Schmarcz: Sedmnáctý listopad – svátek republiky, která už není? | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Sedmnáctý listopad – svátek republiky, která už není?

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Sedmnáctý listopad je základním svátkem České republiky. Ale jaké budou nadcházející oslavy 30. výročí? Víme, že prezident se neukáže vůbec. Tušíme, že premiér se asi bude bát. A že obránci demokracie chtějí místo oslavy tryznu. „Slavit“ se bude hlavně demonstracemi. Smysl 30. výročí sametové revoluce přesto může dát každý z nás: když bude respektovat a bránit svobodný a demokratický stát, který tehdy vznikl.

Miloš Zeman v podstatě řekl, že oslava třicátého výročí 17. listopadu pro něj nic neznamená a bude ji zcela ignorovat. Pokud uvěříme, že stále platí prezidentova slova, že se křičícího davu nebojí, musí tedy jít o něco jiného. Zeman má samozřejmě možnost uspořádat důstojnou oslavu ve Vladislavském sále na Pražském hradě a pozvat si, koho chce. Jenže on prostě znovunabytí svobody slavit odmítá.

Asi jen těžko by se ve světě hledal podobně vysoce postavený politik, který by úplně zazdil uctění státního svátku. Miloš Zeman však o 17. listopad nestojí. Snad překvapivé, ale logické vysvětlení zní, že stát, který vznikl po událostech 17. listopadu 1989, už vlastně neexistuje. Přinejmenším ne v podobě, v jaké jsme ho znali za Václava Havla. A rozhodně ne pro Miloše Zemana.

Po zvolení Zemana hlavou státu, prokurátorském puči a následném převzetí moci prezidentem a jeho lidmi jsem prohlásil, že jsme vstoupili do období „2. (polistopadové) republiky“. Podobně jako když zemřel T.G. Masaryk a po Mnichovu skončil liberálně demokratický režim… Proč by ten, kdo je hlavním protagonistou a strůjcem konce „Havlovy republiky“, měl slavit její výročí?

Je to takové ošklivé déjà vu. Srovnejme dvě trojice prezidentů, kteří reprezentují klesající úroveň kvality demokracie. První tvoří Masaryk, Beneš, Gottwald. Druhou Havel, Klaus, Zeman. S Klementem Gottwaldem přišel totální konec svobody. Tentokrát to není tak zlé, pořád máme vše ve svých rukách. Pořád můžeme Havlovu republiku udržet, je to jen na nás. Otázka zní, zda nám na hodnotách 17. listopadu opravdu záleží.

Z konce Masarykovy republiky můžeme vinit nepříznivou mezinárodní situaci a zásah agresivních totalitních mocností. Sice to úplně neodpovídá pravdě, ale v každém případě se na to dodnes vymlouváme. V případě 17. listopadu ale nemáme na co. Jedině na svou pohodlnost a lhostejnost, v horším případě na přežívající bolševickou a otrockou mentalitu.

Žije tedy ještě „1. (polistopadová) republika“? Stavba nepochybně stojí, Ústava a její instituce vesměs fungují, jsme součástí euroatlantických struktur a tedy prostoru svobody, bezpečí a prosperity. Ale co obsah? Nestává se z naší demokracie prázdná skořápka?

Přiznejme si natvrdo: Kdyby étos 17. listopadu skutečně trval, nemohl by Miloš Zeman být napodruhé zvolen prezidentem. Protože přinejmenším v té době už bylo jasné, že nás táhne na Východ a ne na Západ, kam jsme se tehdy toužili vrátit. Stejně tak by lidé masově nevolili Andreje Babiše, který nemá čisté lustrační osvědčení. Zejména Zeman může za odklon od „Havlovy republiky“. Prezident má u nás tradičně velký vliv na společenskou atmosféru a ten současný ho využívá maximálně – a k ničemu dobrému.

Stejně jako za druhé republiky před osmi dekádami nastupují autoritativní vládci a jedna skupina společnosti spřádá hon na tu druhou. Hrad povzbuzuje lůzu (omlouvám se, ale jakýkoli mírnější termín by nebyl přesný) k ještě větší míře nenávisti. Sám Havel je příznivci těchto pořádků ostouzen, dehonestován a opovrhován.

Prezident ohýbá Ústavu do krajnosti a rehabilituje to nejhorší z doby předlistopadové – nenávist k elitám a hledání vnitřního i vnějšího nepřítele. Panují pochybnosti o právním státu, prosazuje se názor, že vůle většiny stojí nad občanskými svobodami, včetně práva shromažďovacího, o které nám tolik šlo právě 17. listopadu 1989. Komu se na tom něco nelíbí, je obviněn, že nerespektuje výsledek demokratických voleb.

Tento výčet zní zajisté dost pesimisticky. Přesto nemohu souhlasit s návrhem Klubu na obranu demokracie, jehož si jinak velmi vážím, konat 17. listopadu místo oslav tryznu. De facto tím totiž dává za pravdu prezidentu Zemanovi a jeho obdivovatelům, že není co slavit. Ano, je tu hodně těch, kteří volili prezidenta a premiéra i jako pomstu za listopad, který berou jako svou prohru. Ale proč jim máme my ostatní dělat radost a tvářit se poraženě?

Nesouhlasím ani s proaktivním přístupem pořadatelů koncertu pro Paměť národa ve věci Jaromíra Nohavici, který byl jednou z tváří sametové revoluce. Vyčítají mu nevysvětlenou spolupráci s StB i vyznamenání od Putina. Sám bych ho kvůli tomu asi také nezval, ale netroubil bych to do světa jako nějakou zásluhu (nebo pomstu?). Tím se jen přiživuje ona nenávist. A z ní těží pouze nepřátelé polistopadové republiky.

Asi nebudu sám, koho mrzí, že kulaté výročí sametové revoluce se nedočká důstojných oslav, které si zaslouží. S představiteli, jaké máme, by to asi ani nešlo. Ale určitě si každý z nás může najít svůj způsob, jak si tento den důstojně připomenout. Jak dát najevo radost ze svobody. Ať už účastí na veřejné akci, nebo v kruhu rodiny a přátel.

A jak to s naší zemí bude dál? Inspirací nám mohou být slova dvou velkých amerických prezidentů, jednoho demokrata a druhého republikána. John F. Kennedy řekl: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“ A Ronald Reagan: „Svoboda není nikdy dál od zániku než jednu generaci.“ Ano, nastal čas něco udělat pro obnovu étosu „První polistopadové republiky“. A také nastupuje nová generace, která bude muset pro sebe znovu vybojovat svobodu.

Hodně napoví další prezidentská volba. Příští hlava státu může „Havlovu republiku“ dorazit, nebo resuscitovat. Buď si zvolíme prezidenta Ničitele, nebo prezidenta Obnovitele. Podle toho určitě bude vypadat i oslava 35. výročí 17. listopadu v roce 2024. Je to na nás, zda v tom roce bude polistopadová republika existovat, či definitivně nikoli.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud