Havlíček: Ústavní soud rozhoduje o historii a i on řeší, zda je lepší spravedlnost, nebo rychlost

Karel Havlíček

03. 07. 2020 • 08:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Ústavní soud se v posledních dnech ponořil do historie, a to hned dvojím způsobem. V květnu zamítl ústavní stížnost Kristiny Colloredo-Mansfeldové týkající se vydání areálu zámku Opočno a dalších nemovitostí. V červnu vrátil spor o jihočeské rybníky příslušnému obecnému soudu k dalšímu řízení a na konci měsíce se podobně vypořádal znovu s jinou „colloredo-mansfeldovskou“ věcí, v níž jde o opočenský mobiliář. Vzápětí zamítl ústavní stížnost Židovské obce Brno, která se vztahuje k nemovitostem podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a také ústavní stížnost Cisterciáckého opatství Osek. Z povahy věci je jasné, že jde o případy s úctyhodnými dějinami jejich předmětu. A historie podruhé: jde také o případy s již méně úctyhodnými dějinami délky řízení.

Soudce zpravodaj plenárního nálezu v druhé z opočenských kauz D. Uhlíř v této souvislosti podle ČT24 připustil, že „délka rozhodování české justice o Opočnu nepůsobí dobře,“ a odmítl (ani jinak nemohl, neboť věci jsou opět v rukou obecné justice) činit nějaké časové prognózy do budoucna.

Myslím, že to je jeden z příznačných rysů doby. Tradičně tu stojí otázka, kterou si teorie ani praxe nekladou rády, protože správnost odpovědi je tak či onak ošidná: je lepší rozhodnout co nejspravedlivěji, nebo rozhodnout rychle? Samozřejmě: nejlepší je rozhodnout rychle a spravedlivě, jenže to je (když už jsme v těch aristokratických vodách) trochu hraběcí rada.

Volí-li recentní euroatlantická společnost cesty k řešení společenských problémů (a dlouho se táhnoucí soudní kauzy nepochybně společenským problémem jsou), celkem pravidelně selhává, především proto, že její soudobé paradigma má povahu utopického maximalismu. Tím se ovšem nestává kýženým klíčem k řešení problému, nýbrž jeho součástí.

Jestliže jsou dějiny procesního práva v posledním období v podstatě dějinami hypertrofie různých opravných prostředků a jejich modifikací, nelze se divit, že účastníci (o které jde v první řadě) každé procedurální mezírky naplno využijí, a soudy (o něž jde v této souvislosti až v druhé řadě, ale dobře se vyjímají na mediální tapetě) se tak vlastně ocitají ve vleku událostí, neustále přezkoumávají stokrát přezkoumané a řízení se ve jménu spravedlivého procesu prodlužuje.

Rychlost řízení, tolikrát v uplynulých měsících a letech vzývaná, začíná se v tomto světle jevit jako požadavek pragmatický, což je hodnota, která může ve srovnání s posvátnou spravedlností sotva obstát. To bude platit dotud, dokud nevznikne nové (lepší, vskutku moderní, rozumné) procesní právo, i kdyby z Hradu vyzýval k akceleraci soudních řízení Jan Zlatoústý a kdyby se ministerské a bůhvíjaké kontroly strhaly. Soudy samy na tom jistě také mají nějaký svůj díl, určitě by se to či ono mohlo řešit rychleji i za současných podmínek, ale tohle nevytrhne ani elektronický spis, ani lepší personální obsazení soudů asistenty a administrativním personálem, zůstane-li úroveň procesního práva tam, kde je – ve stavu částečné zastaralosti, bědné nepřehlednosti, totální roztříštěnosti a především vysoké formálnosti se značkou ptydepe.

Příznačné ovšem je i to, že se – alespoň podle mého pocitu – množí případy, kdy se ani patnáctičlenný sbor ústavních soudců neshodne na základních hodnotách. K nálezu z 23. 6. 2020 (jde o spor Colloredo-Mansfeldů, sp. zn. Pl. ÚS 25/17), o němž rozhodovalo plénum Ústavního soudu v třináctičlenném složení, pět z nich (J. Fiala, V. Sládeček, R. Suchánek, J. Filip a M. Tomková) přiložilo odlišná stanoviska. Což o to, jsou i případy, kdy to dopadne 8:7 – od toho, aby se názory střetaly i na tak výsostné půdě, je hlasování. Povzbuzující čtení to ovšem příliš není. Posuďte sami: „Rozhodl se Ústavní soud nahrazovat činnost obecných soudů, aniž by respektoval čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod? To je velmi opovážlivé a vskutku svévolné,“ říká místopředsedkyně M. Tomková.

„Platí ještě, že Ústavní soud je konečným arbitrem ústavnosti, nebo je již odvolací instancí, která ukládá, jak mají soudy nižších instancí vést nově otevřené řízení? Bude v případě nové ústavní stížnosti hodnotit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení, nebo to, jak tyto soudy dodržely jeho nynější obsáhlé instrukce?“ ptají se další disentující soudci. Nejde už tedy „jen“ o rychlost. Jde o (nejen) procesní pojetí spravedlnosti, která se jeví odjakživa být květinkou mimořádně křehkou.

Obávám se, že nemáme jasno v mnohých hodnotách. Přijímáme stovky dalších předpisů (průběžné zpravodajství: k 1. červenci obsahuje jen Sbírka zákonů letošního roku 292 položky, na rekord je zaděláno), ale ty podstatné se jen někde v koutku přepudrovávají kosmetickými novelizacemi. Formulujeme nové a nové „ctnosti“, jako bychom se jich nemohli nasytit, ale na ty základní leckdy zapomínáme. I na to, že spravedlnost, tato jedna ctnost, je paní a královnou všech ctností, jak pravil Cicero, což bude asi pravda (není-li ovšem ten starý Říman už také na indexu).

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET