Ze zákulisí právnické fakulty: Jak se stal profesor Jelínek vedoucím katedry trestního práva

Michal Tomášek

13. 01. 2021 • 06:00
ZE ZÁKULISÍ PRÁVNICKÉ FAKULTY | Proděkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí její katedry evropského práva profesor Michal Tomášek se ve třetím dílu seriálu „Ze zákulisí právnické fakulty“ vrací k dřívější sporům ohledně jmenování vedoucího katedry trestního práva. Tím se nakonec stal profesor Jiří Jelínek, který je nyní v centru pozornosti médií vzhledem k možnému střetu zájmů, který ale sám odmítá, a to kvůli kombinaci asistování na Vrchním soudu v Praze a psaní soukromých posudků.

V roce 2003 se dlouholetý vedoucí katedry trestního práva Oto Novotný dožil věku natolik kanonického, že ani na fakultě nebylo obvyklé, aby svoji funkci mohl nadále vykonávat. Jeho logickým nástupcem se stal další z profesorů trestního práva Jan Musil. Jenže ten byl zakrátko jmenován soudcem Ústavního soudu. Interpretačně bylo dovozeno, že soudce jakéhokoliv soudu by neměl vykonávat exekutivní funkci vedoucího katedry, což postihlo i jiného habilitovaného člena katedry, soudce Nejvyššího soudu Pavla Šámala. Logicky zbýval další docent trestněprávní katedry Jiří Jelínek. O funkci zjevně stál, ale vlivní členové katedry byli opačného názoru a ani děkan fakulty Vladimír Kindl s jeho jmenováním nespěchal.

Interregnum trvalo už poměrně dlouho a mnoho pohledů se začalo upínat k mé osobě. Byl jsem nově jmenovaný profesor, a hlavně jsem hodně publikoval v oblasti vztahů trestního práva a práva evropského. To poslední ovšem nebyl záměr dláždit si cestu k pozici vedoucího katedry trestního práva. Rozvoj tehdejšího třetího pilíře EU byl skutečně bouřlivý a skýtal netušené možnosti vědecké práce i z pohledu mého oboru. 

Největší společenský dopad měla implementace evropského zatýkacího rozkazu, zkráceně eurozatykače, do našeho právního prostředí. Proti implementaci byl prezident Václav Klaus i jemu blízká Občanská demokratická strana s tradičním argumentem, že jde o zásah do státní suverenity. Česká republika měla svůj závazek převzít evropský zatykač splnit už ke dni vstupu, ale učinila tak až v lednu 2005, a to pouze zčásti, protože jeho platnost omezila jen na skutky spáchané po 1. listopadu 2004. Možnost předat vlastní občany k trestnímu stíhání za některé trestné činy do jiného členského státu „pouze“ z rozhodnutí soudu bez dalšího přezkumu exekutivním orgánem se jevila jako příliš revoluční také v Belgii, Německu a Polsku, kde se stejně jako u nás jeho implementace dostala před ústavní soud. Všude byl ovšem nakonec shledán za určitých podmínek ústavně konformním. 

Podstatou řízení před naším Ústavním soudem byla otázka, zda předávání českých občanů do jiných členských států EU k trestnímu stíhání není v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, kde je řečeno, že občan nesmí být nucen k opuštění své vlasti. V podání k Ústavnímu soudu se dokonce objevila emotivní zmínka o praktikách našeho předlistopadového režimu, kdy byli jeho odpůrci nuceně vystěhováváni nebo vyváženi za město. Přesto byl návrh na zrušení implementačních ustanovení českého práva Ústavním soudem v květnu 2006 odmítnut. 

Já osobně jsem byl velkým zastáncem eurazatykače, jak vyplývá například z mého vystoupení v České televizi 15. března 2006 nebo v TV Nova 11. května 2006. V naposledy jmenovaném vystoupení jsem nicméně poukázal na nedostatek vazby s listinou základních práv. Nikoliv ovšem na naší národní úrovni, ale na úrovni celoevropské. Listina základních práv EU totiž stále nebyla právně závazným dokumentem, tudíž vztah mezi ní a eurozatykačem představoval poměrně složitou konstrukci.

Mým vstupem do všeobecného vývoje našeho trestního práva byl příspěvek do diskuse při přípravě nového trestního zákoníku. Týkal se konstrukce skutkové podstaty trestného činu útok na veřejného činitele, nově násilí proti úřední osobě. Šířil jsem názor, že nová právní úprava má vyloučit pochybnosti, že za předvídatelně trestné se považují i útoky na úřední osoby orgánů EU, například při kontrole čerpání prostředků z unijních fondů, či na policisty jiných členských států vykonávající činnost na našem území ve spolupráci s policejními orgány našimi. Autor nového trestního zákoníku Pavel Šámal, myslím, tyto podněty správně zohlednil.    

Jak vidno, pro společný výzkum v oborech evropského práva a práva trestního jsem udělal hodně. Ještě více jsem udělal pro to, abych se nestal vedoucím katedry trestního práva. Hlavním důvodem byla skutečnost, že jsem se necítil být v trestněprávní disciplíně odborníkem. Jakkoliv mě třeba emeritní ústavní soudce Vojtěch Cepl přesvědčoval, že se vše do půl roku doučím. Vždy jsem byl velkým zastáncem profesionálního vedení, což bych v tomto případě nemohl zaručit. Nakonec rozhodl z moci úřední děkan Aleš Gerloch. Na pozici vedoucího katedry trestního práva vypsal výběrové řízení, do něhož jsem se nepřihlásil. Přihlásil se kolega Jelínek, který byl v téže době jmenován profesorem. K jeho spokojenosti a k mé úlevě se nakonec vedoucím katedry stal on. Já jsem však výzkum vztahu trestněprávní a evropskoprávní matérie neopustil. 

SDÍLET