Země, která ztratí svůj příběh, ztratí i vůli k existenci. Věříme ještě vůbec v příběh zvaný „Česká republika“?

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Obzvlášť když se vám před očima odehrává scénář, o kterém jste si ještě před pár dny mysleli, že je lehce přehnaný a pesimistický.

Nastínil jsem tu před několika dny dva scénáře možného vývoje, které vedou ke kolapsu státu, ke ztrátě jeho legitimity a k chaosu. Pojďme si říct, co může být následkem takového rozpadu moci státu, a hlavně: jak z něj vyjít.

Státy jsou založené na sdíleném příběhu. Legitimitu získávají od svých občanů, a ti ji státu dávají proto, že sdílí společný příběh. A pokud se vám slovo „příběh“ nelíbí, nahraďte ho kombinací hodnot, historie a vizí.

Dovolte historickou exkurzi: Když se rozpadalo socialistické Československo, lidé už nevěřili příběhu o socialismu, o spravedlivé a úspěšné společnosti, kde všechno patří všem. Přestali sdílet tuto vizi, přestali v ni doufat, přestali jí věřit. Místo toho uvěřili novému příběhu - o návratu do západní Evropy, do stavu před bolševickou uzurpací, o světě, kde schopní budou mít možnost své schopnosti rozvinout svobodně a nebudou záviset na libovůli kádrováka v šedém saku s razítkem, o plných obchodech a možnosti cestovat, o zlepšení životní úrovně i životního prostředí…

A právě tenhle silný příběh umožnil společnosti vydržet nestabilní léta chaosu a zmatků. Léta, kdy Veřejná bezpečnost ztratila respekt a ještě se nestala novou policií, léta, kdy si vekslácké býčí šíje připadaly jak na Klondiku a s kulturou sobě vlastní začaly porcovat reálný vliv a bojovat v polosvětě s novými mafiemi, léta, kdy právo znamenalo míň než dvě „gorily“ pana majitele okresní stavební firmy… Léta, kdy ostré lokty znamenaly víc než poctivá práce a zdravý rozum. 

Příběh totiž dodával víru, že tohle jednou skončí a věci se srovnají – a stalo se to.

Československo se během té doby sice rozpadlo, ekonomika nejprve zavyla jak raněný kojot, ale pak se vzpamatovala a proměnila, a tak do 21. století vstoupila Česká republika jako docela silný a zdravý člověk, jen v těžké kocovině a se zbytkovým alkoholem v krvi. Ale to všechno jako celek ustála, i když na ní bylo stále hodně problémů.

Dnes je v módě hledět na 90. léta jako na období nekončících zlodějin, nespravedlností, křivd, politikaření, rozkladu a chaosu, rámované Vladimírem Železným, orlickými vraždami, bábou Tutovkou a reklamou na Vizír. Přitom se zapomíná třeba na to, že tehdy byly položeny základy politického systému a ústavního řádu, které docela obstojně fungovaly po celých dvacet let 21. století. Neříkám „perfektně“, říkám „obstojně“, protože i když každý vyjmenuje alespoň tři excesy, při nichž byl duch Ústavy ohnut až k zemi, tak systém fungoval, leckdy k nelibosti aktérů, jako dobře vyvážený homeostat, který můžete na čas vychýlit, ale on se zase spolehlivě vrátí zpátky.

Myslím si, že posledních dvacet let tato země ve skutečnosti sklízela plody ze stromů, zasazených právě v těch „devadesátkách“. Ve zlém taky – ale hlavně v dobrém. Na jednotlivosti lze dlouho nadávat a na konkrétní fenomény (namátkou: exekuční byznys) nahlížet jako na tíživé a ostudné dědictví, ale z vyšší perspektivy to s výhradami fungovalo.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital