KOMENTÁŘ RADKA SCHOVÁNKA | Komunistický režim se po únoru 1948 snažil odříznout Československo od svobodného světa. Proti všemocné cenzuře a propagandě však stál sofistikovaný projekt financovaný CIA, který měl Čechoslovákům vracet „zakázané myšlenky“. Tisíce knih a časopisů, včetně slavného Tigridova Svědectví, se za železnou oponu pašovaly v kamionech, diplomatickou poštou i v krabicích od pracího prášku. Byla to tichá, ale nesmírně důležitá bitva o mysl národa.
Pašování slov za železnou oponu
Letáky posílané v milionech výtisků do Československa na začátku padesátých let (jak jsme psali v posledním díle seriálu Ucho v archivu) sice režim oslabovaly, ale postupem času začalo být jasné, že vláda komunistů ve východním bloku není jen nějaká krátkodobá epizoda – navíc když v éře jaderných zbraní nebude chtít svobodný svět riskovat rozpoutání atomové války.
V polovině padesátých let proto vznikl projekt na postupné nahlodávání komunistického režimu prostřednictvím tiskových materiálů, knih a časopisů nejrůznějšího druhu.
Bolševická cenzura velmi tvrdě zasáhla především knihy. V roce 1953 vznikla po sovětském vzoru Hlavní správa tiskového dohledu, která měla na starosti veškerou cenzuru v komunistickém Československu. Zasáhlo to nejen vydávání nových titulů, ale i ty staré. Stovky jich byly vyřazeny z knihoven a skartovány.
Svědectví a nepovedený nábor StB
V rámci tzv. „poštovního projektu“ byly do zemí za železnou oponou posílány tisíce knih a časopisů, které ukazovaly život ve svobodném světě. Pomocí krycích firem ho financovala americká zpravodajská služba CIA. Ta současně platila i vznik exilových časopisů, které vycházely v jazycích porobených zemí, nebo překlady významných knih pojednávajících o totalitních režimech.
Pro zasílání do Československa vznikl časopis Svědectví. Jeho redaktorem se na doporučení Radomíra Luži stal Pavel Tigrid, bývalý programový ředitel Rádia Svobodná Evropa.
„Shodou okolností“ si ho v té době vyhlédl Milouš Vejvoda „Bartoš“, resident komunistické rozvědky v New Yorku, coby nadějného adepta pro získání ke špionáži proti exilu. Nedokázal pochopit, že by se Tigrid nechtěl pomstít za svůj nucený odchod z postu programového ředitele.
Akce ovšem dopadla naprostou blamáží. Po rozdrcení maďarského povstání sovětskými tanky v listopadu 1956 Tigrid Vejvodu vyhodil z kanceláře a křičel na něj, ať vyřídí ministru vnitra Rudolfu Barákovi a dalším bolševikům, že budou viset.
Orwell a Kohout
Státní bezpečnost se ve svých dokumentech prvně zmiňuje o „poštovním projektu“ 1. září 1956, tedy na jeho úplném počátku. Tehdy cenzura balíků docházejících do Československa ze svobodného světa zachytila první desítky knih, časopisů i osobních dopisů.
O téměř dva měsíce později, 24. října 1956, obdrží tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák zprávu od náčelníka rozvědky plk. Jaroslava Millera o zaslání sedmi výtisků knihy (pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu) Czesława Miłosze „La Pensée captive“ (česky kniha vyšla až v roce 1992 pod názvem Zotročený duch) spisovatelům do Československa. Kniha popisuje zhoubné působení komunistických diktatur na intelektuály, kteří se jí postupně přizpůsobují.
Zpráva rozvědky upozorňuje, že knihy jsou zaslány doporučeně – o jejich případném zabavení se tudíž odesilatel dozví. Knihy byly odeslány z Francie a jejich adresáti byli Ivan Kupec, Milan Jariš, Josef Burjánek, Ivan Kříž, Pavel Kohout, Jiří Hájek a Jan Noha. (Zajímavé je, že autoři Knižního projektu vůbec neřešili, zda příjemci knih vůbec znají jazyk, ve kterém jsou napsány.)
O tom, jakým způsobem bude se „zachycenými“ knihami naloženo, rozhodl Tiskový odbor ÚV KSČ – ten „šalamounsky“ navrhl doručit knihu pouze Janu Nohovi (tehdy známý spisovatel a básník levicového změření, 1908–1966 – pozn. red) a následně uspořádat se spisovateli besedu, při které se zasílání podobných publikací veřejně odsoudí. Informaci o odeslání knih předal rozvědce agent Oldřich Lauřím „Jáchym“, který tehdy působil v Rádiu Svobodná Evropa (a působil zde až do roku 1986).
V knize Alfréda A. Reische Horké knihy ve studené válce, kterou vydal v roce 2018 (upřímně řečeno v nepříliš zdařilém překladu Petrušky Šustrové) Ústav pro studium totalitních režimů, autor uvádí, že od samého začátku byl CIA vytipován spisovatel Pavel Kohout coby velice vzdělaný intelektuál, kterého by mohly necenzurované publikace ovlivnit.
I když mu bylo v rámci Knižního projektu zasláno několik publikací, on (dle svých vzpomínek) nikdy žádnou publikaci neobdržel. Výše popsaný postup zadržování knih tedy fungoval. Přesto se s projektem setkal a byl jím ovlivněn.
