Havlíček: Ústavní soud rozhoduje o historii a i on řeší, zda je lepší spravedlnost, nebo rychlost

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Ústavní soud se v posledních dnech ponořil do historie, a to hned dvojím způsobem. V květnu zamítl ústavní stížnost Kristiny Colloredo-Mansfeldové týkající se vydání areálu zámku Opočno a dalších nemovitostí. V červnu vrátil spor o jihočeské rybníky příslušnému obecnému soudu k dalšímu řízení a na konci měsíce se podobně vypořádal znovu s jinou „colloredo-mansfeldovskou“ věcí, v níž jde o opočenský mobiliář. Vzápětí zamítl ústavní stížnost Židovské obce Brno, která se vztahuje k nemovitostem podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a také ústavní stížnost Cisterciáckého opatství Osek. Z povahy věci je jasné, že jde o případy s úctyhodnými dějinami jejich předmětu. A historie podruhé: jde také o případy s již méně úctyhodnými dějinami délky řízení.

Soudce zpravodaj plenárního nálezu v druhé z opočenských kauz D. Uhlíř v této souvislosti podle ČT24 připustil, že „délka rozhodování české justice o Opočnu nepůsobí dobře,“ a odmítl (ani jinak nemohl, neboť věci jsou opět v rukou obecné justice) činit nějaké časové prognózy do budoucna.

Myslím, že to je jeden z příznačných rysů doby. Tradičně tu stojí otázka, kterou si teorie ani praxe nekladou rády, protože správnost odpovědi je tak či onak ošidná: je lepší rozhodnout co nejspravedlivěji, nebo rozhodnout rychle? Samozřejmě: nejlepší je rozhodnout rychle a spravedlivě, jenže to je (když už jsme v těch aristokratických vodách) trochu hraběcí rada.

Benešová začala s reformou justice. Sice beze změn zákonů, ale o to účinněji

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital