Schmarcz: Rozpočtová bída. Asfalt ani senioři nás živit nebudou, málo investujeme do mozků | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Rozpočtová bída. Asfalt ani senioři nás živit nebudou, málo investujeme do mozků

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Rozpočtovým hitem jsou opět investice do infrastruktury a penze. Ale při vší úctě k ekonomickému a politickému významu těchto položek, asfalt a senioři nás živit nebudou. O naší budoucnosti rozhodne úroveň vzdělání a vědy. A tyto kapitoly jsou přes veškeré proklamace a sliby stále popelkou. Škrtíme je už čtvrt století. Pokud se to zásadně nezmění, za další čtvrtstoletí nebudeme mít peníze ani na silnice, ani na důchody. 

Opozice kritizuje, že výdaje na infrastrukturu jsou nižší než v roce 2009. Případně že poměr penzí k průměrné hrubé mzdě ve skutečnosti klesá. Nebo proč máme 40 miliardový schodek v čase růstu. To vše je pravda. A je trochu záhadou, kam ty peníze mizí. V roce 2008 stát vybral na daních necelých 1064 miliard a hospodařil se schodkem 20 miliard. Na příští rok se počítá s příjmy 1578 miliard s chodkem 40 miliard. Neboli vláda dostane do rukou o plných 50 % více peněz, aniž by to na silnicích a penzích bylo moc vidět.

Život je otázkou priorit. Rozpočet také. Tento je další v řadě udržovacích populistických návrhů veřejných financí bez vize. Buďme ale spravedliví, toto není specifikum Andreje Babiše. „Rozpočtování“ se od dob komunismu v zásadě nezměnilo. Jednotlivé vlády jsou lepšími, či horšími hospodáři, více šetří, nebo více rozhazují, sem tam najdou nějakou položku, kterou se pak chlubí před voliči. To je však otázka taktiky, nikoli strategie. Ta musí být národní a trvalá, nikoli omezená stranictvím a délkou volebního období.

Možná je následující text házením hrachu na zeď. Daleko kompetentnější lidé přede mnou fundovaněji a dlouhodoběji dokládají, co musíme udělat. A nic. Využívám však možnosti a čtenářské síly INFO.CZ, abych se pokusil k tomuto proudu informací přidat další kapku. Nakonec vždy přijde ta poslední krůpěj, kterou džbán přeteče a cosi se změní. Je tedy třeba ho pilně plnit jasnou stručnou zprávou: Bez kvalitních škol, vědy, výzkumu a inovací jednou umřeme hlady. A pokud neumřeme, staneme se zaostalou kolonií chytřejších.

Pouštěj svůj chléb po vodě…

Každá kultura, každá civilizace, každá společnost v historii prosperovala, nebo upadala na základě jednoho jednoduchého parametru: jaký díl svého bohatství okamžitě projedla a jaký byla schopna uschovat pro budoucnost. Kdysi to bylo velmi těžké. Po většinu lidské historie velká část obyvatel trpěla hlady. Prudký růst nastal až ve chvíli, kdy byly jakž takž sanovány základní potřeby, a prozíraví magnáti začali investovat do vědy. V Evropě zhruba od časů renesance. Tam začala technologická dominance starého kontinentu.

Malá Evropa s omezenými lidskými a nerostnými zdroji ovládla celou planetu právě a jen díky tomu, jak velký díl vyrobených statků dokázala investovat do budoucnosti. Vše, co máme dnes, ta obrovská kumulovaná síla peněz, technologií a znalostí, stojí na osvíceném rozhodnutí mnoha generací našich předků všechno neprožrat, ale část investovat pro své potomky. Isaac Newton, vedle Alberta Einsteina největší fyzik všech dob, řekl: „Viděl jsem tak daleko, protože jsem stál na ramenou obrů.“

Jak se chováme my? Děláme vše pro to, aby jednou naše děti trpce řekly: z ramenou trpaslíků se moc daleko dohlédnout nedá… I Česko je vůči světovému průměru velmi bohaté. Ale do škol a vědy dáváme mizerně málo. Úspěšné země investují do školství kolem 6 % HDP. Ano, tuto sumu nám sliboval už premiér Miloš Zeman. Realita? Potácíme se kolem 4 %. Za globální krize to bylo 4,3%. Ne, že by to v absolutních číslech bylo dost. Ale poděkujme Kalouskovi aspoň za to.

Když se v roce 2013 vrátila prosperita, na školství se rychle zapomnělo a výdaje klesly hluboko pod 4 % HDP. Kam se od roku 2016 opět vrací a letošní rozpočet této výše dosáhne. No, aspoň něco. Ale jen pro ilustraci, kdyby to mělo být slíbených šest procent, muselo by jít do školství o polovinu peněz víc, v absolutním vyjádření to dělá zvýšení přes sto miliard korun.

Věda a výzkum jsou na tom obdobně. Dnes už překonaná Lisabonská strategie členským zemím EU doporučovala vydávat na vědce a inovátory z veřejných prostředků 1 % HDP. Což je pořád dost málo. Ale my jsme na tyto peníze nedosáhli nikdy, respektive pouze při započtení dotací z Evropské unie. Zajímavé je, že soukromá sféra, jíž se radilo investovat do firemního výzkumu nejméně 2 % HDP, se v zásadě k této sumě dostala. Zjevně podnikatelé kapírují o něco rychleji než politici. Ale ne jako Izraelci, kteří dávají dvakrát tolik.

Státní výdaje na vědu jsou stále pod 0,7 % HDP. Situace se zlepšila za Sobotkovy vlády. Díky tomu, že vědu měl poprvé ve své výlučné kompetenci místopředseda vlády. Po velkých bojích s Andrejem Babišem se Pavlu Bělobrádkovi podařilo vyhádat těch současných 37 miliard. Což činí tak 0,66 % HDP. Ano – to je výsledek a součást střednědobého plánu ještě z časů Sobotkovy vlády. A pokud ministr průmyslu Karel Havlíček nebude na svého šéfa dál silně tlačit, tak se investice do vědy a výzkumu opět propadnou.

Řekněme rovnou, že 0,66 %, ba ani 1 % nestačí. Měli bychom z českého státního rozpočtu dávat na vědu a inovace aspoň 2 %. Tedy více než sto miliard korun. Což by znamenalo současné výdaje ztrojnásobit. Zdá se to někomu moc? Fajn. Třeba jednou bude celá Česká republika divizí firmy Huawei a naše levná pracovní síla bude dřít na čínské komunisty. Dokonce i tito političtí dinosauři si totiž uvědomují význam vědy a techniky pro prosperitu a národní svébytnost lépe než mnozí naši demokraté.

… po mnoha dnech se s ním shledáš

Všichni samozřejmě víme, v čem je základní problém investic do školství a vědy. Výsledky se neprojeví v rámci jednoho volebního období. Ani dvou. Ukáží se až za generaci. Příliš pozdě na to, aby umožnily vládě znovuzvolení. To takový pořádný kus betonu, pár stovek k důchodu nebo sleva na dopravu, to se panečku daleko lépe prodává voličům.

My, konzervativci, kteří neuvažujeme jen v rámci čtyřletého volebního cyklu, ale „sub specie aeternitatis“, tedy pod zorným úhlem věčnosti, musíme začít vytvářet trvalý tlak, abychom dosáhli změny. Sázím na české rodiny. Na rodiče, kteří chtějí, aby se jejich potomci měli lépe než oni (dnes reálně a snad poprvé v historii hrozí, že na tom naopak budou hůř). Na maminky a tatínky, kteří si uvědomují, že budoucnost dětem zajistí jen kvalitní vzdělání.

Sázím na rozum rodinných společenství, které se například vzdají nesmyslných slev na dopravu pro studenty a seniory a raději je dají do škol a do vědy. Mimochodem, těch šest miliard, které se dnes vyhazují doslova do luftu, by stačilo na zvýšení investic do výzkumu a inovací o celou šestinu… Sázím na babičky a dědečky, kteří svým vnukům nebudou chtít projíst budoucnost a neprodají u voleb svou vlastní krev za kus žvance navíc.

Evropa předstihla do té doby dominantní Čínu ve chvíli, kdy si uvědomila význam vzdělání a inovací. A začala si odtrhovat sousta od úst, aby je vydala na lepší budoucnost. Dnešní globální civilizace je „Made in West“. Jak říká Kniha Kazatel – s chlebem, který pouštíš po vodě, se setkáš po mnoha dnech. S čím se za generaci, za dvě potkáme my? Zkusme přemýšlet. A to právě ve chvíli, kdy se hádáme, kdo si momentálně urve ze státního rozpočtu malý kousek navíc. Naše děti by také jednou nemusely mít o co se rvát.

Lidský mozek je jediný nevyčerpatelný přírodní zdroj. Síla myšlení nás vyvedla z jeskyní. Společnosti postavené na vědě, inovacích a špičkových globálně uplatnitelných produktech odolávají krizím daleko lépe než ekonomiky postavené na levné pracovní síle. A všechny naše současné i budoucí problémy, ať ekonomické, sociální či etické mají jedno společné řešení, jednoho společného jmenovatele: investice do duševního kapitálu.

O rozpočtu na rok 2020 se ještě mnohé řekne. Ale tahle hra už je prohraná, dívejme se dál. Ďáblovy hry jsou hry s nulovým či dokonce záporným součtem. Co se vydělá – nebo i víc než to – se hned projí. Sázka na vzdělání a vědu je hra s kladným součtem. Národy, které to vědí, budou dříve či později vládnout těm, které své bohatství obratem prohánějí žaludky voličů. Na které straně chceme stát? Na straně vítězů, nebo poražených? To není otázka politická, otázka levice či pravice. To je otázka přežití.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud