme se o sobě nic, co bychom už nevěděli. Ale vybarvili jsme se a naše problémy, které možná někdy tonuly v jednolité šedi, jsou ostřeji nasvíceny a světlo se oddělilo od tmy. Ti, co nemají rádi Zemana a Babiše, se ve svém názoru utvrdili, stejně jako fanoušci obou politiků. Až se tyto tábory střetnou u voleb, budou i díky této krizi dělící linie jasné a zřetelné.

Krize také bolestivě obnažila slabiny západní ekonomiky, o nichž víme, ale nic s nimi neděláme. Nezdravá závislost na Číně a imperativu věčného růstu. Nedotažená evropská monetární a fiskální unie a volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Jsou to věci, bez kterých si starý kontinent nemůže vzít zpět své globální postavení. Zároveň musí budovat strategickou soběstačnost ve výrobě energie a potravin, v recyklaci surovin a v technologiích.

Musíme také posilovat naši společnost rozvojem kritického myšlení, křesťanské morálky a úcty k právu. Jen díky těmto hodnotám dokážeme žít s hrozbami – ať už jde o epidemii, migraci, změny klimatu, globální konkurenci – a tedy žít se svobodou. Strach z migrantů způsobil „pouze“ politické škody. Pokud budeme další roky žít v hrůze z návratu viru, rozvrátíme i naši ekonomiku a celý způsob našeho života a k tomu samozřejmě také sklouzneme k tyranii.

Věcně vzato nápor viru nebyl zase tak strašlivý. Ale upozornil nás na to, že pokud se sebou něco neuděláme, pokud neobnovíme a neposílíme oněch pět základních hodnot, tak nás může brzo zničit v podstatě cokoli. Vnitřně slabá společnost přežívá jen díky příznivým podmínkám a pod poryvy větrů se rychle hroutí. Totalitáři mají rádi krize, protože mohou rozšířit moc a společnost jim nedokáže bránit.

Virus můžeme brát jako poslední zvonění pro otevřenou společnost. My, kteří si nade vše vážíme svobody, bychom měli zapomenout na malicherné spory: o Evropu, o klimatickou změnu, o rozdíly mezi konzervativci a liberály. A spojit se proti silám, jež chtějí využít krize k budování „silné a bezpečné společnosti“. Demokrat chce svobodnou a spravedlivou společnost, v níž nepanuje právo silnějšího a bezpečí jako v kriminále.

Scéna je nasvícena jasně, černobíle, bez šedých stínů. A jak říká Karel Čapek: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo.“ Jednejme podle toho.

 

SDÍLET