Jakeš nikdy nepochopil, jakému zlu se zaprodal. Rok 89 považoval za zradu

Radek Schovánek

15. 07. 2020 • 10:40
Informace o smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ byla zveřejněna až po soukromém obřadu v motolském krematoriu. Symbolicky se tím uzavřela éra nejvyšších komunistických vládců. Zatímco prvního poválečného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského vlastní soudruzi zavraždili a popel vysypali z mostu do Vltavy, u toho posledního se spokojili se zamlčením jeho smrti a tajným zpopelněním. Tak odchází na věčnost ti, kteří svůj život spojili s komunistickou diktaturou.

Miloš Jakeš byl přesně tím typem komunisty, který rozevírá v Praze deštník, když na Rudém náměstí v Moskvě prší. Vím pouze o jednom malém zapochybování, zda věci dopadnou tak, jak soudruzi z KGB naplánovali. Několik dní před sovětskou okupací v srpnu 68 navštívil Klementa Lukeše, který byl zastáncem Dubčekovy politiky a o kterém věděl, že má rozsáhlé kontakty s lidmi spojenými s polednovou politikou KSČ. Jako dárek mu na ukázku přinesl část materiálů, které o něm nashromáždila Státní bezpečnost. Jakeš je patrně získal, když zastával funkci náměstka ministra vnitra. Klement Lukeš byl nevidomý a tak mu ze svazků Jakeš četl. Ještě po mnoha letech na tuto událost vzpomínal. Její smysl pochopil o několik dní později, když vojska Varšavské smlouvy přepadla Československo. Jakeš při té návštěvě mluvil o situaci, která může v nejbližší době nastat a kdyby se prý zamotala, jestli by mu Lukeš dosvědčil, že mu ty materiály přinesl. Obdarovaný se s touto historkou nikomu nesvěřil, ostatně okamžitě po okupaci se stal nepřítelem nově nastupujících stalinistů a nikdo by jeho historku neposlouchal.

Od roku 1969 vycházel v Římě exilový časopis Listy, který vydával Jiří Pelikán. Ten byl po válce zapáleným komunistou a podílel se na vyhození tisíců studentů z vysokých škol po uchopení moci komunisty v únoru 1948. Od roku 1953 zastával funkci Předsedy mezinárodního svazu studenstva. Počátkem šedesátých let byl součástí připravovaného procesu proti projugoslávské skupině uvnitř komunistické strany. Proces se po zásahu Moskvy nekonal a Jiří Pelikán byl jmenován ředitelem Československé televize a pod jeho vedením se tento rozhodující sdělovací prostředek v komunistickém Československu stal nejprogresivnějším hlasatelem tzv. Pražského jara v roce 1968. V roce 1969 odešel do exilu a začal vydávat časopis Listy, nejdůležitější opoziční časopis určený čtenářům v Československu, který dráždil pražské vedení svojí výbornou informovaností o poměrech v normalizované komunistické straně. 

Někdy počátkem roku 1988 volala do Říma jeho dcera, které byla již několikrát zamítnuta žádost o cestovní pas, aby mohla navštívit otce. Jiří Pelikán jí slíbil, že věc promptně zařídí. Dle vlastního vyprávění se ponořil do svého archivu a našel fotografii, na které byla parta komunistických funkcionářů, která se v padesátých letech po nějaké pitce ve vinném sklípku na Moravě vracela do hotelu. Cestou se prý v ožralosti začali hádat, že je lidé stejně nakonec oběsí a že budou viset po stromech jako hrušky. Jednoho z nich napadlo, že by si to mohli vyfotit, pověsili se tedy za jednu ruku na strom a druhou si dali jako oprátku kolem krku. Tuto fotografii o třicet let později Jiří Pelikán zalepil do obálky a po italském kurýrovi nechal odeslat na adresu ÚV KSČ Miloši Jakešovi s poznámkou, že pokud nebude jeho dceři do čtrnácti dnů vydaný pas s výjezdní doložkou do Itálie, bude tato fotografie zveřejněná v příštím čísle exilových Listů. Během několika dní byla jeho dcera předvolána na pasy a víza, kde seděl referent StB, v ruce držel pas s výjezdní doložkou a zařval. Z rozhodnutí generálního tajemníka ÚV KSČ vám předávám pas, i když s tím nesouhlasím. Jenom představa kolika rukou onen dopis na ÚV KSČ prošel, než doputoval až k Jakešovi, budí úsměv na rtech..

Na začátku Palachova týdne informovala Československá televize o výtržnících na Václavském náměstí a jejich zatčení. Přitom zpravodajství televize udělalo do té doby nepředstavitelnou věc. Zatčené jmenovala plným jménem i s adresami. Jak dohledal historik Petr Blažek, autorem tohoto nápadu byl přímo Miloš Jakeš, který na zasedání ÚV KSČ 4. listopadu 1988 pronesl: „co by se stalo, kdyby jim lidé posílali své dopisy, vyjadřující svůj odpor, aby pocítili, jak se na ně lidé dívají, Národní výbory, občanské výbory…“ Svoji politickou kariéru v podstatě zakončil tragikomickým vystoupením v Červeném hrádku. Kromě své komické polohy, měl onen projev ještě jednu a daleko závažnější. Ukazoval, jak funguje trestní právo v komunistickém Československu. O tom, kdo půjde do vězení nerozhodovaly nezávislé soudy, ale vedení komunistické strany. Když se v listopadu 1989 onen projev promítal ve výloze Špalíčku na Václavském náměstí, lidé plakali smíchy. Jenom jedna dáma stála, nevěřícně pozorovala okolí a nechápala, čemu se lidé smějí. Nakonec se osmělila a zeptala, co je na tom směšného a jestli je to dobrý televizní komik. Když se jí vedle stojící muž zeptal odkud je, řekla, že přijela z Kanady po čtyřiceti letech. Sdělil jí, že oním komikem je bývalý nejvyšší představitel KSČ – nechtěla tomu uvěřit.

Úmrtím Miloše Jakeše odešel věrný stalinista, kterého k moci vynesly hlavně sovětských tanků okupujících Československo. Sovětskému svazu sloužil oddaně celý život a nakonec zemřel zatrpklý a opuštěný, protože soudruzi, kteří mu v Moskvě pomohli k moci, jej na konci osmdesátých let od moci odstavili. V pozoruhodném videu, kde rozebírá události v listopadu 1989 z jeho pohledu lze s mnohým souhlasit. Pro něho osobně to byla ze strany Moskvy, které vždy věrně sloužil, zrada. A zatímco bývalý komunista Jiří Pelikán odešel z tohoto světa, když bohatě odčinil svá pochybení a dlouhodobou podporou disentu pomohl zachovat plamínek naděje v normalizovaném Československu, v postavě Miloše Jakeše odešel stalinista, který nikdy nepochopil, jakému zlu zaprodal svůj život. Nechť je mu Bůh milostiv.    

SDÍLET