Ukrást babičce skoro celý důchod už nebude trestné. Hlavně že se sníží statistiky zločinnosti

Karel Havlíček

11. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Turbulentní statistická doba přeje zastíracím manévrům. Těch aktuálních koronavirových máme nejspíš už všichni plné zuby, ale žijeme, jako by na konci každého příběhu byla rouška. Tak o něčem jiném: poslyšte, co za změnu nás v nejbližších dnech čeká. Do konce září je oběť trestné činnosti postižena škodou „nikoli nepatrnou“, dosáhne-li škoda nejméně pěti tisícovek. Už sám termín „škoda nikoli nepatrná“ vzbudí v realitě ne právě senzačně situovaných (a těch jsou v naší společnosti statisíce, spíše miliony) podle nátury povytažené obočí, prudkou zlobu nebo užaslé ponížení, ale právnická hatmatilka je zkrátka taková. Za tři týdny stejně (a teď bez právnické hatmatilky) oloupený nebude zajímat už vůbec nikoho, protože od 1. října se hranice „škody nikoli nepatrné“ zvedne na dvojnásobek.

Přesahuje-li průměrný starobní důchod v této zemi jen o nemnoho desetitisícovou hranici, znamená to, přeloženo do srozumitelné řeči, že když takové „desetitisícové babičce“ někdo ukradne prakticky celý měsíční příjem, trestný čin se nestal. Aby se to snáze zapamatovalo, můžeme 1. říjen slavit jako Den jistoty dvojnásobku: škoda „nikoli malá“ už nebude 25 000, nýbrž 50 000, škoda „větší“ se z padesáti šplhá na sto tisíc, „značná“ stoupá z půl milionu na pěkně zaokrouhlený milionek a škoda „velkého rozsahu“ přesahuje horizont, za který kdy většina z nás dohlédne – přeskočí z pěti milionů rovnou na deset.

Novela trestního zákoníku obsažená v zákoně č. 333/2020 Sb. prošla celkem bez většího humbuku. Ve Sbírce zákonů se objevila v létě, a to měl celý národ jiné starosti: jak se bránit koronaviru, jak rozvolňovat obranu, jaké barvy by měly mít semafory (povšimněte si, prosím, že ty „covidové“ pracují s barvičkami trochu jinak než ty na ulicích – dokud máme zelenou, jedeme naplno, a na oranžovou jako Češi spíše přidáme, než že bychom hned sešlápli brzdu; epidemiologové ovšem zřejmě vidí barvy jinak než poldové, takže zbývá otázka, kdo by se měl nechat vyšetřit na barvoslepost), jestli jet do Chorvatska, nebo se tentokrát spokojit s procesím na Sněžku, a tak podobně.

Odborníci, kteří se k novele vyjadřovali, a politici, kteří ji schvalovali, měli navíc po ruce další pádné statistické argumenty: hranice škody se už dlouho nezvyšovala, zato rostla inflace, průměrné platy a mzdy, rostla životní úroveň. Takže když si někdo teď nakradl čtyřicet tisíc, získal, chudák, daleko méně než před lety, kdežto okradený, ten mamonář, prakticky o nic nepřišel. Ne?

Předpokládám, že žádné „desetitisícové babičky“ se ve všenárodní diskusi nikdo neptal, a jsem si téměř jist, že přístup „desetitisícových babiček“ do sdělovacích prostředků k debatě nad tím nikdo hromadně neinicioval. Snad jen v časopise Státní zastupitelství vyšla před necelými dvěma lety anketa, v níž jeden ze státních zástupců říká, že dosavadní částky jsou i nadále „pro nikoliv malou část naší populace stále v rodinném rozpočtu mnohdy nepostradatelné“ (hovoří o hranici škody „nikoli nepatrné“).

Jenže takové názory (hlásím se k nim) jsou zpozdilé i z jiného důvodu. Zvýšením hranice škody pro účely trestního stíhání přece docílíme i dalšího bohulibého výsledku: snížíme počet trestných činů. Co na tom, že jen statisticky? Cožpak po nás pro budoucí časy zůstane něco jiného než statistiky? Dovolím si uvést, když už jsem to jednou napsal, co o tom soudím, slovy z knihy Osudné vynálezy lidstva: „Ošidnost statistických přístupů dokládá například převedení celé řady deliktních jednání do režimu zákona o přestupcích na začátku 60. let minulého století, kdy se československá společnost – přesněji její vedení a komunistický establishment – potřebovala deklarovat jako socialistická. Tímto jednoduchým opatřením se přesunula statistická křivka do zcela jiné polohy, ale mělo to samozřejmě i praktické dopady, protože osoby dříve trestně stíhané soudem a odsuzované k relativně přísnějším trestům podle trestního zákona se nadále mohly těšit mnohem mírnějšímu represivnímu zacházení jako pouzí pachatelé přestupků.“

To by mě zajímalo, jako co se chceme deklarovat teď. Ale tak se to zkrátka dělá vždy, když jde o císařovy nové šaty. A v této souvislosti to má ještě jednu nepopiratelnou přednost: „desetitisícová babička“ nemá většinou ostré lokty a už vůbec ne tolik odvahy, aby se prodrala davem a bezelstně vykřikla: „Císař je nahý!“ Možná by jí megafon, který si v zoufalství z pracně uspořených korunek pořídila, jelikož na sociálních sítích to neumí a v médiích ji nikdo nechtěl slyšet, někdo ukradl. „Opusťte demonstraci, paní, a skočte si na obecní úřad,“ poradil by jí zdvořilý policista. „Tohle je nanejvýš škoda nepatrná. My jsme totiž změnili tarify, aby nám ubylo zlodějů.“ 

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET