V roce 2020 půjde o hodně. Tlak na Babiše poroste, budoucnost má ale ve svých rukou | info.cz

Články odjinud

V roce 2020 půjde o hodně. Tlak na Babiše poroste, budoucnost má ale ve svých rukou

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Premiér čelí velkému tlaku, který bude příští rok narůstat. Přesto je v pozici, jíž můžeme říkat „klíčník“. Na něm totiž záleží, jaké dveře k jaké budoucnosti se otevřou. Když odemkne ty pravé v pravý čas, zůstane rozhodujícím hráčem. Pokud ne, skončí. Ne hned, ale jistě. Klíčem je, že se něčeho vzdá. A to postu premiéra. Tato oběť mu ale přinese výhru – o to větší, že ji vlastně zatím činit nemusí. 

Někdy se to tak stane, že se nitky času a událostí seběhnou tak, že jediný člověk v určité pozici může určit další vývoj. Ve hře je toho v roce 2020 opravdu hodně. Půjde o to, zda se tradiční demokratická pravice zmátoří a bude vůbec ještě někdy hrát důležitou roli v osudech České republiky. V sázce je i náš vztah k Evropské unii, respektive možné posílení nacionalistů. A nakonec, ale ne v poslední řadě se hraje o právní stát a rovnost před zákonem.

Všechny tyto národní zájmy se proplétají s osobními zájmy Andreje Babiše, ovlivňují je a jsou jimi ovlivňovány. Stále si udržuje 30% podporu, a pokud nepřijde nějaká bomba, je velmi nepravděpodobné, že mu z ní středopravé strany urvou nějakou zajímavější část. Evropská unie po něm tvrdě půjde kvůli střetu zájmů, což se za určité situace může vyhrotit natolik, že svou propagandu obrátí proti ní. A objektivní pochybnosti o vládě práva způsobuje souběh funkce premiéra, trestně stíhané osoby a příjemce veřejných peněz.

Neodejít „nikdy“ je cesta do „nikam“

Udělejme si rychlou SWOT analýzu. Silnou stránkou Andreje Babiše jsou jeho věrní voliči. Demokratickou cestou ho nyní porazit skoro nejde. Slabinou není ani tak trestní stíhání, jako možnost, že Evropská komise premiéra odstřihe od dotací, možná dokonce i od těch nárokových pro zemědělce. Příležitost je v tom, že pořád záleží na něm, jak se rozhodne a jaký další tah udělá, ne na jeho protivnících. Hrozba spočívá ve snaze nedělat nic a vše vysedět, což ho může zahnat do kouta, z nějž se už nedostane.

Pokud by Andrej Babiš trval na tom, že se nevzdá ničeho, ani postu předsedy vlády, ani Agrofertu, pak může ještě vyhrát krajské volby a klidně i ty sněmovní a znovu se usadit ve Strakově akademii. Spor s Evropskou komisí kvůli auditům a dotacím se nemusí do té doby rozhodnout, pokud vláda splní svou hrozbu a požene ho až k Evropskému soudnímu dvoru. Babišova pozice se ale bude s časem zhoršovat, jak bude jasnější a jasnější, že se buď on musí vzdát veřejných peněz pro Agrofert, nebo je sebrat občanům.

„Nikdy neodejdu, nech si to všichni zapamatují.“ Ano, my si tu větu pamatujeme. Ale Andrej Babiš by na ni měl zapomenout. Jinak bude muset válčit na dvou frontách. Evropské i domácí, na níž hlas nyní slabých kritiků bude sílit s každou další Jobovou zvěstí z Bruselu. Vhledem k oné robustní voličské základně si může nějakou dobu dovolit tlačit problémy před sebou, ale přijde čas, kdy s tou hromadou už nepohne ani „urputné hovado“.

Druhou možností je prodat Agrofert. To je však ryzí teorie. Andrej Babiš ho považuje za své dítě. Ostatně proto má ony dnešní problémy, že se své firmy ve skutečnosti nikdy nevzdal. Navíc holding není v dobré finanční situaci, je zatížen obrovskými úvěry a klesá mu zisk. Cena by tedy byla nízká, pokud by se vůbec našel kupec. Paradoxně je daleko výhodnější vzdát se křesla předsedy vlády, pouštět do Agrofertu dál životodárnou dotační mízu a postavit ho zase na nohy.

Nejschůdnější variantou opravdu je opustit post premiéra. Tím pádem padají všechny myslitelné střety zájmů. Babiš by pak samozřejmě musel řešit dva problémy. Za prvé udržet podporu pro ANO, když ho jeho voliči nebudou moci vidět v čele vlády. Za druhé najít za sebe vhodnou náhradu. Jenomže pokud toto „nikdy“ neudělá, nebude nakonec muset řešit už žádný problém, protože se z něj stane penzista, který nebude nikomu vadit, ani nikoho zajímat.

Odejít v pravý čas správnými dveřmi

Odejít v pravý čas a vejít do jiných správných dveří se zdá být moudré. Babiš tak může učinit třeba po krajských volbách. Před nimi by to jeho příznivci mohli brát jako kapitulaci a nemuseli by k nim přijít. Naopak po nich by nekončil jako uličník, leč vítěz. Kdy přesně? Někdy v ročním intervalu do sněmovních voleb. Teoreticky i po nich, ovšem s tím, že to oznámí dopředu a vyhne se tím obvinění ze zrady na voličích. Možností je řada. V každém případě načasování a hlavně vysvětlení tohoto kroku bude doslova „klíčové“.

Inženýr Babiš stojí před problémem pružiny. Buď ji bude napínat, až praskne. Nebo odhadne ten pravý okamžik, kdy ji uvolní a využije její energii, aby se vystřelil kupředu. Už Winston Churchill řekl, že zvládnuté hrozby jsou vyhrané příležitosti. Tlak, pod který premiéra dostává Brusel, mu naopak poslouží, když ustoupí a použije jeho sílu ve svůj prospěch. Může si tak otevřít i cestu na Hrad. Na druhé straně by tato představa třeba donutila druhou stranu, aby konečně našla pořádného kandidáta. Ale to je na jiný komentář.

Andrej Babiš si už vyzkoušel, že vést kampaň mimo vládní funkci vůbec nemusí být nevýhoda. V roce 2017 mu pomohlo, že se stavěl do role oběti pomsty tehdejšího předsedy vlády Bohuslava Sobotky. Tentokrát by mohl říci, že odchází kvůli nátlaku EU, která ho pronásleduje, protože nechce přijímat migranty a odmítá její „zelený úděl“. Pak by dodal něco o udavačích, co žalují v Bruselu a o tom, že on na rozdíl od nich dává přednost zájmům České republiky před vlastními a nechce, aby občané „kvůli honu na Babiše” přišli o peníze.

Při otevření těchto dveří by Babiše paradoxně neohrožovala ani Evropská komise, ani konkurence, ale jen a jen jeho vlastní voliči. Těm by musel vysvětlit, že je neopouští. Což je ale řádově snazší úkol, než se zuřivě držet všeho a válčit na více frontách. V případě úspěchu by Andrej Babiš mohl po vzoru Jarosława Kaczyńskiho řídit věci z pozadí, uchovat si faktickou moc a Agrofert klidně vést jako řadový poslanec napřímo bez obav ze střetu zájmů.

Nemáme jiného „klíčníka“

Pokud je pro někoho naprosté zničení Babiše cíl sám o sobě, tak by se mu takový výsledek asi nelíbil. Ti, kterým jde primárně o Českou republiku a odchod premiéra je pro ně prostředek, ne cíl, by si měli položit otázku, zda máme lepší varianty. Když se předseda ANO bude držet jak vlády, tak Agrofertu, nakonec ho to semele. Jak rychle, to záleží na razanci postupu Evropského parlamentu a Komise, případně i na tom, co přinese trestní stíhání (což lze ovšem stěží odhadovat). Ale co se stane do té doby?

Lze očekávat, že by Andrej Babiš nasadil všechny páky, aby v očích Čechů snížil kredit Evropské unie a hodil problém s dotacemi na ni. Na významu by nabyly národovecké strany. Možná by s nimi ANO po volbách ještě i sestavilo vládu. Byť by netrvala dlouho, protože Evropská komise by nakonec vyhrála a postavila premiéra před dilema, zda se Agrofert obejde bez jakékoli veřejné podpory, nebo občanům sdělí, že si ty peníze vybere od nich. To by už muselo rupnout. Škody na vztazích s EU i mezi lidmi by však byly obrovské.

Třeba by vše šlo rychleji a další vláda by se obešla bez ANO. Jenomže to by ji tvořil šílený „pytel blech“. Včetně toho, že silné, ne-li vedoucí postavení by měli Piráti, kteří sice postrádají byznysový střet zájmů, ale ideologicky jsou větší hrozbou než Andrej Babiš. Směs ekoterorismu, progresivismu, mesianismu, pocitu morální nadřazenosti, diktátorských sklonů, neochoty ke kompromisům a silné touhy ostrakizovat k nim kritická média nevěstí nic dobrého. Navíc by takový vývoj mohl dostat do hry „Piráty 2“ – Česko sobě.

Zkrátka a dobře, šance, že se naráz zbavíme jak ANO, tak dalších nových protestních stran a hnutí je prakticky nulová. A malou pravděpodobnost má i samotná možnost, že do voleb v roce 2021 vliv Andreje Babiše zcela zmizí. Řešení, kdy se formálně stáhne a umožní tím vládu ANO se stranami pravého středu, se jeví jako pragmatické východisko nejen pro něj, ale pro všechny. S jiným premiérem a hlavně za situace, kdy koaliční partneři netvoří jen přívěsek, to může být ten nejnormálnější kabinet, na jaký máme šanci.

Ať se Andrej Babiš rozhodne odejít z čela vlády, či na tomto postu bude lpět, roli „klíčníka“ roku 2020 mu nelze upřít. Teoreticky se může objevit spasitel pravice, který ji sjednotí a povede ke třicetiprocentnímu zisku. Takový Neo, který si udělá vlastní dveře, však není na obzoru a tak zůstáváme zajatci Matrixu. Asi bychom chtěli jiného Klíčníka. Ale zjevně ho nemáme. Ne ve světě, kde třetina voličů žije ve virtuálním vesmíru iluzí napojeném na stroj a je jim v něm (zatím) daleko lépe než v tom skutečném. Matrix Reloaded.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud