Znamení hanby: Před 59 lety vznikla nejpotupnější stavba komunismu

Martin Kovář

14. 08. 2020 • 16:00
Pokud se některý z občanů Německé demokratické republiky rozhodl 14. srpna 1961, tj. na den přesně před 59 lety, opustit bezútěšný život za železnou oponou, jak to od roku 1949 udělaly v Berlíně, kde to šlo nejsnáz, tři miliony lidí, zjistil, že to už není možné. Den předtím ozbrojené složky NDR (vojáci včetně pohraničníků, policisté, příslušníci jednotek podobných našim lidovým milicím a agenti státní bezpečnosti) neprodyšně uzavřely hranici mezi oběma částmi města. Nejprve ostnatým drátem a poté, během necelého týdne, i betonovou zdí. Režim, který se pyšnil tím, že pro své dělníky, rolníky i pracující inteligenci, jak se tehdy říkalo, dělá to nejlepší, je musel uvěznit, aby mu neutekli. Nejpotupnější stavba komunismu byla na světě.

Celý příběh začal na sklonku druhé světové války, kdy východní část nacistického Německa obsadila sovětská armáda. Třebaže bylo na jaltské konferenci v únoru 1945 rozhodnuto, že poraženou zemi, rozdělenou do čtyř okupačních zón, budou spravovat ve shodě všechny vítězné velmoci (Sovětský svaz, Spojené státy americké, Velká Británie a Francie), brzy se ukázalo, že se představy Sovětů a západních spojenců o tom, co znamená demokratický vývoj společnosti, zásadně liší. Zatímco ve východní zóně vše směřovalo k ustavení komunistického státu sovětského typu se všemi hrůzami, jež s ním byly spojeny, na západě se Američané, kteří na rozdíl od let po první světové válce tentokrát z Evropy neodešli, společně s Brity a Francouzi po jistém váhání rozhodli přispět k vybudování skutečně demokratické republiky.

Nejostřejším střetem o budoucnost Německa byla první berlínská krize, jež trvala od přelomu jara a léta 1948 do jara 1949. Na počátku stálo rozhodnutí západních spojenců nebránit postupné integraci jejich okupačních zón, a vytvořit tak protiváhu rodícího se německého komunistického státu na východě. Dne 2. prosince 1946 byla podepsána (s platností od 1. ledna 1947) smlouva o ustavení tzv. bizónie (splynutí americké a britské okupační zóny), 17. června 1948 se k ní připojila i Francie, čímž vznikla tzv. trizónie. Den poté, 18. června 1948, byla na tomto území vyhlášena měnová reforma, jejímž cílem bylo oddělit ekonomiku rodícího se „západního Německa“ (které od počátku roku výrazně pomáhal na nohy Marshallův plán) od budoucí komunistické NDR.

Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin, který se nechtěl vzdát myšlenky na „jednotné rudé Německo“, se proto 24. června 1949 rozhodl uzavřít všechny pozemní přístupové cesty do západního Berlína ve snaze přimět Západ k odvolání měnové reformy, jež byla zásadním krokem k vytvoření druhého německého státu. Spojenci, primárně Američané, reagovali vytvořením tzv. leteckého mostu, díky němuž se město podařilo udržet při životě, aniž došlo mezi oběma supervelmocemi k válce. Na počátku roku 1949 dospěli Sověti k závěru, že blokáda není účinná, a 12. května téhož roku ji odvolali. Od tohoto okamžiku již nestálo vzniku dvou německých států nic v cestě a na podzim 1949 byly oficiálně vyhlášeny (nejprve SRN, vzápětí NDR).

Zatímco Spolková republika Německo v čele s křesťanskodemokratickým kancléřem Konradem Adenauerem a pod „dohledem“ západních spojenců se krok za krokem utvářela jako parlamentní demokracie včetně postupného zapojování do západních politických, ekonomických a vojenských institucí a struktur, v NDR ustavili Sověti rigidní komunistický režim, o jehož stabilitu sami pečlivě dbali. Ani tak se ale nevyvarovali projevů nespokojenosti s tamní vládou, jež vyvrcholily povstáním, které propuklo v červnu 1953 a které tvrdě zlikvidovaly právě sovětská okupační armáda a jednotky východoněmecké policie (po potlačení povstání následovalo odsouzení více než 1500 lidí a vynesení několika rozsudků smrti).

Ještě horší než tato revolta byl pro východoněmeckou vládu nekončící exodus obyvatel ze země. Jak jsem již uvedl, do roku 1961 ji opustily více než tři miliony lidí, vesměs dobře kvalifikovaných a schopných získat ve Spolkové republice slušnou práci a hlavně svobodu. Tato situace byla z pohledu vedení NDR ekonomicky i politicky dlouhodobě neudržitelná. Vzhledem k tomu, že k útěkům docházelo především v Berlíně, toužili východoněmečtí soudruzi vedení Walterem Ulbrichtem po hermetickém uzavření části města, když už nebylo možné jeho západní část obsadit a přičlenit k NDR. Rozhodnutí padlo na počátku srpna 1961 na schůzce vedoucích představitelů zemí Varšavské smlouvy v Moskvě, následně vše odsouhlasily klíčové mocenské východoněmecké orgány a v noci z 12. na 13. srpna byla postavena zeď, nejprve z již avizovaného ostnatého drátu, několik dní poté z masivních betonových bloků.

Západní státníci byli o stavbě informováni s krátkým předstihem. S ohledem na to, že neznamenala faktické ohrožení statutu západního Berlína, ji nicméně akceptovali, a to tím spíš, že byla přiznáním neschopnosti východoněmecké komunistické vlády zabránit obyvatelům v útěku ze země. „Zeď hanby“, jak začala být brzy nazývána, měřila celkem 165 kilometrů, střežilo ji velké množství vojáků a policistů, připravených po uprchlících za všech okolností střílet; kromě zdi samotné hlídali hranici rovněž vycvičení psi, nemluvě o ostnatém drátu, protipěchotních překážkách a dalších bariérách. Za celou dobu existence zdi padla těmto strážcům za oběť více než stovka lidí, několik desítek případů se stále ještě prošetřuje; celkově bylo za pokus o nedovolené opuštění země odsouzeno přes sedmdesát tisíc občanů NDR.

Reagan u Berlínské zdi

O obludnosti Berlínské zdi, jak myšlenky samotné, tak její realizace, se lze dodnes přesvědčit četbou příslušné odborné literatury, shlédnutím řady dobře dostupných dokumentů i, snad nejvýmluvněji, návštěvou bývalého hraničního přechodu Checkpoint Charlie na křižovatce Friedrichstrasse a Kochstrasse, jenž byl v roce 1961, v době vrcholící druhé berlínské krize, místem možné sovětsko-americké vojenské konfrontace. Tamní muzeum, otevřené již v roce 1962 a prakticky neustále upravované a aktualizované, připomíná ve skvělých expozicích nejen okolnosti vzniku a fungování zdi, ale i četné, často takřka neuvěřitelné příběhy lidí, snažících se utéct ze země ovládané komunisty. Při pohledu na fotografie „kamenných tváří“ východoněmeckých pohraničníků se samopaly v rukou, vyceněné zuby psů, ostnaté dráty a všechno ostatní běhá člověku ještě i dnes, více než třicet let po pádu zdi, mráz po zádech.

Přední západní politici Berlínskou zeď, abych nezapomněl, čas od času kritizovali a současně dodávali odvahu obyvatelům západního Berlína, kteří žili svým způsobem rovněž „za zdí“ a – třebaže mohli svobodně cestovat – trpěli tím, co někteří odborníci nazývali „západoberlínským syndromem“, tj. problémem lidí v uzavřeném prostoru obávajících se útoku zvenčí. Slavná je především věta amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho z roku 1963 „I já jsem Berlíňan…“ („Ich bin ein Berliner…“), stejně jako slova prezidenta Ronalda Reagana z roku 1987 adresovaná šéfovi sovětských komunistů a sovětského státu: „Pane Gorbačove, zbourejte tu zeď…“ („Mr. Gorbachev, tear down this wall!“). Když se tak nakonec v noci z 9. na 10. listopadu 1989 stalo, bylo to z velké části (kromě vlastního ekonomického a politického krachu východoněmeckého režimu) právě díky tlaku, který Reaganova administrativa na Sovětský svaz a na komunistický blok jako celek soustavně vyvíjela.

Když dnes, více než třicet let po pádu komunismu, slýchám a čtu, že povaha tohoto režimu nebyla tak jednoznačná, jak říkají „tradicionalističtí historikové“, že onen režim měl i své dobré stránky a že se s ním nemalá část lidí, kteří v něm žili, dobrovolně identifikovala, vždycky si vzpomenu na Berlínskou zeď, na ostnaté dráty na (nejen) našich hranicích, na plavidla kubánské pobřežní policie bránící všemi prostředky lidem v útěku z „ostrova svobody“. Stejně tak připomínám svým studentům, že musí-li jakákoli vláda bránit svým občanům v odchodu ze země stavbou zdí a střelbou, je to špatná vláda a žádná byť sebesofistikovanější slova na tom nemohou nic změnit.

Na závěr už jen jedna poznámka. Když jsem nedávno při dopisování knížky o historii brexitu, tj. odchodu Velké Británie z Evropské unie, pročítal paměti premiéra Tonyho Blaira, narazil jsem na pasáž, s níž nelze nesouhlasit a již budu nyní parafrázovat: V zásadě je to jednoduché. Jsou země dvojího typu. Ty, ze kterých se utíká, a ty, do nichž se utíká. Právě tohle hovoří za vše, všechno ostatní jsou jen řeči. Západní země, západní demokracie, vždycky přirozeně měly své chyby a problémy. Všemu navzdory se ale jednalo o svobodné země, jejichž obyvatelé nebyli v jejich hranicích vězněni „berlínskými zdmi“ nejrůznějšího druhu. Totéž platí o Západu, jakkoli si v posledních letech prochází navýsost těžkým obdobím, ve většině ohledů i dnes. Výročí stavby berlínské zdi je dobrou příležitostí k tomu si to připomenout.

SDÍLET