KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když jsem přemýšlel o názvu článku, rekapitulujícího politickou situaci ve Spojených státech amerických na konci roku 2022, tj. rok před faktickým zahájením prezidentských primárek (první se budou konat v lednu 2023), vzpomněl jsem si název známého filmu polského režiséra Andrzeje Wajdy – „Krajina po bitvě“ z roku 1970. Právě tak totiž USA v těchto dnech a týdnech vypadají. Obě strany, demokraté a republikáni i jejich současní a potenciální lídři, utrpěly, respektive utrpěli vážné šrámy a těžké ztráty, současně se jim ale podařilo přežít, a už se šikují k novému, „osudovému střetu“. Během následujících dvanácti měsíců se totiž rozhodne o tom, kdo a s jakými vyhlídkami se zapojí do nejtvrdšího politického mače na světě – voleb hlavy státu.
Jak tedy aktuální situace vypadá? Začněme vládnoucími demokraty. Ti v čele s prezidentem Joem Bidenem, označovaným po prvním roce ve funkci za nejhoršího vládce Bílého domu v celých dějinách země od roku 1945 (společně s Jamesem Earlem „Jimmym“ Carterem, jenž vládl v letech 1977–1981), se měli v podzimních midterms (volby do celé Sněmovny reprezentantů, do třetiny Senátu a také volby řady guvernérů a starostů velkých měst) věru čeho obávat.
Za prvé, strana, která je u moci, tyto volby až na vzácné výjimky (administrativa George Bushe mladšího v roce 2012, kdy ovšem v zemi po teroristických útocích Al-Kájdy panovala zvláštní bojovná nálada, z čeho prezident a jeho strana bezprecedentně profitovali) prohrává a je spíše otázka, jak moc než zda.
Za druhé, Bidenově vládě se doma (neschopnost vyřešit imigrantskou otázku; neúspěch ve snaze udělat ze ztížených podmínek, za jakých lze provést interrupci, velké celonárodní téma; vysoká inflace atd.) ani na mezinárodní scéně (viz potupný útěk z Afghánistánu) příliš nedařilo, a proto čekala na výsledek s dosti mizernými vyhlídkami.
Udržení těsné, nejkřehčí možné většiny v Senátu (51:49) a menší porážka v boji o Sněmovnu reprezentantů, než se čekalo (213:222), vedlo některé komentátory (vesměs ty, o jejichž prodemokratických politických preferencích není pochyb) k tomu, že dokonce označili Joea Bidena za „největšího vítěze voleb“. To je, s prominutím, pěkná blbost.
Demokraté totiž věcně, nikoli formálně vzato, nemají většinu ani v Senátu. Kromě již tradičního troublemakera Joea Manchina, zastupujícího Západní Virginii, který celý rok 2022 výrazně komplikoval schvalování Bidenových „zelených“ i dalších finančních „balíčků“, ohlásila senátorka Kyrsten Sinemaová z Arizony, že vystupuje z Demokratické strany, neboť hodlá bojovat proti „zkaženému systému“ jako nezávislá.
Tyhle dva hlasy (jakkoli se Manchin ani Sinemaová zatím nepřipojili k republikánům) budou demokratům při většině hlasování jaksepatří scházet. Ve Sněmovně pak mají republikáni sice relativně křehkou, ale zároveň jasnou většinu, což jim dává možnost blokovat jakákoli opatření a jakékoli návrhy vlády, nemluvě o všemožném popotahování Bidena včetně možného impeachmentu, jenž sice nemá naději na úspěch v Senátu, ale už jen jeho možné schválení ve Sněmovně by jej v očích řady Američanů postavilo na roveň Donaldu Trumpovi, který obvinění čelil dokonce dvakrát. Jak vidno, ani o relativním vítězství demokratů nelze mluvit.
