Havlíček: Výběr šéfů soudů ovlivňují politické zájmy. Změní se to, až budeme vědět, komu volat jako „justici“

Karel Havlíček

05. 06. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Kdo ze znalců justičního prostředí by před několika týdny řekl, že favoritem na funkci předsedy Nejvyššího soudu bude Petr Angyalossy? Každý přece věděl, že to bude Roman Fiala, Robert Fremr nebo František Púry. Zajímavé také je, že o „jasném“ pretendentovi na pozici předsedy Městského soudu v Praze se v médiích po dosavadních zkušenostech zatím v podstatě mlčí (i když kuloárně nejčastěji zaznívají jména Michala Prince a Viktora Sedláka, ve hře jsou ovšem i dvě ženy, Naděžda Javůrková a Simona Bradáčová), o novém plzeňském předsedovi také (Jiří Levý, Alexandr Krysl), stejně jako třeba o tom, kdo za relativně krátkou dobu vystřídá Romana Fialu na postu místopředsedy Nejvyššího soudu. Přitom by člověk očekával, že v justici funguje něco jako kariérní řád.

Možná jsem už i na stránkách tohoto portálu ve svých pravidelných pátečních zastaveních psal o profesoru Švejcarovi. Ten skvělý muž, zakladatel české pediatrické školy, se dožil téměř stovky. Mluvil jsem s ním jen dva tři roky před jeho odchodem na nějakou Věčnou kliniku, kde určitě i dnes chodí v bílém plášti a moudře rozmlouvá s kolegy i pacienty. Říkal mi tenkrát: „Jestlipak víte, co je pro člověka nejdůležitější?“ To jsem pochopitelně ve 30 netušil. Čekal jsem popravdě, že pronese něco o kojení. „Nejdůležitější je nepřestat plánovat na neurčitou dobu dopředu,“ pravil pan profesor. Navždy jsem si to zapamatoval.

Problém vzniká, když vám náhle z určitého myšlenkového schématu jaksi vypadne jedna z výchozích premis. Pak nezbývá než pokusit se nahradit ji premisou novou. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že v té Švejcarově poučce dojde ke změně tak zásadní: že totiž pojem „nepřestat plánovat“ je nahrazen pojmem „nezačít plánovat“, čímž se z pozitivní teze mířící na jednotlivce začne jevit negativní teze celospolečenská.

Myslím, že to je věc, která se právě děje v českém právu a justici. Komentátoři si toho přirozeně všímají především tam, kde cítí nějakou atrakci, kde se chystá scéna s novými kulisami, nebo se už dokonce otvírá opona pro nový kus.

Nejchytlavější je v tomto směru pochopitelně „dramaturgická“ informace, která v rozhlase vždy zněla: „osoby a jejich obsazení“. Kdo ze znalců justičního prostředí by před několika týdny řekl, že favoritem na funkci předsedy Nejvyššího soudu je Petr Angyalossy? Každý přece věděl (a každý celkem jistě), že to bude Roman Fiala, Robert Fremr nebo František Púry. V souvislosti s novým obsazením funkcí předsedů krajských soudů zaznívají několik dní oficiálně jména Martiny Flanderové, Lenky Ceplové a Vladimíra Lanžhotského, což jsou stávající soudní funkcionáři, které Jan Januš označil na těchto stránkách předevčírem jako „neznámé“ soudce, čímž měl na mysli rezonanci jejich jmen v širší veřejnosti (pro samotnou justici to samozřejmě žádní neznámí nováčci nejsou).

Zajímavé ale je, že o „jasném“ pretendentovi na pozici předsedy největšího soudu této úrovně, totiž pražského, se v médiích po dosavadních zkušenostech zatím v podstatě mlčí (kuloárně nejčastěji zaznívají jména Michala Prince, Viktora Sedláka, ve hře jsou ovšem i dvě ženy, Naděžda Javůrková a Simona Bradáčová, což by v pražském případě bylo novum), o novém plzeňském předsedovi také (Jiří Levý, Alexandr Krysl), stejně jako třeba o tom, kdo za nějakou (relativně krátkou) dobu vystřídá Romana Fialu na postu místopředsedy Nejvyššího soudu.

Člověk by si řekl, že justice – personálně nevelká skupina lidí, leč zároveň jedna z nejdůležitějších (podle mne ta vůbec nejdůležitější) opor právního státu – by měla mít vžitá nějaká předvídatelná pravidla, podle nichž by v těchto otázkách překvapení bylo co nejméně. Kdyby některé termíny nebyly tak zprofanované, že o nich obecenstvo začne hned přemýšlet v pejorativních souvislostech, klidně bychom mohli použít spojení: skutečný kariérní řád. Ne předpis, který by hlavně hrozil justičním kandrdasům ještě předtím, než poprvé vyhlásí rozsudek jménem republiky, že budou zkoušeni, hodnoceni, propíráni, zveřejňováni et cetera. Už začínající soudce by měl pozitivně vědět, kudy, jak a podle jakých zákonitostí se bude ubírat jeho profesní dráha, pokud se nedopustí nějaké fatální chyby. Měl by mít jasnou představu, čeho může dosáhnout, budou-li jeho rozhodnutí vzorem spravedlnosti, rychlosti a srozumitelnosti. A totéž by mělo platit, pokud by se rozhodl a byl vybrán pro dráhu soudního funkcionáře.

To by ovšem předpokládalo, že se justice – stejně jako ostatní dva pilíře moderního demokratického právního státu: moc zákonodárná a moc výkonná – bude, vázána hodinářským soustrojím dělby moci, spravovat sama. Že se – poučeni dobrými i některými negativními zkušenostmi ze zahraničí – vrátíme k debatě o nejvyšším orgánu justiční správy, aby (v lehké parafrázi slavného Kissingerova výroku) měl prezident číslo, kam zavolat, aby se na druhé straně aparátu mohlo suverénně ozvat: „Zde justice!“

Dokud k tomu nedojde, nutně bude rozhodování o obsazení justičních funkcí spojeno s politickými zájmy, které sice nemusejí, ale mohou být stranické, ačkoliv by měly být státnické. Odborníci i „odborníci“ mohou plánovat personální vývoj justice, jak chtějí, stejně nakonec rozhodnou politici.

Už jsem slyšel, že tak nějak podobně se vyvíjí situace i mimo státní mechanismus. Prý ať se podívám na Soudcovskou unii. Koho by před pár dny napadlo, že k Šárce Hájkové a Tomáši Novosadovi, kteří se už dříve přihlásili ke kandidatuře na pozici prezidenta Soudcovské unie, se přidá Libor Vávra? A ostatně – kdo ví, jestli se náhodou nepřipojí ještě další kandidát? Námitky, které jsou v té souvislosti z některých zdrojů slyšet, jsou liché a vždy byly.

Soudcovská unie je demokraticky fungující spolek, který není žádným způsobem včleněn do státního mechanismu. Nikdo tu nikoho nejmenuje, nýbrž volí. Tak ať si to kandidáti rozdají mezi sebou: prošli významnými unijními funkcemi, mají za sebou práci soudních funkcionářů. No a co? To je špatně? Nebo je to dobře? Disponují prostě bohatými zkušenostmi. Ať tedy svým voličům předvedou, co nabízejí, co pro posílení dobrovolného soudcovského spolku chtějí učinit, a na volebním sněmu Soudcovské unie se uvidí.

Jmenování a volby, to je zkrátka velký rozdíl, na kterém ve státním soustrojí nic nezmění ani všelijaká výběrová řízení, ani jiné finty, které kdo „progresivisticky“ (ve skutečnosti jde o alibismus) do systému montuje.

Když říkal profesor Švejcar „nepřestat plánovat“, měl především na mysli rozumně, s předvídatelnými konsekvencemi a na základě ustálených pravidel s dostatečnou mírou pravděpodobnosti budoucího úspěchu odhadovat, kudy se vývoj bude ubírat, nebude-li zasažen nějakou mimořádnou událostí. Připadá mi, že se spíš stala žádaným artiklem mimořádnost, nějaká zvláštnost. Budeme-li ovšem v otázkách soudcovských personálií žít ještě dlouho bez představ, jak má a může kariéra soudce a soudního funkcionáře vypadat, bude to špatné. Ovšem na druhou stranu – pořád bude co komentovat.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET