KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Pesimisté, kteří nevěřili, že hospodaření vlády v příštím roce nabere trajektorii k lepšímu, mají důvod k ještě silnějším pochybnostem. Vyšlo najevo, že Fialova vláda na rok 2024 připravuje rozpočet s deficitem 270 miliard. Navzdory vládnímu ozdravnému balíčku se tak státní zadlužovací soukolí valí vlastní setrvačností stále dál. Jedním ze zásadních důvodů je neuspokojivý vývoj ekonomiky, která dlouhodobě stagnuje, zřejmě i proto, že během covidu byla do značné hloubky poničena její tržní podstata. A tento neblahý vývoj v mnoha aspektech pokračuje.
Pro další úvahy je nutno vyjít z notoricky známého faktu, že rozpočet na letošní rok, schválený s deficitem 295 miliard, se už teď hroutí, když jeho deficitní kvóta byla skoro celá vyčerpána v měsíci květnu. Vláda před pár týdny schválila konsolidační balíček na roky 2024 a 2025, který by měl vylepšit státní hospodaření celkem o 147 miliard. Zdá se, že to k přesvědčivému obratu stačit nebude.
Jak nyní prozradili ministři Dvořák a Kupka, na stole je rozpočet na rok 2024 s prozatím rámcovým deficitem ve výši 270 miliard Kč. Původně se přitom hovořilo o deficitu 210 miliard korun (i když ani ten by nebyl žádnou výhrou), respektive 235 miliard. Nová informace o předjednaném rámci na příští rok však napovídá, že situace na obou frontách (příjmy i výdaje) se vyvíjí a bude vyvíjet nepříznivě. V silách Fialova kabinetu zjevně není revoluční změna trendu vývoje veřejných financí, i když zmiňovaných 270 miliard je zatím relativizováno tím, že jde o limit, který nemusí být naplněn.
Nemá smysl snažit se mírnit pesimismus. Premiér Fiala souběžně uvedl, že vláda zatím nehodlá zasahovat proti zdrcujícímu vývoji letošního rozpočtu, jehož deficit již v květnu překročil 271 miliard korun. Podle Fialy je prý „nutné ještě počkat na příští měsíce“. Teprve poté, pokud by se státní rozpočet vyvíjel negativně, je prý vláda připravena ještě letos přistoupit k úsporným opatřením (mluví se o výdajových škrtech za 20 miliard).
Politiku spočívající v čekání na možný zlepšený vývoj lze bez uzardění označit za marnotratně alibistickou. Připomíná to zbytečné čekání na iluzorní výhru v rozpočtové loterii. Přitom už není na co čekat, s výjimkou zázraku. Sama od sebe se situace nezlepší; nenasvědčuje tomu žádný ukazatel, pomineme-li slibnou prognózu zásadního snížení inflace v příštím roce. Všechno souvisí se vším. Především nelze chystat „dobrý“ či „výrazně lepší“ státní rozpočet na příští rok v situaci, kdy vůbec není jasné, zda letošní rozpočet dopadne špatně, či ještě hůře.
