„Je mi líto mladší generace, která neví, čeho se chytit. Neukotvenost lidí se stále zvětšuje. Tradiční církevní společenství nám umožňuje naši víru sdílet.“
Křesťanem se stal už jako malé dítě, kdy jeho babička pronesla větu: „Je to celé modré, do rána to zemře, nech to alespoň pokřtít, ať to není pohan.“
Dodnes je přesvědčený o tom, že ho Bůh tehdy zachránil. Naplno ale ke křesťanství konvertoval v roce 1980, kdy vstoupil do farního sboru Českobratrské církve evangelické v Opavě. Při zaměstnání v těžkém průmyslu, které musel vykonávat z politických důvodů, se připravoval na službu kazatele.
„Bůh mi dal takový dar, že mám rád všechny lidi,“ uvádí evangelický farář a básník Miloš Vavrečka.
Pochopení a pokora
Na otázku, jestli je jeho víra jedinou možnou cestou, ale odpovídá, že člověk má mít k druhému především úctu. „Nikdy bych vás nesoudil, kdybyste mi řekla, že chodíte ke kartářce. Spíš bych se vás zeptal, jestli vám to přináší skutečně užitek,“ říká. „Pro každého je ta duchovní cesta jiná. Sociální společenství ale potřebujeme k tomu, abychom víru mohli sdílet,“ doplňuje.
Poezie a vzdělání
Své pocity spojené s vírou, ale i reflexí současné doby ventiluje ve své poezii. Letos na podzim mu vyšla již šestá sbírka s názvem „Když pod kůži, tak perem“.
Cestou k pravdě je podle něj především kritické myšlení. Hlubší znalost historie, sociologie a filozofie, a také chápání souvislostí. „Chybí nám souvislosti. A to je velká bolest této doby. Proto jsme velmi zranitelní, i co se týká fake news,“ zmínil Miloš Vavrečka také v rozhovoru.
