Ve dnech 5. a 6. června 1992 proběhly u nás parlamentní volby, druhé od sametové revoluce. V jejich předvečer jsem byl svědkem sebevědomého loučení Jána Čarnogurského a Jiřího Dienstbiera slovy: „Na shledanou po vítězných volbách“. Bylo v příkrém kontrastu s jejich zděšenými výrazy před televizními kamerami bezprostředně po vyhlášení volebních výsledků. Zvítězily strany, od nichž elektorát očekával rázné řešení česko-slovenské otázky.
V pondělí po volbách bylo v ministerstvu zahraničí jako v úle. Převažovaly názory, že se „věc vyřeší“, ale já sám jsem byl k dalšímu osudu federace dost skeptický. V průběhu léta se události daly do pohybu, který vyústil ve známou dohodu o rozdělení Československa. To už ovšem běžel ratifikační proces federální Evropské dohody. Federální shromáždění s ní vyslovilo souhlas už v dubnu 1992 a obecně se počítalo s tím, že ratifikační proces bude všemi členskými státy a ES završen tak, aby mohla Evropská dohoda vstoupit v platnost k 1. lednu 1993. Tyto naděje zpražilo stanovisko Evropské komise, s nímž nás na poradě 28. září 1992 (tehdy to ještě nebyl svátek české státnosti) seznámil hlavní vyjednavač a náměstek ministra zahraničí Zdenko Pírek: v případě rozdělení země bude ratifikační proces v členských státech zastaven a bude nutné vyjednat nové dohody, zvlášť pro ČR a pro SR. Všichni jsme si představovali, že se původní federální dohoda převezme jako celek, pouze budou nahrazeny názvy přidružujících se zemí. To byl ovšem omyl.
