Země, která ztratí svůj příběh, ztratí i vůli k existenci. Věříme ještě vůbec v příběh zvaný „Česká republika“?

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Obzvlášť když se vám před očima odehrává scénář, o kterém jste si ještě před pár dny mysleli, že je lehce přehnaný a pesimistický.

Nastínil jsem tu před několika dny dva scénáře možného vývoje, které vedou ke kolapsu státu, ke ztrátě jeho legitimity a k chaosu. Pojďme si říct, co může být následkem takového rozpadu moci státu, a hlavně: jak z něj vyjít.

Státy jsou založené na sdíleném příběhu. Legitimitu získávají od svých občanů, a ti ji státu dávají proto, že sdílí společný příběh. A pokud se vám slovo „příběh“ nelíbí, nahraďte ho kombinací hodnot, historie a vizí.

Dovolte historickou exkurzi: Když se rozpadalo socialistické Československo, lidé už nevěřili příběhu o socialismu, o spravedlivé a úspěšné společnosti, kde všechno patří všem. Přestali sdílet tuto vizi, přestali v ni doufat, přestali jí věřit. Místo toho uvěřili novému příběhu - o návratu do západní Evropy, do stavu před bolševickou uzurpací, o světě, kde schopní budou mít možnost své schopnosti rozvinout svobodně a nebudou záviset na libovůli kádrováka v šedém saku s razítkem, o plných obchodech a možnosti cestovat, o zlepšení životní úrovně i životního prostředí…

A právě tenhle silný příběh umožnil společnosti vydržet nestabilní léta chaosu a zmatků. Léta, kdy Veřejná bezpečnost ztratila respekt a ještě se nestala novou policií, léta, kdy si vekslácké býčí šíje připadaly jak na Klondiku a s kulturou sobě vlastní začaly porcovat reálný vliv a bojovat v polosvětě s novými mafiemi, léta, kdy právo znamenalo míň než dvě „gorily“ pana majitele okresní stavební firmy… Léta, kdy ostré lokty znamenaly víc než poctivá práce a zdravý rozum. 

Příběh totiž dodával víru, že tohle jednou skončí a věci se srovnají – a stalo se to.

Československo se během té doby sice rozpadlo, ekonomika nejprve zavyla jak raněný kojot, ale pak se vzpamatovala a proměnila, a tak do 21. století vstoupila Česká republika jako docela silný a zdravý člověk, jen v těžké kocovině a se zbytkovým alkoholem v krvi. Ale to všechno jako celek ustála, i když na ní bylo stále hodně problémů.

Dnes je v módě hledět na 90. léta jako na období nekončících zlodějin, nespravedlností, křivd, politikaření, rozkladu a chaosu, rámované Vladimírem Železným, orlickými vraždami, bábou Tutovkou a reklamou na Vizír. Přitom se zapomíná třeba na to, že tehdy byly položeny základy politického systému a ústavního řádu, které docela obstojně fungovaly po celých dvacet let 21. století. Neříkám „perfektně“, říkám „obstojně“, protože i když každý vyjmenuje alespoň tři excesy, při nichž byl duch Ústavy ohnut až k zemi, tak systém fungoval, leckdy k nelibosti aktérů, jako dobře vyvážený homeostat, který můžete na čas vychýlit, ale on se zase spolehlivě vrátí zpátky.

Myslím si, že posledních dvacet let tato země ve skutečnosti sklízela plody ze stromů, zasazených právě v těch „devadesátkách“. Ve zlém taky – ale hlavně v dobrém. Na jednotlivosti lze dlouho nadávat a na konkrétní fenomény (namátkou: exekuční byznys) nahlížet jako na tíživé a ostudné dědictví, ale z vyšší perspektivy to s výhradami fungovalo.

Důkaz je paradoxní: jakmile věci fungují, lidé ztrácí obezřetnost, zapomínají, jak to vypadá, když věci nefungují, a lidově řečeno začínají mít roupypálí je dobré bydlo. Což se přesně stalo nám všem. Sdílený příběh začal erodovat a drolit se, až se rozpadl a zůstalo pouhé torzo.

Můžete si říct: „co je nám po příběhu?“ Však ano, žít můžeme bez něj, ale pak žijeme ve statickém bezčasí, kdy je jeden den jako druhý a je nám úplně jedno, jestli se vydáváme tím či oním směrem, protože nemáme důvod jakýkoli z těch směrů upřednostnit. Chybí nám totiž ta sdílená vize, i když to možná ani nevnímáme...

Současná Česká republika nemá jednotící příběh, jednotící vizi budoucnosti, výklad minulosti ani hodnotový náhled na současnost. Z libovolného úhlu nazíráno je vše fragmentováno do několika různých proudů, které se spolu neshodnou. Není snad žádná věc, žádný příběh, na kterém by se shodla většina společnosti, že to je ten směr, kterým chceme jít.

Společnost se neshodne na výkladu minulosti, ani na jejím hodnocení. Už vůbec se neshodne na vizi. Nemyslím takové ty líbivé proklamace jako „země pro budoucnost“, ty nechme politikům. Mám na mysli úplně bazální a elementární věc, jako třeba „Česká republika musí být demokratická země s volným trhem, otevřená světu a uznávající svobodu…“ – nebo třeba preambuli Ústavy. U jednoho každého bodu najdete velkou část společnosti, která s ním bude ostře nesouhlasit.

Neshodneme se na minulosti, neshodneme se na budoucnosti, a stran současnosti? Škoda mluvit.

Za normálních okolností by to nebyl až takový problém. Vše by nějak pokračovalo samospádem a nějak by to fungovalo, k nespokojenosti těch či oněch, ale zase ne tak velké, aby se něco dělo.

Jenže okolnosti nejsou normální. Rozpadá se státní moc. Vláda přiznává, že nedokáže vládnout jinak než v nouzovém režimu, plném mimořádných pravomocí. Realita je horší: ona ani v takovém režimu nedokáže vládnout. Jen vydává nepřehledná nařízení, na která občané čím dál víc dlabou.

Některé části státu už de facto zkolabovaly, jiné stojí před kolapsem a další do debaklu míří. Očkování si řídí místní samosprávy, podpora uzavřeným provozům je malá a chodí pozdě, fakticky zkolabovalo trasování i karanténa, včetně té chytré. De iure stále běží, ale lidé nenahlašují kontakty, nejdou se nechat testovat, protože mají strach, že to bude znamenat ztrátu příjmů pro ně, pro jejich blízké, známé, že bude zavřená školka… Tady stát exemplárně selhal, když nechal dojít situaci tak daleko, že lidé volí mezi zodpovědností a živobytím. Volí živobytí, nelze se jim divit, a stát místo toho, aby zaručil stoprocentní náhrady příjmů lidem v karanténě, hrozí represemi, které nedokáže vymoci.

A v takové chvíli velmi bolestně pocítíme, že jako země, jako republika, nevíme kdo jsme, proč tu jsme, co chceme a kam jdeme.

Totálnímu rozkladu a pádu do chaosu zabrání jedině společný sdílený příběh. Vize. Něco, na čem by se společnost dokázala shodnout. Společný zájem a vůle lidí mít vlastní zemi. Něco jako to „chceme být zase svobodná země, demokratická, s volným trhem…“ Pak by se dalo doufat, že z chaosu vzejde nějaká podoba společenské smlouvy a vůle k rekonstrukci.

Místo toho jedni v krizi doufají a už si rýsují základy nového uspořádání, v němž škrtají ti svobodu, tamti cestování, další zase demokracii nebo volný trh, a doufají, že teď mají příležitost a z chaosu vybudují nový, tentokrát ten jejich, řád. Další s nimi nesouhlasí. Třetím jsou takové věci jedno, oni mají jen nějaké osobní požadavky a kdo jim je splní, za tím půjdou. Čtvrtým je to jedno všechno, protože věří, že to zas nějak dopadne a bude klid. Pátí věří, že to někdo řídí. Šestí nevěří ničemu a sedmí mají hlavně radost, že se ostatní budou mít konečně špatně jako oni sami. Osmí pak doufají, že bude sranda, a devátí? Ti si mnou ruce, protože jsou sice biti, ale taky jsou biti ti, které nesnášejí.

A tohle všechno se sejde u voleb. Lidé bez jakékoli jednotící vize, bez víry v cokoli, bez představy o současnosti, demotivovaní, vyčerpaní, frustrovaní, naštvaní, radikalizovaní... Budou požádáni, aby šli legitimizovat stát, o kterém si ponesou v čerstvé paměti to, že v těžkých dobách nenabídl pomoc, ale napřahoval klacek.

Možná jsme si měli letos 1. ledna pořádně připít na 28. narozeniny České republiky. Dost možná, že třicáté už oslavovat nebudeme.

SDÍLET
sinfin.digital