KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Lidovecký ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka oznámil, že vláda, i když ne nutně ta současná, bude nucena zvýšit zhruba od roku 2030 hranici věku odchodu do důchodu nad 65 let. Tato Jobova zvěst zazněla uprostřed vzedmutých turbulencí všeho druhu a připomíná pověstné sypání soli do již tak notně zjitřených ran, jež dopadají na Česko. Nutnost zvyšovat věkovou hranici je připisována špatnému ekonomickému a demografickému vývoji. Neprávem se přitom zapomíná na negativní roli státu a vlád.
Současně vyšlo najevo, že stát v příštím roce bude muset do penzijního systému „dolít“ z daňových či jiných zdrojů více než 60 miliard korun, což je dramaticky více, než se očekává pro letošní rok (v srpnu byl systém v mínusu 12 miliard Kč), nebo kolik do něj bylo nutno přilít vloni (pouhé 2 miliardy). Aby ran nebylo dost, exministr financí Kalousek v médiích varoval, že právě v inkriminovaném roce 2030 se spustí „neodvratitelná“ demografická krize daná odchodem silných ročníků narozených v 70. letech do penze; se všemi tíživými následky pokud jde o ufinancovatelnost systému. Ostatně, stejný finanční argument pro posun důchodového věku použil i ministr Jurečka.
Je zjevné, že sílící volání po zvyšování věkové hranice je věrným odrazem tuzemské makroekonomické reality. Jejími klíčovými problémy je kumulování rozpočtových deficitů, zrychlující tempo zadlužovacího trendu a rýsující se náraz do tzv. dluhové brzdy s následnými bolestivými úspornými a „škrtacími“ dopady. Je také pravdou, že v Česku neexistuje pevně daný věk odchodu do důchodu. Ten se nyní sice postupně sune k hranici 65 let, která první důchodce zasáhne v roce 2030. Ale v základech platného konceptu je zakotveno, že vláda bude pravidelně přezkoumávat věk dožití a podle toho bude posouvat hranici důchodového věku.
