PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Nejvyšší soud tento týden rozhodl a my jsme si uvědomili, že nouzový stav s sebou přinesl tendenci, která se na nějakou dobu stala mediálním hitem. Existuje ale ještě jedna stránka věci, která trochu uniká pozornosti…
„Zpřísňují se tresty!“ psali před rokem novináři a oslovovali kapacity trestního práva. I nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman byl tehdy na roztrhání, když vysvětloval médiím, že ukradne-li někdo cosi v hodnotě pěti stovek, může za normálních okolností vyfasovat nanejvýš dva roky, ale když totéž učiní v době nouzového stavu, hrozí mu trest až čtyřikrát vyšší. Ukázalo se, že nejde jen o planý poplach. Brněnského zlodějíčka, který z hladu „brutálně“ uloupil pár housek (celková cena vyčíslena podle veřejně přístupných zdrojů na 62,50 Kč) strčil okresní soud na dva roky do kriminálu a jen laskavost soudu odvolacího způsobila, že se dva roky smrskly na pouhých osmnáct měsíců. Stalo se během pandemické prohibice. Na hrubý zločin hrubá záplata, zvolal by jistě před sto lety s nadšením kongresman Volstead.
Měl jsem známého, který kdesi u Washingtonu překročil o pár mil povolenou rychlost. Prohibice tehdy nebyla. Policisté ho zadrželi, strčili přes noc do cely s dvacítkou dalších provinilců (rvačky, krádeže a podobně) a ráno přivedli před soudce, který pravil: „Pane, za tento přečin vám uděluji pokutu 300 dolarů.“ Pachatel, zvyklý na české poměry, řekl: „Ale Ctihodnosti …“ Soudce nezvýšeným hlasem: „Tedy 400 dolarů.“ Řidič sklopil hlavu, neboť pochopil, že jestli cekne, bude to 500 dolarů nebo možná věznice Sing Sing. Tomu říkám přiměřený trest. Tvrdý, ale akceptovatelný. Nápravný, preventivní a odstrašující zároveň. Od té doby jezdil ten chlapík po amerických silnicích přesně podle pravidel.
My jsme ovšem na princip přiměřenosti v tom fofru nějak zapomněli. Na jedné straně jsme zdvihli od 1. října minulého roku hranice „škody nikoli nepatrné“ a stvořili nesnesitelnou vizi desetitisícové babičky, o které jsem tu psal někdy na přelomu léta a podzimu (ta s důchodem devět tisíc má smůlu, když jí ho hned na rohu cestou z pošty nějaký grázlík vyfoukne, neboť zákonodárce určil, že do deseti tisíc se trestný čin nestal), na straně druhé fenomén „houskového zločince“, který by se – nebýt podmíněného propuštění – vrátil do ulic až někdy po pandemii (což je fakt hodně dlouhá doba). Jako by duch starého Drakóna, proslulého krutými tresty, vykoukl po tisíciletích zpod divadelní lavice, kde údajně skonal zasypán klobouky a kožešinovými čepicemi nadšených diváků (to by se dnes stát nemohlo, neb divák v divadle je toliko bájným reliktem dávných časů).
Na scéně se objevil i pojem „exemplární tresty“. Kdo to původně vynalezl, ví snad jen centrální mozek lidstva. Já jsem si v dětství myslel, že exemplárnost trestu je cosi duchovního. Že nejde o tvrdost, nýbrž o přesnost zásahu. Něco jako když exekutor zabaví neplatiči alimentů řidičák. Něco jako dva týdny šatlavy zostřené pitím malinovky vlastní výroby podle Rady a Žáka. Teprve mnohem později jsem zjistil, že se tím míní kladivo tam, kde by postačil šroubováček. Jestliže začneme postihovat zdrcujícími tresty něco, co je nevyžaduje, jen abychom ukázali státní svaly, je to neetické, protiprávní a porušuje se tím dávná právní zásada legitimního očekávání „za stejné stejně“. A hlavně to likviduje smysl systému trestání.
Je tedy třeba ocenit, že velký senát Nejvyššího soudu jasně vyjádřil, že delikty spáchané v době mimořádných stavů lze trestat přísněji pouze tehdy, existuje-li mezi kriminálním činem a takovým stavem skutečná věcná souvislost.
Existuje však ještě jedna stránka věci, která trochu uniká pozornosti. Je to náhoda, že v tak závažné otázce, jakou je právní proporcionalita, došlo ve velmi krátké době k takové koncentraci kontroverzních soudních rozhodnutí (porovnejte si je například podle stručného výběru pod článkem Není nutné přísněji trestat všechny krádeže v nouzovém stavu na portálu Česká justice)? Nenavozuje to dojem, že pravá příčina bude jinde?
Dlouhodobě kritizuji úroveň tuzemské legislativy. Tam jsou podle mého názoru i kořeny disproporcionality, porušování principu přiměřenosti právní regulace.
Zdánlivě odjinud: V lednu tohoto roku byla přijata rozsáhlá euronovela zákona o zbraních a střelivu. Pozoruhodné je, že v důvodové zprávě, která právní předpis doprovodila do parlamentních lavic, se bez obalu konstatuje, že touto úpravou se zákon o zbraních a střelivu stane „nevyhnutelně nekoherentním a díky tomu i nepřehledným“. V daném kontextu slovo „díky“ obzvlášť vyniká jako nezamýšlená satira. I když by vládní legislativci nepochybně měli mít cit pro jazyk, stačí si nezvykle kritickou důvodovou zprávu přečíst – hned je každému jasné, že záměr se zdařil: vzniklo právní dílko nepřehledné až běda. A to je jen „pars pro toto“, tedy „část pro celek“. Nepřehledné, vpravdě chaotické právní normy – tam hledejme hlavní důvod, proč pak identifikace společnosti s právem selhává, proč skomírá na úbytě jeho reálná vymahatelnost.
A tak navrhuji, nerýsuje-li se lepší řešení (tedy lepší právo), učinit alespoň následující opatření: Každý právní předpis doprovoďme důvodovou zprávou, v níž se bude expressis verbis konstatovat, že je „nevyhnutelně nekoherentní“, a tudíž i „nepřehledný“. Jen – v zájmu jazykové čistoty – doporučuji odpovědným kruhům zamyslet se, zda slůvko „díky“ nenahradit slovem „kvůli“ (kvůli čemu je to „kvůli“, už se musí vždy doplnit ručně, ale to někdo jistě zvládne). Nic se sice nezmění, ale bude to vypadat lépe.
JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.
