Proč jsou Pullmanova slova varovná? Potvrzují, že ten, kdo ovládá minulost může ovládnout i budoucnost

 FOTO: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Michal Půr

18. 07. 2020 • 07:02
KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Pullmann poskytl týdeníku Echo rozhovor, v němž sám sebe označil za postmarxistu a mluvil poměrně smířlivě o komunistickém režimu. Pro lidi, kteří situaci na fakultě znají, to není velké překvapení. Ostatně i na INFO.CZ jsme v minulosti psali, že Pullmann je neomarxista. On sám sebe nazývá „korektnějším“ termínem postmarxista, ale to ve výsledku není důležité.

Michal Klíma, předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu, v otevřeném dopise na webu Forum 24 upozornil, že Pullmann vnímá komunistický režim smířlivě mimo jiné i proto, že jeho otec byl prominentní komunista. Klíma proti tomu pochází z disidentské rodiny (syn spisovatele Ivana Klímy) a jeho životní podmínky byly nesrovnatelně těžší. Stejně jako u mnoha dalších, kteří se režimu odmítli podřídit.

Pullmann má nepochybně právo na názor a není důvod, proč by v akademické obci nemohli být zastoupeni lidé, kteří mají výrazně levicový světonázor. Problematická je ale jeho neochota připustit, že komunismus představuje dějinnou katastrofu. To má bohužel řadu implikací pro budoucnost. Bude to FF UK, která bude hrát klíčovou roli ve výkladu událostí po roce 1989. Archivy z tohoto roku se právě otevírají a další budou následovat.

Další historik z FF UK Jan Randák před časem na Deníku referendum vysvětloval, že „potřebujeme levicový pohled na dějiny“. Jeho článku předcházel střet novináře Martina Veselovského s další levicovou akademičkou Annou Hájkovou. Ta psala o „potřebě angažovaných, levicových, feministických dějin holocaustu“. Veselovský Hájkovou upozornil, že bychom se měli snažit o co nejpřesnější popis a interpretaci dějin, přičemž Randák se postavil v článku na stranu Hájkové.

Problém je, že Pullmann či Randák se snaží vytvořit dojem, že česká historie na FF UK potřebuje alespoň nějaké zastoupení levice. Ve skutečnosti však fakultu levice v posledních letech ovládla zcela ve stylu některých západoevropských a amerických univerzit, které v současnosti vedou tažení proti svobodě slova. Stačí třeba zabrousit na profily některých historiků na sociálních sítích, kde je jasně patrný obdiv k sovětskému komunistickému režimu. V tomto případě doporučuji třeba Instagram Ondřeje Crháka. Mezi levicové historiky lze ovšem zařadit i Ondřeje Vojtěchovského, Marka Jandáka, Borise Moskoviče, Sáru Vidímovou a mnohé další.

Pravda je taková, že prakticky nenaleznete historika, který by zastupoval opačnou část spektra. Je to přitom místo kriticky důležité. Není od věci připomenout citát George Orwella: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Ve chvíli, kdy jednostranně zaměření historici ovládnou výklad porevolučního dění, můžeme se klidně dočkat toho, že celá 90. léta označí za podobně ničivá jako 40 let komunistického režimu. Relativizace zločinů komunismu jsme přitom svědky už dnes. Nejenom v Pullmannových slovech, ale například i v některých nekrolozích, které vyšly po úmrtí Miloše Jakeše. Pokud budeme lakovat komunistickou zkušenost na růžovo, nebudeme daleko od bodu, kdy opět ztratíme svobodu.

SDÍLET