Svoboda: Ropnou cenovou válku vyhrála Čína. Putin raději zvolil taktickou porážku

Karel Svoboda

16. 04. 2020 • 18:10

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Spory o tom, co kterému účastníkovi přinese čerstvě podepsaná dohoda skupiny OPEC+ ohledně snížení produkce ropy, se pravděpodobně povedou ještě několik týdnů, možná i let. Když nic jiného, znovu se ukázalo, jak je jakékoli odhadování budoucnosti riskantní. 

Trhy na dohodu reagovaly zdrženlivě. Zčásti proto, že většinu očekávání už zahrnuly do cen ropy v minulých dnech, kdy již byly poměrně přesně jasné její základní obrysy. Celkově dojde na dva měsíce (v květnu a červnu) k omezení těžby o 9,7 milionu barelů denně. Od července se snížení těžby zmírní, bude činit osm milionů barelů denně. K další změně by pak mělo dojít od ledna 2021, kdy se omezí těžba o šest milionů barelů denně.

I když se počítá s tím, že se přidají další státy, které by mohly přinést dodatečné snížení o dalších pět milionů barelů denně, panuje shoda na tom, že k omezení těžby došlo pozdě a je příliš malé. Jako hlavní poražený pak odchází z ropné války Rusko, byť se jeho rozhodnutí přistoupit na dohodu jeví jako velmi rozumné. 

Zhruba před měsícem ještě ruští představitelé na schůzce OPEC+ tvrdili, že na snížení těžby v žádném případě nepřistoupí. Samy okolnosti krachu březnové vídeňské schůzky již nemá cenu připomínat, ostatně jsem o nich psal na INFO.cz v době jejich vzniku. Konečná dohoda ale nastavuje pro Rusko celkem nepříjemné podmínky. Jak Rusko, tak Saúdská Arábie se zavázaly snížit produkci ropy o 2,5 milionu barelů denně. Spojené státy, které vystupovaly jako prostředník dohody, ale přímo se k ní nepřipojily, na sebe pouze v rámci „dobré vůle“ převzaly mexický závazek 300 tisíc barelů denně. V jejich případě však není jasné, co bude přirozený úbytek, prakticky tak jde jen o deklarativní omezení.

V Rusku byla dohoda pochopitelně přijata s rozpaky. Ministr energetiky Alexandr Novak, „hlavní spolupachatel“ krachu předchozích jednání, se snažil zakrýt blamáž důrazem na „klíčovou“ roli Vladimira Putina v dosažení dohody. Byl to totiž právě ruský prezident, kdo přišel s návrhem na omezení těžby. 

Podle ruského ekonoma Konstantina Sonina by pokles cen pravděpodobně nastal i bez odchodu Ruska z jednání, ale saúdská reakce rekordním zvýšením těžby ropy i tak překvapila. Zajímavostí přitom je, že Soninovu stať ruský deník Vedomosti stáhl ze svých stránek, pravděpodobně v obavách ze soudních sporů s Igorem Sečinem (článek v kostce mluví o tom, že Sečin se dopouštěl v čele Rosněfti mnoha packalství, zatímco v současné situaci je téměř nevinně). 

Zajímavý názor artikuloval Leonid Fedun, místopředseda představenstva ropné společnosti Lukoil. Ten již v minulosti, byť opatrně, kritizoval ruský postup v jednáních. Nyní v souvislosti s dohodou OPEC+ mluví dokonce o novém Brestlitevském míru. Ten uzavřeli bolševici v březnu 1918 po krachu Trockého politiky „ani válka, ani mír“, kdy Němci obnovili pochod na Petrohrad. Lenin si jej prosadil navzdory odporu ostatních bolševiků a frakci tak za cenu obrovských teritoriálních ústupků zachránil moc.

Podle Feduna jde i v případě ropné dohody o naprosto nutnou rezignaci na momentální výhody, protože bez ní by ruské společnosti byly nuceny přistoupit k daleko drastičtějšímu omezení těžby, a to až o padesát procent (zde se jedná o omezení cca 23 procent). V současné situaci, kdy je po ropě jen minimální poptávka, by tak došlo k naplnění všech zásobníků a k nucenému prodeji ropy pod cenou. Ostatně, na krátký čas se ruské firmy v této situaci ocitly. Příznačné pro současné Rusko je i to, že se nikdo nepozastavil nad přirovnáním administrativy k bolševickým uzurpátorům moci.

Dohoda opravdu vznikla v době, která byla pro Rusko krajně nevýhodná. Bude muset omezit svoji těžbu, což je pro něj bolestnější než pro Saúdskou Arábii. Problémem totiž je, že zatímco saúdská naleziště jsou relativně lehce dostupná a Saúdové jsou schopni je uzavírat rychle podle momentální potřeby, ta ruská jsou obtížně dostupná. Jejich uzavření vyžaduje nepoměrně větší čas, nemluvě o tom, že u části z nich je znovuotevření prakticky nereálné z důvodu jejich zastaralosti či geografické vzdálenosti. Dojde tak na dilema, jestli uzavřít rentabilní, ale znovupoužitelná naleziště, nebo ztratit část produkce uzavřením těch starých.

Vedle toho, jak upozorňuje další ruský ekonom Vladislav Inozemcev, může dojít i na zajímavé boje mezi ruskými ropnými společnostmi, které se budou muset o snížení produkce podělit. Na druhou stranu, bez dohody by ruské firmy nebyly v lepší pozici. Jejich vytěsnění z evropského trhu producenty, kteří jsou schopni dodávat za nižší ceny, by bylo velmi pravděpodobné. Stejně tak ale prokázal Vladimir Putin vrcholnou míru pragmatismu, kdy přiznání porážky v taktické bitvě bylo přijatelnou cenou za dohodu. 

Vítězem ropné války se nestala ani Saúdská Arábie, ani Rusko či Spojené státy, ale Čína. Ta podle předběžných čísel Mezinárodní energetické agentury v době minimálních cen plnila všechny svoje zásobníky na maximální možnou míru. Poté, co dohoda vstoupí v platnost, tak nebude muset nakupovat, a to ani v případě růstu cen.

Dohoda i přes optimistická vyjádření jejích účastníků byla přijata na trzích velmi zdrženlivě. Cena ropy typu Brent sice o něco povyrostla, nicméně postupně se vrátila do pásma pod 30 dolary. Podle odhadů je navíc současný přebytek ropy mnohem vyšší, než o kolik snižuje produkci nová dohoda. Může se tak stát, že dohodnuté omezení těžby stačit nebude.        

SDÍLET