Vše teď má být distanční. Distanční demokracie je ale uspokojivá jako lízání zmrzliny přes sklo

 FOTO: Jason Leung

Karel Havlíček

02. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | O čem v těchto dnech psát, když ne o té věci, která se jmenuje covid? Odpověď se z hlediska společenského nabízí: můžete se přece věnovat něčemu úplně jinému. 

Například vzdělávání a výchově. Narazíte ovšem na to, že vyučovat se bude distančně, výuka na středních školách se bude omezovat podle semaforu, rodiče nebudou jako šílení jezdit s ratolestmi po mimoškolních kroužcích, neb se zruší. Když se živíte pořádáním konferencí, zapomeňte na obživu, protože nemáte kde, nemáte s kým a účastníkům nemůžete podat ani suchou housku. Pořádnou konferenci distančně neuspořádáte, ale jinak než distančně neuspořádáte žádnou konferenci. Takže – v televizi nebo na webu.

Můžete se tedy zabývat sportem. Nesmí být ovšem amatérský, ten je – zdá se podle expertů – nebezpečný, ač jsme jej považovali za ušlechtilou péči o tělo. Ani tělocviku se nebudou žáčci věnovat, místo něj zavedeme hodiny naprostého klidu. Profesionální sport bezpečný – podle týchž odborníků – je, ale jen za předpokladu, že se na něj nikdo nedívá. Leda distančně – v televizi nebo na webu.

Ještě štěstí, že se můžete upsat kultuře a umění. Nesmíte ovšem hned pomyslet na operu, operetu, muzikál, koncert nebo nějakou jinou jásavou činnost, při které umělci prskají nebo se potí. Ani hodiny zpěvu nejsou přípustné. Budou nahrazeny hodinami ticha. Prskání se v živém kumštu toleruje nanejvýš u činohry, pokud nedávají Shakespeara nebo nějaký jiný expresivní kousek (ještě není legislativně přesně zdokumentováno, jak daleko doprskne třeba Macbeth, ale ono to přijde). Chcete-li být v klidu, přistupte k umění distančně. Nejlepší je film, Redford vás z plátna neinfikuje. A ještě lépe ještě distančněji – v televizi nebo na webu.

Mohli bychom pokračovat, ale trend je jasný. Covid přestává být slovem dne. Tím se stává distance. Na distanci je založena současná myšlenka nouzového stavu. Ne na rouškách – je to sice, jak říkávám, protivný kus hadru, ale když vám do obličeje zavane ostrý mrazivý vítr, také si šálou zarouškujete nos a ústa. Ten mizerný koronavirus je s největší pravděpodobností horší než ledový vichr. Není založena ani na desinfekci rukou – kdo se naučil základním hygienickým návykům, tomu nějaká desinfekce život nezmění. To, oč tvůrcům nového, covidem vynucovaného a (pomineme-li vyznavače spikleneckých teorií) nikým nemilovaného distančního životního stylu především jde, je zabránit setkávání lidí. To je prymulovaná tresť této ideje, což ještě neznamená, že je plukovnická (navrhuji vypustit plukovnickou hodnost z vojenských předpisů, neboť ji mediální svět nezaslouženě opět zařadil mezi pejorativa jako v dobách oficírských pučů ve světě), natož potom apriorně nepřátelská. Je zkrátka odborná – a představa, že odborné názory jsou dobré, jen když se nám líbí, je naprosto zcestná. Odborné názory jsou naopak mimořádně cenné, potvrdí-li se ovšem jako správné, nedistancované od reality.

Kdo si dobře pamatuje jaro, připomene si možná tehdejší slova ministra vnitra Jana Hamáčka, který brojil proti shlukování. O shlukování toho sice právo mnoho neví, zato právo shromažďovací je v demokratickém právním státu chráněno ústavou a katalogem základních lidských práv. Že to pan ministr tehdy vyjádřil nepříliš právnicky, ještě neznamená, že to vyjádřil špatně. Jak přesně formuluje expert na ústavní právo Jan Wintr v Právu, „občané podléhají jen těm příkazům a zákazům, které si sami uložili zákonem prostřednictvím svých volených zástupců nebo které byly vydány na základě takových zákonů.“

S tím si v žádném případě nelze hrát, občana demokratické společnosti nelze jen tak distancovat. Mantinely takto závažných distančních regulací jsou proto nepřekročitelně dány ústavou, zákonem, výjimečně – v nouzovém stavu – krizovým opatřením vlády. To bychom měli sledovat, v tomto ohledu bychom měli důsledně dbát, aby se politici drželi zásad:

1. Neprodlužujte distanční politiku ani o den déle, než je nezbytně nutné, kvůli fyzickému, psychickému, ekonomickému i demokratickému zdraví národa!

2. Provždy se už distancujte od slov: „Udělali jsme to v dobré víře a v souladu s názory odborníků a na nějaké právnické kličkování nebyl čas.“

Dlouhodobě distancovanému lidu ani volby k lepší demokracii nijak zvlášť nepomohou. A distanční demokracie omezená jen na televizi a web rozhodně není ta slavná res publica, jakou bychom si přáli. Je uspokojivá asi jako lízání zmrzliny přes sklo.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET