Jakeš nikdy nepochopil, jakému zlu se zaprodal. Rok 89 považoval za zradu

Informace o smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ byla zveřejněna až po soukromém obřadu v motolském krematoriu. Symbolicky se tím uzavřela éra nejvyšších komunistických vládců. Zatímco prvního poválečného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského vlastní soudruzi zavraždili a popel vysypali z mostu do Vltavy, u toho posledního se spokojili se zamlčením jeho smrti a tajným zpopelněním. Tak odchází na věčnost ti, kteří svůj život spojili s komunistickou diktaturou.

Miloš Jakeš byl přesně tím typem komunisty, který rozevírá v Praze deštník, když na Rudém náměstí v Moskvě prší. Vím pouze o jednom malém zapochybování, zda věci dopadnou tak, jak soudruzi z KGB naplánovali. Několik dní před sovětskou okupací v srpnu 68 navštívil Klementa Lukeše, který byl zastáncem Dubčekovy politiky a o kterém věděl, že má rozsáhlé kontakty s lidmi spojenými s polednovou politikou KSČ. Jako dárek mu na ukázku přinesl část materiálů, které o něm nashromáždila Státní bezpečnost. Jakeš je patrně získal, když zastával funkci náměstka ministra vnitra. Klement Lukeš byl nevidomý a tak mu ze svazků Jakeš četl. Ještě po mnoha letech na tuto událost vzpomínal. Její smysl pochopil o několik dní později, když vojska Varšavské smlouvy přepadla Československo. Jakeš při té návštěvě mluvil o situaci, která může v nejbližší době nastat a kdyby se prý zamotala, jestli by mu Lukeš dosvědčil, že mu ty materiály přinesl. Obdarovaný se s touto historkou nikomu nesvěřil, ostatně okamžitě po okupaci se stal nepřítelem nově nastupujících stalinistů a nikdo by jeho historku neposlouchal.

Od roku 1969 vycházel v Římě exilový časopis Listy, který vydával Jiří Pelikán. Ten byl po válce zapáleným komunistou a podílel se na vyhození tisíců studentů z vysokých škol po uchopení moci komunisty v únoru 1948. Od roku 1953 zastával funkci Předsedy mezinárodního svazu studenstva. Počátkem šedesátých let byl součástí připravovaného procesu proti projugoslávské skupině uvnitř komunistické strany. Proces se po zásahu Moskvy nekonal a Jiří Pelikán byl jmenován ředitelem Československé televize a pod jeho vedením se tento rozhodující sdělovací prostředek v komunistickém Československu stal nejprogresivnějším hlasatelem tzv. Pražského jara v roce 1968. V roce 1969 odešel do exilu a začal vydávat časopis Listy, nejdůležitější opoziční časopis určený čtenářům v Československu, který dráždil pražské vedení svojí výbornou informovaností o poměrech v normalizované komunistické straně. 

Seberte peníze mazací kultuře! Její vzestup na Západě ukazuje, jak bychom mohli dopadnout

Někdy počátkem roku 1988 volala do Říma jeho dcera, které byla již několikrát zamítnuta žádost o cestovní pas, aby mohla navštívit otce. Jiří Pelikán jí slíbil, že věc promptně zařídí. Dle vlastního vyprávění se ponořil do svého archivu a našel fotografii, na které byla parta komunistických funkcionářů, která se v padesátých letech po nějaké pitce ve vinném sklípku na Moravě vracela do hotelu. Cestou se prý v ožralosti začali hádat, že je lidé stejně nakonec oběsí a že budou viset po stromech jako hrušky. Jednoho z nich napadlo, že by si to mohli vyfotit, pověsili se tedy za jednu ruku na strom a druhou si dali jako oprátku kolem krku. Tuto fotografii o třicet let později Jiří Pelikán zalepil do obálky a po italském kurýrovi nechal odeslat na adresu ÚV KSČ Miloši Jakešovi s poznámkou, že pokud nebude jeho dceři do čtrnácti dnů vydaný pas s výjezdní doložkou do Itálie, bude tato fotografie zveřejněná v příštím čísle exilových Listů. Během několika dní byla jeho dcera předvolána na pasy a víza, kde seděl referent StB, v ruce držel pas s výjezdní doložkou a zařval. Z rozhodnutí generálního tajemníka ÚV KSČ vám předávám pas, i když s tím nesouhlasím. Jenom představa kolika rukou onen dopis na ÚV KSČ prošel, než doputoval až k Jakešovi, budí úsměv na rtech..

Na začátku Palachova týdne informovala Československá televize o výtržnících na Václavském náměstí a jejich zatčení. Přitom zpravodajství televize udělalo do té doby nepředstavitelnou věc. Zatčené jmenovala plným jménem i s adresami. Jak dohledal historik Petr Blažek, autorem tohoto nápadu byl přímo Miloš Jakeš, který na zasedání ÚV KSČ 4. listopadu 1988 pronesl: „co by se stalo, kdyby jim lidé posílali své dopisy, vyjadřující svůj odpor, aby pocítili, jak se na ně lidé dívají, Národní výbory, občanské výbory…“ Svoji politickou kariéru v podstatě zakončil tragikomickým vystoupením v Červeném hrádku. Kromě své komické polohy, měl onen projev ještě jednu a daleko závažnější. Ukazoval, jak funguje trestní právo v komunistickém Československu. O tom, kdo půjde do vězení nerozhodovaly nezávislé soudy, ale vedení komunistické strany. Když se v listopadu 1989 onen projev promítal ve výloze Špalíčku na Václavském náměstí, lidé plakali smíchy. Jenom jedna dáma stála, nevěřícně pozorovala okolí a nechápala, čemu se lidé smějí. Nakonec se osmělila a zeptala, co je na tom směšného a jestli je to dobrý televizní komik. Když se jí vedle stojící muž zeptal odkud je, řekla, že přijela z Kanady po čtyřiceti letech. Sdělil jí, že oním komikem je bývalý nejvyšší představitel KSČ – nechtěla tomu uvěřit.

Úmrtím Miloše Jakeše odešel věrný stalinista, kterého k moci vynesly hlavně sovětských tanků okupujících Československo. Sovětskému svazu sloužil oddaně celý život a nakonec zemřel zatrpklý a opuštěný, protože soudruzi, kteří mu v Moskvě pomohli k moci, jej na konci osmdesátých let od moci odstavili. V pozoruhodném videu, kde rozebírá události v listopadu 1989 z jeho pohledu lze s mnohým souhlasit. Pro něho osobně to byla ze strany Moskvy, které vždy věrně sloužil, zrada. A zatímco bývalý komunista Jiří Pelikán odešel z tohoto světa, když bohatě odčinil svá pochybení a dlouhodobou podporou disentu pomohl zachovat plamínek naděje v normalizovaném Československu, v postavě Miloše Jakeše odešel stalinista, který nikdy nepochopil, jakému zlu zaprodal svůj život. Nechť je mu Bůh milostiv.    

SDÍLET
sinfin.digital