KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Rusko už třetí týden pokračuje v nemilosrdném tažení proti Ukrajině, jeho „válečná mašinerie“ ale těžce drne. Podle některých světových komentátorů, například Francise Fukuyamy, se moskevské zpravodajské, vojenské i politické vedení, pokud jde o průběh války, těžce přepočítalo, takže není vyloučeno, že „den ze dne může dojít k totálnímu zhroucení ruského postavení na bojových frontách“. Plán B navíc údajně neexistuje, Rusku tak nakonec nezbude než usilovat o alespoň trochu přijatelný mír. Důležitou roli v tom hrají i sankce, zejména ty ekonomické, které na Rusko rychle uvalil Západ, a které už teď devastují jeho hospodářství. Opatření, postihující ruské sportovce, zůstala v jejich stínu, ale neprávem; přinejmenším některá z nich jsou a budou pro Kreml bolestivá.
Třebaže si to řada lidí, zejména ti, kteří se o něj z různých důvodů nezajímají, plně neuvědomuje, patří sport mezi nejvýznamnější sociokulturní, politické i ekonomické fenomény naší doby. Hlavně olympijské hry, které na sklonku 19. století v moderní podobě obnovil francouzský aristokrat Pierre de Coubertin, se staly událostí, k níž každé dva roky (jednou letní, jednou zimní), s malou nadsázkou řečeno, upíná pozornost celý svět. Je tomu tak, přestože poslední „covidové“ letní hry v Tokiu (2021) a zimní hry v Pekingu (2022), poznamenané navíc tím, že jejich pořadatelem byl autoritativní, proto-totalitní či totalitní režim (ani odborníci se na jeho klasifikaci nedokáží zcela shodnout), nepatřily k těm „nej“, a přesto, že najít jejich pořadatele je vzhledem k finanční náročnosti a mnoha dalším faktorům stále těžší a těžší. Ty následující, které se budou konat v „tradičních destinacích“ – letní v Paříži v roce 2024 (po sto letech) a zimní v Miláně a Cortině d'Ampezzo (2026) – už ale zase slibují oživení olympijské velikosti v její celé slávě; no, uvidíme…
O tom, že olympijské hry jsou s politikou neodmyslitelně spojené, svědčí například to, jak moc se Hitlerovi nacisté snažili, aby je v roce 1936 mohli uspořádat (zimní v Ga-Pa, letní v Berlíně), aniž by je některé státy bojkotovaly, jak prestižně braly jejich pořádání (v Moskvě v roce 1980) brežněvovský Sovětský svaz a putinovské Rusko (v Soči v roce 2014) a jak důležité byly pro komunistické vládce v Pekingu (2008 letní, 2022 zimní), stejně jako to, že si palestinští teroristé vybrali ke svému zviditelnění právě olympiádu (letní hry v Mnichově v roce 1972). Stát na tribuně s dalšími světovými politiky, sportovními a showbyznysovými celebritami atd. vždy bylo hlavně pro vládce nedemokratických režimů nesmírně lákavé; dodávalo jim to totiž sebedůvěru i tolik ceněnou legitimitu na mezinárodněpolitické scéně i doma. O ekonomickém aspektu her pak svědčí například totální krach, který přivedl Montréal v roce 1976 k téměř naprostému hospodářskému úpadku, nebo naopak úspěch her v Barceloně v roce 1992.
U dalších velkých světových sportovních akcí je to podobné, kupříkladu mistrovství světa ve fotbale – v případě některých zemí i v hokeji, jenž jinak, co se týče globálního významu a dopadu, nelze s fotbalem vůbec srovnávat – má vždy obrovskou sledovanost; prestiž, kterou přináší jeho pořadatelství, je proto vskutku mimořádná. À propos, když už jsem zmínil hokej, právě tento sport, v němž naše země kdysi, asi před tisíci lety, slavila velká vítězství, která elektrizovala celý národ (zejména pokud šlo o vítězství nad nenáviděnými „Rusáky“, jako tomu bylo po okupaci z roku 1968 na šampionátu ve Stockholmu v roce 1969), milují „nade vše“ i političtí vůdci Ruska a Běloruska, Vladimir Putin a Alexandr Lukašenko. Oba se rádi účastní exhibičních zápasů, v nichž se jim střelecky, jak se říká, vždy mimořádně daří (pět, šest či dokonce osm gólů za zápas není nic výjimečného), přátelí se, především Putin, s některými z nejlepších světových hráčů, například s Alexandrem Ovečkinem, který má dokonce společnou fotografii s prezidentem jako „profilovku“ na svém instagramu a možná i na některých dalších sociálních sítích, a teď z toho má jaksepatří zamotanou hlavu.
