Svobody jsme se vzdali příliš lehce, ani po 11. září nebyla ohrožena tak jako v současnosti, říká advokát Jiří Matzner

Jan Januš

14. 12. 2020 • 06:00
ADVERTORIAL | Ani po 11. září nebyla naše svoboda ohrožena tak jako v současnosti, říká nekompromisně advokát a podnikatel Jiří Matzner, zakladatel advokátní kanceláře Matzner et al. Nejde přitom jen o celosvětovou pandemii, ale rovněž o to, že právo dnes ustupuje cíli, navíc se složitými věcmi si vůbec neporadí. Zlo nemůžeme tolerovat ani pod rouškou dobra, zní pak základní Matznerovo poselství, které se vlastně prolíná celým naším rozhovorem. Dozvíte se v něm rovněž, jak si nenechat vzít příliš mnoho práv, proč je nebezpečné nadužívání odposlechů a o co šlo při policejním zásahu na Úřadu vlády v roce 2013.

Nedávno uplynulo jednatřicet let od sametové revoluce. Kvůli koronavirové pandemii teď zažíváme omezení, která jsme za celou tu dobu nezažili. Souhlasíte?

Vstupujeme do naprosto jedinečné doby, málokdo si ale uvědomuje její jedinečnost a hrůzu. Neexistuje tu bezpečnostní ani válečné riziko, přesto ale zažíváme zákazy vycházení a jsme v situaci, kdy musíme dodržovat mnohá omezení, o jejichž důležitosti může každý z nás spekulovat. Příliš lehce jsme se ale vzdali toho, na čem by nám mělo záležet – naší denní svobody. Jdeme opačnou cestou, než bychom jíti měli. Místo, abychom lidem vysvětlovali, co by měli dělat, nahrazujeme to příkazy, zákazy a potenciálně sankcemi. 

Co vám v tomto ohledu dává jako právníkovi smysl, a co nikoliv?

Omezit shlukování lidí mi jistě smysl dává, ne už ale omezit večerní vycházení jen na procházky se psem. Nedává mi smysl, když nemůžeme jít ven na trh, ale ve stejnou dobu můžeme zamířit do obchodního domu a tam se s lidmi potkávat. Na druhou stranu ale musím říct, že pro všechny je to nová situace. I ostatní země, snad kromě Švédska, přijímají rozsáhlá opatření, včetně například celonárodního testování. To už mi právně přijde zcela za hranou. V normálních podmínkách by to  nebylo přijatelné. 

Je tedy v současnosti svoboda, a potažmo úroveň demokracie a právního státu, neohroženější, co kdy za jednatřicet let, které uplynuly od sametové revoluce, byla? Byť z objektivních důvodů?

Musíme odlišit svobodu z pohledu vnímání každého jednotlivce, kdy bych řekl, že to lidé nevnímají tak úkorně. Nemají subjektivní pocit ohrožení. Výdobytky otevřené, volné společnosti jsou dnes ale ohroženy tak, jak nikdy nebyly. Ani po útoku 11. září 2001. Přesto si to ale většina lidí vůbec neuvědomuje. Všichni se soustředí jen na pandemii a vše co probíhá kolem, jako by neexistovalo. Ale nůžky se rozevřely dramaticky. 

Nemluvíte tedy jen o České republice, ale globálně?

Mluvím celkově. Všechny země v kontinentální Evropě reagují velmi podobně, s výjimkou již zmíněného Švédska. A všechny úrovně lockdownů mají dopad nejen na ekonomickou část našeho života, ale i na svobodu. Jde o cestování, rodinná setkávání. Nikdy jsme nebyli omezenější, i když máme moderní technologie, díky kterým nemáme pocit, že bychom byli izolováni. Ale opak je pravdou. Jsme jen pod vlivem toho, co si bezprostředně pustíme k sobě. Čím starší, nebo naopak mladší jste, tím je ta devastace větší a tím méně si ji uvědomujete. A omlouvá se to tím, že je třeba něco udělat, abychom zachránili extrémně exponovaný zdravotnický systém.

Jak tomu všemu tedy čelit a nenechat si svobodu ani v takto obtížné situaci vzít?

V demokratické formě státu je možné projevit nespokojenost jedině ve volbách. Cokoliv jiného vede k destrukci systému jako takového. Neřku-li k něčemu horšímu, což jsme viděli v USA, kde se některá města zcela vymkla kontrole. Anarchie nemůže vyústit v nic dobrého. Druhou věcí jsou otevřená média, v nichž bude probíhat diskuze bez dehonestace toho, kdo si dovolí říkat něco jiného, než je mainstream. V tom přece spočívá svoboda – že mohu beztrestně a zcela otevřeně uvést svůj názor a nemusím se bát, že to bude mít nějaký negativní následek. 

Když mluvíte o médiích, co z právního pohledu říkáte na aféru spojenou s koncem ministra zdravotnictví Romana Prymuly (za ANO)?

Čistě právně si myslím, že nic neporušil. Lidsky je to neuvěřitelná ostuda, ale mnohem horší bylo to, co následovalo. Ta nerozhodnost s tím něco dělat. Věřím, že třeba v Německu by ministr neváhal ani vteřinu a rezignoval okamžitě sám. Kličkování a týden spekulací, zda pan prezident někoho najmenuje do vlády a proč to trvá tak dlouho, mi přijdou naprosto neuvěřitelné a neakceptovatelné. 

Souvisí to ale rovněž s tím, jak vláda neumí komunikovat o nových pravidlech. Jak by měla o nových povinnostech mluvit?

Všechno bylo obětováno primárnímu cíli. Tím myslím nebyla ochrana před druhou vlnou, ale snaha získat co nejvíce preferencí. Žijeme v permanentním volebním tlaku, volby teď probíhají každý rok. Komunikace ale musí být úplně jednoduchá: řekněme lidem, co nás čeká, když se bude epidemie nekontrolovatelně šířit. Nejde o to, že bychom ji nepřekonali. Ale o to, že některé podniky už nikdy neotevřou. To je však jen částečný problém. Mnoho pacientů s covidem-19 by v nemocnicích vůbec nemuselo být, kdybychom měli následnou péči, v rámci níž bychom se byli schopni o tyto lidi postarat. Tu ale nemáme. A tak musíme říct, jak je třeba lékařům a přetěžovanému zdravotnictví pomoci. 

Když se tedy na dobu, v níž žijeme, podíváme v širších souvislostech a covid-19 necháme stranou, kde jsou obecně největší problémy z hlediska práva v „posametové“ době? Soudě z našich předešlých rozhovorů, jde z vašeho pohledu třeba o postupy některých státních zástupců? O odposlechy?

Citlivost svobody je v míře ochoty tolerovat pod rouškou dobra i to špatné, co se může dít. Technologie dnes umí mnoho věcí, ohromně nás posunuly dopředu. Zároveň jsou ale velmi zneužitelné. Můžeme být odposloucháni a sledováni, téměř z minuty na minutu. Vláda využívá data od operátorů k tomu, aby věděla, zda se lidé shlukují. A to je přesně začátek konce. Co jí brání se kromě toho, kolik je na určitém místě aktivních SIM karet zeptat i na to, o jaké konkrétně jde? Pokud si budeme hrát na to, že určitý důvod k tomuto je ospravedlnitelný, jde o cestu do záhuby. A stejně je tomu v trestních kauzách. Nepravosti tu vždy byly a vždy budou, je to stejné po celém světě. Jejich stoprocentní vymýcení není možné, taková je lidská povaha. A když někoho nejde z hlediska práva sledovat a odposlouchávat, nelze to zkrátka porušit ani ve prospěch „světlé“ strany a dobra. 

„Zlo“ ve prospěch „dobra“– k tomu zlomu došlo v souvislosti se zásahem na Úřadu vlády v roce 2013? V jedné z linií toho příběhu figurujete rovněž jako obhájce…

Zásah na Úřadu vlády byl novodobým pučem nastavení politického směřování země. Vyměnily se politické doktríny a vize za momentální náhled malé skupiny osob na to, co je správné. Jsem přesvědčen o tom, že u tohoto zásahu nebyl žádný důvod pro onu masivnost, publicitu. Ukázalo se to s odstupem sedmi či osmi let, nezůstal tam kámen na kameni. Bojovat s tím nesprávným ve společnosti nemůžeme za cenu ohnutí a nerespektování předpisů či přímo jejich zneužití. 


Jak se tohle všechno, o čem mluvíme, projevuje na vašich konkrétních případech?

Jde například o odposlechy, které se prolínají několika kauzami a jsou důvodem vzniku nových kauz. Soudy už několikrát rozhodly, že je to „po právu“ – při legálním odposlechu zjistíte informace, které vás vedou k jinému zločinu. Nepolemizuji o tom, že to je možné, mohu ale polemizovat o tom, jak daleko by měly tyto informace zajít. Dnes však třeba vidím, že se takto odposlouchávají advokáti při rozhovorech se svými klienty. I z advokátů se tak následně stávají podezřelí či následně obvinění. To překračuje všechny myslitelné hranice toho, v jakém světě se pohybujeme. 

Můžete jmenovat konkrétní kauzy, v nichž byly podle vás nadužívány odposlechy? 

Jde třeba o kauzu Dopravního podniku hlavního města Prahy, kauzu Oleo Chemical či kauzy kolem bývalého premiéra Petra Nečase a jeho současné manželky, údajné trafiky. Viděli jsme přitom i jiné podobné případy, momentálně ale není chuť to takto pojmenovat a takto se tomu věnovat. Právo ustupuje cíli, to vidíme stále častěji. A základ to má v roce 2013.

Pokud se budeme bavit o problémech systému, můžeme mluvit rovněž o vašem pro bono případu, kdy jste zastupoval ochrnutého zahraničního dělníka po pádu domu v Mikulandské ulici…

Právo si neumí se složitými věcmi poradit, mám na mysli třeba i havárii vlaku ve Studénce, kde ani po tolika letech nevíme, kdo za ni právně může. Morálně je to jiná rovina. Neříkám ale, že je to špatně, naopak může jít o ukázku toho, že soudní soustava funguje dobře. I přes společenskou poptávku je správné nikoho neodsoudit, pokud si nejsme naprosto jisti jeho vinou. Je lepší mít deset neodsouzených vinných, u kterých se nenašlo dost důkazů, než jednoho nesprávně odsouzeného nevinného. Pokud jste zmiňoval ten případ z Mikulandské ulice, jde i o to, že manuální činnosti jsou stále vnímány tak nějak na okraji společnosti. Chybí nám zedníci, instalatéři, truhláři… A i proto sem přicházejí dělníci ze zahraničí, kteří potřebují vydělat peníze pro své rodiny. Nejsme bez nich schopni fungovat, ale zároveň nejsme ochotni se o ně postarat. Systém nepamatuje na to, že by měli mít pojistku. Všichni si nad tím pak umyjí ruce. Nemocnice nemají po kom požadovat peníze, které jim ale logicky náleží. Jako společnost říkáme, že tito lidé, kteří se pohybují na hraně legálnosti, tu nemají být, ale kdo udělá práci, kterou zastávají? A nyní, když legální migrace nefunguje, je to vidět. Stavby jsou zavřené, zpožďují se, buduje se velmi pomalu. Tyto případy ale ukazují naprostou neschopnost systému s tím něco udělat. A pokud nebude politická vůle to změnit, nic se nezmění. K tomu je ale potřeba vize, a tu nevidím. Řešíme, co bude zítra, ne co bude za pět let. 

Cesta tedy opět není v jednotlivých zákonech a v chování jednotlivců, ale ve volbách?

Je to přesně tak. Podívejme se třeba na důchodce a pět tisíc pro ně. Vůbec nepolemizuji o tom, že by se měli mít lépe, zároveň bychom ale měli vědět, odkud ty peníze vezmeme a jak jim jejich situaci vylepšíme třeba jednou za rok obecně. Důchodovou reformu připravovalo už několik komisí, ale žádná se nikdy nedotáhla. A objektivní fakt je, že populace stárne a nemáme nikoho, kdo by řekl, jak to všechno bude dál. Bude to totiž něco stát, a to je dnes nepopulární.

Jaké to dnes je mít v České republice advokátní kancelář a podnikat tady?

Advokacie je dnes tvrdý byznys, advokátní komora je jedinou právnickou komoru bez omezeného přístupu. Advokátem se na rozdíl od soudce, notáře či exekutora může stát neomezený počet osob. Tím se zvyšuje konkurence a přepočteno na hlavu je v České republice více advokátů než třeba v Německu. Advokacie je služba, já říkám, že nesloužíme, ale poskytujeme službu. Jde tak zároveň o noblesní a krásné povolání, máte šanci pomáhat klientům. Věnuji se ale i jiným podnikatelským aktivitám, některé jsem v tomto roce i úspěšně završil a exitoval, jiné stále běží. Investuji třeba v IT a logistice. Letos jsem vystoupil ze společnosti DoDo, kterou jsem před čtyřmi lety zakládal. Mám také realitní projekty kolem některých krajských měst, kde se, věřím, nyní začne stavět. Jako právník mám sice výhodu, ale i já se často dostanu do účetních a daňových komplikací či spletitostí jiných předpisů a administrativy, které mě tak strašně svazují nebo omezují, že se některé projekty ani nevyplatí dělat. Společnost sice založíte velmi rychle a můžete ji mít za korunu, ale to, co vás čeká následně, je natolik komplikované a složité, že obdivuji každého, kdo se do toho pustí. Protože i já jsem měl neúspěchy, na kterých jsem prodělal velké peníze. Naštěstí mám kolem sebe rodinu a lidi, kteří mi pomáhají. Nebýt mé manželky, rozhodně nedělám polovinu věcí, které dělám a rozhodně nemám možnost být úspěšný i neúspěšný v jednom. 

Setrvale úspěšná je vaše advokátní kancelář Matzner et al. Jak byste ji sám představil?

Vznikla v roce 2003 spojením mě a mého tatínka. Rozhodli jsme se tehdy, že bychom mohli začít pracovat spolu. Postupně jsme se rozšiřovali, v Praze nyní máme 15 lidí, působíme rovněž v Bratislavě, kde je sedm právníků. Jsme česko-slovenští právníci. Plánujeme se ale rozrůstat ještě dál, daňově-účetním směrem, klienti chtějí komplexní služby a pro právní poradenství je právě toto důležité. Kancelář se jmenuje po tatínkovi, respektive dnes po mně. Práce s rodinou nemá jen pozitiva, prolínají se do ní i osobnostní vztahy, i když mám to štěstí, že tatínek před několika lety prohlásil, že už má odpracováno tolik, že je potřeba, abych se tomu věnoval já sám. Fakticky ustoupil do naprostého pozadí, jakkoliv je v kanceláři pořád činný. To pro mě byla velká výzva, zároveň to ale obdivuji. Nevím, jestli bych toho dnes byl sám schopen. 

Dá se u vás mluvit o specializaci?

Nejvíce se věnuji IT, pohybuji se v něm 20 let. Pracuji jak pro obrovské nadnárodní společnosti, tak pro startupové projekty. Pojí se s tím rovněž autorská práva. A pak již zmiňovaná oblast trestního práva. Bez široké podpory v kanceláři bych ale nebyl schopen tolik činností vůbec zvládnout, jde o mnoho čtení, promýšlení i konzultací spojených s vyhledáváním a dohledáváním nejrůznějších pohledů a přístupů, nejen v České republice, ale i ve světě. Bez týmu bych to už dnes nebyl schopen zvládnout.

A co vás vlastně ke všem těm aktivitám neustále žene?

Po roce 1990 jsem měl to štěstí, že mě rodiče poslali studovat do zahraničí. Měl jsem už po maturitě, dva roky jsem ale ve Spojených státech znovu studoval střední školu. A zjistil jsem, že toho, čeho jsme tady během krátké doby dosáhli, neznamená ve světovém kontextu vůbec nic. Ve Státech je tím nejdůležitějším svoboda v příležitosti, nejste svázáni v tom, čeho můžete v životě dosáhnout. Vzdělání je pouze prostředek, nikoliv cíl. A já i dnes pracuji 70 hodin týdně. Vím, co to znamená tvrdá práce. 

Jiří Matzner

Advokát a podnikatel, řídící partner advokátní kanceláře Matzner et al. Specializuje se na právo IT, autorská práva a trestní právo. Obhajuje například bývalého šéfa Vojenského zpravodajství Milana Kovandu, jako právní zástupce figuruje rovněž v kauzách spojených s Dopravním podnikem hlavního města Prahy či Oleo Chemical. Zastupoval také správkyni dědictví po výtvarníkovi Zdeňkovi Milerovi, autorovi Krtka a jeho přátel. 

Matzner et al.

Advokátní kancelář zaměřená zejména na právo IT, autorská práva a trestní právo, věnuje se ale rovněž dalším právním oblastem. Působí v České republice a na Slovensku. V rámci svých pro bono aktivit podporuje například Bílý kruh bezpečí či Srdce na dlani.

Rozhovor vyšel jako advertorial v listopadovém Magazínu I. Nyní jej publikujeme v rámci partnerské spolupráce s Matzner et al.

SDÍLET