Schmarcz: Zrcadlo a křivá huba. Spor o ČT je bojem o charakter společnosti | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Zrcadlo a křivá huba. Spor o ČT je bojem o charakter společnosti

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Ve vrcholícím sporu o Českou televizi je přítomno vše, co drásá naši současnou společnost. Nenávist, nedůvěra, strach. Rozdělení lidí do bublin, které spolu nemluví. Vzájemné obviňování buď z elitářství a nerespektování voleb, nebo ze zneužívání moci a utlačování menšiny. Pomohlo by podívat se na problém očima toho druhého. Protože křivá huba v žádném zrcadle nebude rovná, ani v tom veřejnoprávním. 

Novináři a politici mají z principu rozdílné zájmy. Prvním jde o senzaci, druhým o sebepropagaci; první chtějí chyby odhalit, druzí je skrýt. To je zcela legitimní a v zájmu demokracie. Pokud se tak děje v rámci pravidel a v rozumné míře. Budu teď osobní. Myslím, že v této zemi není mnoho lidí, kteří by měli tak exkluzivní zkušenosti z obou „stran sporu“. Jsem autorem motta o boji za svobodu slova z doby krize v České televizi na přelomu let 2000-2001. A pak jsem se stal poradcem premiéra, tedy skočil na druhý břeh.

Mohu prozradit, co bylo skutečným spouštěčem vzpoury. Nebyl to ani sám fakt, že Rada zvolila nového ředitele, ani jakési „finanční zájmy“ tvůrců. Výměna se čekala a nikoho to netrápilo. A scénáristé, režiséři a další profese získávají zakázky z tzv. velkých Kavek, od produkčních skupin. Vše začalo v budově zpravodajství, kde pracuje převážná většina lidí „za plat“. Ti se vyděsili, když jim radní dosazení opoziční smlouvou vzkázali, že účelem výměny ředitele je ztrestat zpravodajství, zničit je jako „třídu“.

Kontrola patří občanům

Zde je třeba si říci, co je smyslem veřejnoprávních médií. V zemích s totalitní tradicí a malým trhem je třeba mít silné médium, které nevlastní konkrétní majitel a není ovládáno jednou ideologií či stranou. Ale patří všem a kontrolují je všichni občané. Neboť bez svobodných médií je demokracie iluzí a stejně tak je v našich podmínkách naivní si myslet, že kýženého výsledku dosáhne pouze konkurence. Ostatně duální systém je v EU standard. Zakopaný pes je v tom, co přesně se myslí onou kontrolou.

U komerčních médií kromě ctění profesních standardů, jež by měly být i tam zachovány, je dohled v rukách vlastníka. Mechanismus kontroly veřejnoprávních médií musí vyvažovat mezi různými zájmy, musí vyloučit jak diktaturu většiny, tak nadreprezentování menšiny, jak politický diktát, tak redaktorskou anarchii. Musí umožnit reakci na vnější dění a zároveň obsahovat brzdičky, systém vah a protivah, jež zabrání jejich zglajchšaltování v případě, že zvítězí politická reprezentace toužící po absolutní moci.

Jak tu kontrolu zařídit? Ponechme stranou samoregulaci ve formě kodexů a kvalitní editorské a dramaturgické práce. Ne, že by tyto předpoklady nebyly důležité. Jsou naprosto klíčové. To je však na samostatnou debatu, kterou nyní vynechám. Jednak věřím tomu, že zde až tak velký rozpor není. Hlavně však proto, že etické a profesní standardy budou nakonec k ničemu, pokud se neobnoví vztah vzájemné důvěry. Když už ne v to, že „druhá strana“ má venkoncem dobrou vůli, tak aspoň v to, že respektuje pravidla.

Řekněme si rovnou, že těmi pravidly není myšleno financování ČT. Všichni přece vědí, že jde jen o záminku, která se vytahuje vždy, když má politická třída pocit, že Česká televize je vůči ní nepřátelská. Proto má Český rozhlas pohodu a jeho hospodaření nikdo nezkoumá. Nechci se tu teď zabývat tím, kdo koho považuje za „svého“ ředitele veřejnoprávního média, jemuž věří a nechává tedy žít jeho i instituci, kterou vede. To je totiž velmi špatná optika.

Otázka pro politiky zní: Chci mít v ČT kamarády na teď, nebo transparentní pravidla na vždy? To první funguje, dokud vyhráváte volby. Ti, kteří jsou ochotni pro vás udělat špinavou práci, protože máte moc, budou nejspíš těmi prvními, kdo vám vrazí kudlu do zad, až o ni přijdete. Ale dobrá pravidla, na kterých se všichni shodnou, vás chrání i ve chvíli, kdy budete zase vy v menšině. Zvláště když svou momentální moc využijete k tomu, že je razantně zabetonujete způsobem, který bude účinně bránit jejich zrušení.

Kritika, otevřenost a důvěra

Tím základním pravidlem je princip loajálního nesouhlasu. Nikdo nesmí být nekritizovatelný a na druhé straně chyby by neměly být záminkou k likvidaci, ale šancí ke zlepšení. Zní to možná banálně, ale proč asi ČT tak nerada přiznává chyby? Protože se obává, jak účelově s nimi někteří politici naloží. Vezměme si příklad z izraelské společnosti, která kritiku, i velmi tvrdou, nevnímá jako snahu něco zničit, ale ochránit.

Druhým principem je otevřenost. Ta je lepší, než dnes tvrdě vyžadovaná vyváženost. Vážit lze brambory, ne informace. Než se snažit redaktory nutit, aby skrývali vlastní názory a počítali na stopkách, kolik komu dali času, by se veřejnoprávní médium mělo snažit o pluralitu nikoli jen hostů, ale i vlastních redaktorů. Soukromé médium smí být liberální, konzervativní, socialistické… Když to jasně deklaruje. Ale pokud je většina lidí v ČT liberálů, je přirozené, že konzervativní názory to u nich mají těžké – a není to jejich osobní chyba.

Třetím pravidlem je nahrazení nepřátelství a nedůvěry profesionalitou a vzájemnou komunikací. V atmosféře nenávisti je naprosto iluzorní, že se něco vyřeší. Jak se bavit o tak zásadních věcech, jakými jsou financování či profesní standardy, když není mezi lidmi elementární důvěra? A když se říkají nesmysly? Demokracie je diskuse. Čímž T. G. Masaryk ale vůbec neměl na mysli diskusi v úzce politickém, stranickém smyslu slova, ale to, že „každý musí snést názor druhého“. A profesionály by měly snést obě strany.

Překonáním bariér nedůvěry je třeba začít. Televizní krizi spustila opoziční smlouva, která poprvé od listopadu 1989 opět rozdělila společnost na „my“ a „oni“. Veřejnoprávní médium se stalo rukojmím v boji, jehož by se za normální společenské situace vůbec neúčastnilo, respektive by mu byla přisouzena role rozhodčího. Tehdy si někdo vzal do hlavy, že ČT je jakési „opoziční hnízdo“, jež je třeba vypálit. Což vůbec nebyla pravda a není to pravda ani dnes.

Radní ČT mají velkou moc a s ní i odpovědnost

Pamatuji si na spontánní zděšení na velíně, že po hrozbách radních v ČT proběhne normalizace a čistky a stane se hlásnou troubou vládců. Možná to nebylo tak dalece promyšlené, či skutečně posvěcené z nejvyšších míst. Ale nedůvěra a strach byly obrovské. V té době se totiž na základě nomenklatury opoziční smlouvy obsazovaly všemožné pozice, včetně těch, do nichž by nominanti neměli být vybíráni na základě politického klíče. Na příkladu Polska, Maďarska a částečně i Slovenska vidíme, že ty obavy nebyly až tak liché.

Samotný systém, jak je nastaven, je v pořádku. Poslanci, kteří reprezentují celé spektrum názorů ve společnosti, volí Radu ČT a ta vykonává veřejnou kontrolu. Nejsou to tedy přímo politici, kteří mají rozhodující vliv a zároveň je televize pod občanskou kontrolou. Co hapruje, je „jen“ ona nedůvěra. Těžko si představit, že by se něco takového dělo v BBC, kde přitom radu guvernérů jmenuje premiér. U nás něco nepředstavitelného. Jenomže v Británii panuje větší důvěra a také ručení vlastním jménem. U politiků, ale i redaktorů.

Už fakt, že ve Sněmovně leží výroční zprávy Rady ČT od roku 2016, dokládá, jak nenormální situace u nás panuje. Nicméně se zdá, že radikálové, kteří chtějí ČT vymést – a až pak řešit, co bude dál, jsou v menšině. V březnu se bude volit šest z patnácti členů Rady, tedy skoro polovina. Vzhledem k napjatosti situace a klíčové roli České televize při objektivním informování občanů by každý kandidát měl ve veřejné debatě předvést, jak je k tomu kvalifikován a jaké má názory na fungování tohoto veřejnoprávního média.

Nikdo není nedotknutelný, ani Česká televize. Ale také platí: když máš křivou hubu, nezlob se na zrcadlo. Veřejnoprávní média s propracovaným systémem kontroly, který jim neumožňuje se příliš odchýlit od převládajících trendů, jsou velmi přesným odrazem stavu společnosti. Rozhádané, rozčilené, rozdělené vzájemnou nedůvěrou, ale také ustrašené, nehrdinské a pokrytecké. Zkusme „jít v botách“ toho druhého. Spravme jedno a spravíme i to druhé. Nebo to všechno rozbijeme? Zrcadlo i sobě hubu navzájem?

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud