Ani se stoprocentní garancí státu by banky nepůjčily všem, říkají spoluautoři programů Covid

Vojtěch Kristen

03. 07. 2020 • 11:55
Jedním z hlavních opatření, jak vláda bojuje s ekonomickými důsledky epidemie koronaviru, jsou garanční schémata Covid. Jejich prostřednictvím mohou firmy žádat o úvěry, za které pak stát částečně ručí. Právníci advokátní kanceláře White & Case Jan Linda a Tomáš Jíně programy Covid III (program pro malé a střední firmy) a Covid Plus (program pro exportéry) navrhovali a v rozhovoru pro INFO.CZ vysvětlují, jaké okolnosti hrály při nastavování těchto systémů hlavní roli. 

V souvislosti s programy Covid III a Covid Plus jste zastupovali Českou bankovní asociaci. Já měl vždy za to, že ta pravidla nastavoval stát.

Jan Linda (JL): Ano, základní pravidla nastavoval stát, který vytvořil pro oba programy základní právní rámec. Přesněji řečeno jsme zastupovali banky sdružené v České bankovní asociaci při vyjednávání smluvní dokumentace, která souvisí s těmito programy a bez kterých by nebylo možné tyto programy realizovat. Vedle nastavení základní právního rámce se stát podílel samozřejmě i na dalších souvisejících činnostech, ať už přímo nebo prostřednictvím dalších subjektů, zejména prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky (ČMZRB) – v případě programu Covid III, respektive prostřednictvím Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP) – v případě programu Covid Plus.

I stát se musel pohybovat v určitých limitech, ty byly dány zejména pravidly EU upravujícím veřejnou (státní) podporu. Tato pravidla stanoví zejména maximální výši ručení státu, délku poskytovaných úvěrů nebo účelovost čerpání úvěru.

Jan Linda je expert programu Covid Plus, stojí v čele bankovního týmu pražské pobočky advokátní kanceláře White & Case a dlouhodobě se specializuje na oblast exportního financování, včetně souvisejících finančních restrukturalizací

Tomáš Jíně (TJ): Když jsme na programech začínali před čtyřmi měsíci pracovat, měl stát poměrně jasnou představu, čeho chce dosáhnout – dostat do ekonomiky peníze. To tedy bylo naše obchodní zadání, k němuž jsme vymýšleli, jak ho co nejlépe realizovat. Určitý předobraz jsme měli v programech Covid I Covid II, případně Covid Praha, ty ale fungovaly na již vytvořených platformách a příliš jsme je následovat nechtěli, byly malé a moc pomalé. Proto stát diskutoval s bankovním sektorem o tom, jak dosáhnout toho, aby peníze do ekonomiky tekly rychleji. Tím začalo vyjednávání.

Tomáš Jíně je expert programu Covid III, se specializací na mezinárodní transakce spočívající v dluhovém financování a finanční restrukturalizaci v rámci pražské pobočky advokátní kanceláře White & Case

Takže jste se snažili se poučit z neúspěchu programů Covid I a II?

TJ: Ten hlavní rozdíl mezi programy Covid I a II a programy Covid III a Plus je v tom, že naše programy vznikly na zelené louce. Covid I a II byly modifikací existujících programů vzniklých před krizí a jak se ukázalo, byly v mnoha ohledech nedostatečné. Proto bylo naše zadání pro program Covid III udělat zcela nový program, právě aby se neopakovaly dřívější problémy.

Ty vznikly proč?

TJ: Především kvůli přehnaným nárokům, které kladly na ČMZRB – v tom smyslu, že nebylo odůvodněné žádat po bance její velikosti, aby spravovala takto náročné programy, byl by to příliš vysoký nárok. Programy Covid I a II je třeba brát tak, že šlo o instrumenty, kterými byl stát schopný zareagovat relativně rychle, právě proto, že šlo o modifikaci již existujících programů. Programy Covid III a Covid Plus spočívají v tom, že se dělá něco zcela nového a do hlavní role distributora státní pomoci byly obsazeny komerční banky a  tím se odstranil problém přehlcenosti ČMZRB.

JL: Původní programy Covid I a II se podstatně liší oproti programům Covid III a Covid Plus. Mají samozřejmě společné to, že byly vytvořeny v reakci na pandemii Covid-19, ale jsou směřovány jiným příjemcům, pro jiné účely a v řádově vyšších částkách. Z hlediska strukturálního a z hlediska dopadů na státní rozpočet je klíčové, že ručení ČMZRB (v případě programu Covid III), respektive EGAP (v případě programu Covid Plus) je omezeno procentuální částkou a zbývající část rizika nese financující banka. Na financující banku je rovněž přenesena většina administrativy spojené s poskytnutím těchto úvěrů, prověřením účelu úvěru, správou úvěru, jakož i případným vymáháním úvěru v případě nesplácení. I těmito strukturálními opatřeními se omezuje dopad na státní rozpočet, vedle například toho, že příjemci úvěru musí splňovat určité základní parametry ekonomické výkonnosti.

Nezvažovali jste o nastavení o něco plošnější podpory? Když to vezmu na příkladu, pokud bych nyní přišel do banky jako majitel restaurace, mám šanci na získání úvěru relativně malou.

TJ: Je potřeba předem říct, že ani jeden z těch nových programů nepomáhá podnikům, které nejsou samy o sobě (tedy bez zohlednění dopadů COVID) životaschopné. Programy zde nejsou od toho, aby pomáhaly firmám, které by v běžném tržním prostředí neuspěly a banka, která úvěr poskytuje, se na něj stále musí dívat jako na úvěrový případ – pořád půjčuje na základě víry, že dlužník svůj úvěr splatí. Banky ostatně jinak fungovat ani nesmějí.

Mnohé podniky, které byly epidemií zasaženy, ale mají v běžném prostředí životaschopný byznys – například restaurace či hotely –, ale jejich tržby se propadly tak výrazně, že na úvěr nedosáhnou.

JL: Rozsah podpory v rámci těchto programů je primárně otázkou ekonomickou, respektive politickou, nikoli právní. Současně je třeba chápat, že programy Covid III a Covid Plus jsou pouze jedním z opatření, které reagovaly na mimořádnou situaci vyplývající z šíření nemoci Covid-19. Vedle toho existují již dříve zmíněné programy Covid I, Covid II, kurzarbeit, úpravy povinností plateb sociálního a zdravotního pojištění atd.

Navíc podstatou obou zmíněných programy je úvěrování, což znamená nejen to, že můžete relativně jednodušším způsobem dosáhnout na peněžní prostředky, ale rovněž to, že takto vypůjčené peníze musíte po určité době vrátit. A každý podnikatel tudíž musí dobře zvážit, zda může s péčí řádného hospodáře riskovat další zadlužení, respektive neschopnost v budoucnu takové další zadlužení splatit. To se v případě restaurací a hotelů zřejmě i ukazuje, kdy celá řada těchto podnikatelů přechází na úsporný režim a využívá jiných vládních opatření za účelem snížení nákladů atd. po přechodnou dobu.

Zvažovali jste možnost, že by stát za úvěry ručil ze sta procent, což by banky mělo vést k ochotnějšímu schvalování těchto půjček?

TJ: Ano, diskutovali jsme o tom. Ale nemáte pravdu, ono by to otázku nedostupnosti úvěrů pro zmíněné segmenty neřešilo. Banka totiž stále – navzdory té předpokládané 100procentní garanci ze strany státu – nemůže být slepá vůči rizikům z regulatorních důvodů. Pokud by viděla, že u konkrétního dlužníka je šance na návratnost půjčky mizivá, tak by mu nepůjčila, ať už se státní garancí, nebo bez ní. Banky musejí půjčovat proti cash-flow, ne proti zajištění. Navíc z pohledu státu má banka, která je v daném úvěru alespoň do nějaké míry sama angažována, mnohem větší ambici se o ten úvěr starat jako řádný hospodář. To pochopitelně stát preferuje.

Cítili jste tlak od bank ve smyslu toho, že preferovaly stoprocentní záruky?

TJ: Nijak zvlášť. Jistě, pokud vedle sebe dvě varianty záruky za 80 procent a záruky za 100 procent, tak banky by si jistě vybraly to stoprocentní zajištění. Na druhé straně ale myslím, že vždycky rozuměly tomu, že těch sto procent není realistické. Navíc ta diskuse je ještě o něco složitější, kromě omezení u jednotlivých úvěrů je tam nastavený ještě omezení na úrovni portfolia úvěrů, tedy že stát nebude ručit za více než 30 procent peněz v úvěrovém portfoliu dané banky.

JL: Záruka ve výši sta procent nebyla možná už jen z důvodu omezení vyplývajících z podmínek Evropské unie pro veřejnou podporu. Tudíž bylo od začátku víceméně jasné, že banky ponesou nějaké riziko spojené s případným nesplácením ze strany příjemců úvěru. Z pohledu státu je ponechání určité míry rizika na bankách vnímáno jako motivační faktor pro obezřetný postup bank, což je i výslovně uvedeno v důvodové zprávě. Obezřetným postupem se rozumí nejen postup při schvalování a poskytování úvěru, ale i při jeho správě a v konečném důsledku i při jeho vymáhání v případě nesplácení. To je samozřejmě logické, banky mají z povahy své činnosti lepší predispozice a lepší kapacitní možnosti než ČMZRB nebo EGAP, aby takto poskytnuté úvěry spravovaly, případně vymáhaly. Proto bylo rovněž velmi důležité, že se na něm intenzivně účastnili i zástupci odborů vymáhání v jednotlivých bankách.

Jakkoli chápeme, že stoprocentní záruka může znít z určitého pohledu zajímavě, je třeba brát zřetel na to, že čím vyšší je záruka státu, tím sice může být nižší úrok a výsledné náklady pro příjemce úvěru, ale současně se tím zvyšuje i dopad na státní rozpočet. Bylo tudíž nutné nalézt nějaký kompromis, který byl nalezen v programu Covid Plus na úrovni 80 a 70 procent. Lze samozřejmě diskutovat, proč není ručení ve výši 75 nebo 85 procent, ale to jsou spíš akademické debaty. Nelze očekávat, že by došlo k zásadnějším změnám ve využití programu, pokud by ručení bylo o nějaký ten procentní bod vyšší. Tato úroveň umožňuje realizovat rozhodnutí státu dostat likviditu do ekonomiky, ale na druhé straně by měla zabránit neadekvátnímu dopadu na státní rozpočet.

Není podle vás čerpání programů Covid III pomalé? Podle posledních dat ČNB z 19.6. o podporu požádalo 1727 subjektů, schválených žádostí bylo jen 122.

TJ: Je třeba si uvědomit, že ta statistika ČNB má dvoutýdenní zpoždění. Takže to, co jste zmiňoval, není aktuální stav, ale situace asi po týdnu čistého provozu programu – vzhledem k tomu, že program startoval na začátku června. Je fakt, že pokud by program byl spuštěn o dva měsíce dříve, asi by náběh byl rychlejší. Na druhé straně já bych neměřil úspěch programu podle toho, kolik úvěrů se podaří poskytnout během prvního týdne.

Čím byste úspěšnost měřil?

TJ: To je otázka pro klienty, kteří si definovali zadání, ale v ideálním světě by cílem bylo dostat ke každému subjektu v ekonomice, který splňuje předem nastavená kritéria, tolik peněz, kolik program umožňuje a kolik je zapotřebí k řešení jeho ekonomické situace.

Asi je také důležité je tam dostat co nejdříve.

TJ: Ano, a od toho se poté odvíjí politické nastavení těch podmínek. Každopádně si nemyslím, že program, který rozpůjčuje 100 milionů, je dvakrát úspěšnější, než ten, který rozpůjčuje jen 50 milionů. A podle mě, pokud byste podnikatelům v březnu řekl, že tu budou mít produkt, kde za týden budou vědět, jestli mají schváleno a za 14 dní budou mít peníze na účtu, což je alespoň u již poskytnutých úvěrů realita programu Covid III, tak by vám řekli, jak je to úžasné.

JL: Ne úplně souhlasím s tím, že rozhodujícím měřítkem je rychlost. Samozřejmě existuje určitá skupina podnikatelů, u kterých hrál každý den roli a kteří doufali, že se k nim peníze z těchto programů dostanou rychleji. Na druhou stranu je důležité zmínit, že tyto programy bude možné využít až do konce roku 2020. Existuje nesporně i celá řada podnikatelů, kteří zatím o využití těchto programů přemýšlí, zvažují jednotlivé parametry těchto programů, jejich výhodnost, ale i vůbec svou potřebu a ochotu se dále zadlužovat. V případě programu Covid Plus se navíc jedná o výrazné částky, od 50 mil. Kč do 2 mld. Kč, což je samo o sobě dostatečným důvodem pro dostatečnou míru obezřetnosti. V tomto kontextu je také dobré si uvědomit, že se skutečně jedná o naprosto nové programy, které jsou svým rozsahem a dalšími parametry doposud bezprecedentní. Rozumíme tomu, že laické veřejnosti se může doba tří nebo čtyř měsíců mezi první zmínkou o možném zavedení daného programu a spuštěním programu jevit jako příliš dlouhá. Z našeho pohledu ovšem při vědomí toho, že se jedná o zcela nové produkty vytvářené ve specifických podmínkách, s ohledem na jejich komplikovanost, komplexnost a celkový objemy, nepovažujeme tuto dobu za něco, za co bychom se jako Česká republika měli stydět.

Tak úplně nový produkt to snad není, banky poskytují úvěry v jednom kuse.

JL: Je samozřejmě pravda, že poskytování úvěrů je vedle přijímání vkladů hlavním předmětem činnosti bank. To je fakt. Bylo to myšleno spíše tak, že se jedná o nový produkt v produktové škále banky, doposud banky neměly příležitost poskytovat úvěry se zárukou českého státu. Bylo tudíž nutné takový speciální produkt vytvořit a jeho existenci zohlednit v rámci celkové činnosti banky. Ještě se jistě blíže dostaneme k otázce smluvní dokumentace související s těmito produkty, ale to je jen část celé problematiky. Další relevantní oblasti jsou příkladmo bankovní regulatorika, nastavení interních procesů, nastavení IT systémů, speciální pravidla pro vymáhání takového úvěru se zárukou státu, účtování o takových úvěrech atd. Banky na všech relevantních záležitostech pracovaly velmi usilovně, byly a jsou nejblíž skutečným potřebám svých klientů a extrémně jim záleželo na tom, aby byly schopny těmto potřebám v nejkratší možné době vyhovět.

TJ: Z hlediska našeho právního poradenství pro banky bylo zásadní, aby související smluvní dokumentace nezbytná pro realizaci celého programu umožnila jeho zavedení do praxe. Jednalo se především o smlouvu, která bude upravovat vztahy mezi bankou jako poskytovatelem úvěru a EGAP, respektive ČMZRB, jako poskytovatelem záruky. Pokud by neexistovala shoda na úpravě těchto vztahů, nemohly by programy v podstatě vůbec fungovat. Tudíž společným úkolem bank, státu, ručitelů a právních poradců bylo najít shodu ve všech relevantních bodech tak, aby programy mohl být zaveden do praxe a mohly fungovat, jak z pohledu bank, tak z pohledu státu. Dosažení konsensu bylo samozřejmě u některých bodů obtížnější než u jiných, nicméně čas strávený vyjednáváním se z našeho pohledu pozitivně projevil na podobě smlouvy a věříme, že v konečném důsledku i na celkovém fungování těchto programů.

JL: V této souvislosti je třeba ocenit abnormální úsilí bank, ministerstev a EGAP (a v případě Covid III, ČMZRB), aby mohly být oba programy spuštěny v nejkratší možné době a současně, aby se jednalo o programy v maximálním možném rozsahu funkční. Když se zpětně díváme na tu zhruba dvouměsíční cestu od zahájení prací po finalizaci dokumentace, nikde nevidíme žádné zbytečné prodlevy. Mnoho procesů běželo paralelně, EGAP a ČMZRB připravovaly podklady týkající se obou programů ještě před tím, než bylo na úrovni vlády o tomto programu rozhodnuto, o podmínkách dokumentace se jednalo opakovaně dlouho do noci, návrhy se vyměňovaly a připomínkovaly opravdu pružně a nebylo pochyb o tom, že všichni zúčastnění vnímají záležitosti související se zavedením těchto programů jako prioritu.

Pokud jsme u Covidu Plus mluvili o problematice zavádění nového produktu ze strany bank, tak totéž samozřejmě platí i pro EGAP. EGAP doposud poskytoval pouze produkt ve formě pojištění úvěrů souvisejících s vývozem, nikoli produkt ve formě záruk. Jinými slovy zde se jednalo o zcela nový produkt a jeho zavádění jistě nebylo o nic méně komplikované než v případě bank. EGAP se tohoto náročného úkolu zhostil a i v tomto případě vytvořil veškerou potřebnou infrastrukturu pro zavedení tohoto programu v neobvykle krátké době. Tudíž pokud chceme vést diskuse na téma úspěšnost nebo neúspěšnost (obzvlášť v této rané fázi po zavedení tohoto programu), měli bychom hodnotit celý proces strukturování, vytváření, implementace tohoto programu a přístup ČMZRB, EGAP a bank k těmto jednotlivým fázím procesu. A konečný výsledek je nesporně velkým úspěchem.

Navíc je užitečné, že se nyní vytvořila základní a do jisté míry univerzální infrastruktura pro určitý typ produktu, který lze dále měnit relativně jednoduše. Pokud dojde ke změně situace, můžeme na to pružně reagovat.

Proč systém půjček v Německu, ve Švýcarsku, fungoval mnohem plynuleji, operativněji?

TJ: Je to i proto, že oni k tomu mají již z před-COVIDových dob nastavené instituce a procesy. Němci mají svou banku KFW, Francouzi její obdobu BPI. A tyto rozvojové a investiční banky už mají historicky nastavené programy, které fungují od válek. Beze zbytku platí, co jsme říkali výše o úloze EGAP a ČMZRB – obě instituce odvedly spoustu práce na tom, aby vnitřní nastavení na oba programy zvládly v řádu měsíců. Němci a Francouzi – případně zmiňovaní Švýcaři – si jenom pohrají s parametry existujících programů a v okamžiku, kdy ministr rozhodne, že je ochotný pustit z rozpočtu 20 miliard eur pro konkrétní segment, tak je možné ty peníze distribuovat. My jsme nic takového neměli, to přišlo až s  programy Covid III a Covid Plus. Dnes už jsme tak také v situaci, že máme k dispozici škálovatelnou infrastrukturu, která dokáže do systému dodávat likviditu podle potřebných parametrů. Pokud se změní parametry současné krize, nebo pokud přijde jakákoliv jiná krize, tak máme ty nové programy, které jenom můžeme přenastavit a hned využít.

JL: V českém prostředí slýcháváme poměrně často, že v Německu obdobný systém funguje mnohem plynuleji a operativněji. Diskuse, které jsme vedli s našimi kolegy v Německu tomu úplně nenasvědčují, i v Německu zavedení systému úvěrování v reakci na Covid-19 vyžadovalo určitý čas a podstatná část podpory podnikatelského sektoru se přinejmenším v úvodní fázi realizovala spíše prostřednictvím již dříve zavedených programů než na základě těch nově zaváděných.

Není deficit státu, že zde něco takového posledních třicet let nebylo?

TJ: Zřejmě to nebylo potřeba.

JL: To je otázka hlavně politická, nakolik stát považuje za vhodné zasahovat do fungování ekonomiky. Covid Plus navíc zdaleka není prvním instrumentem pro podporu exportu a exportérů. EGAP byl založen již v roce 1992 a v současné době poskytuje společně s bankami širokou škálu produktů pro exportéry a na podporu exportu. A již v době před pandemií jsme se podíleli na diskusích ohledně případných modifikací stávajících produktů nebo zavedení nových produktů, které by mohly ještě více podpořit český vývoz. Samozřejmě se při těchto diskusích nejen reaguje na specifika českého vývozu, ale berou se v úvahu i zkušenosti jiných zemí v oblasti podpory exportu. Tato problematika v současné době musela jít poněkud stranou, očekáváme ovšem, že se v budoucnu na tyto diskuse dále naváže a využijí se třeba i zkušenosti získané při tvorbě programu Covid Plus.

Na druhé straně, po roce 2008 v Česku byla reálná krize likvidity a stát mohl taková schémata vytvořit již tehdy.

JL: Pravda, ale přístup státu v té době byl jiný, důraz se kladl na šetření a na zamezení růstu rozpočtového schodku. Současně je třeba říct, že situace v důsledku krize v roce 2008 se zásadním způsobem lišila od situace, ve které se nacházíme nyní v důsledku dopadů pandemie Covid-19.

TJ: Ale v té šabloně máte pravdu. Jen rok 2008 nebyl o tom, že by stát přišel a řekl, že chce pustit půl bilionu do ekonomiky a hledal možnost, jak to udělat.

Jak je to s úroky? Platí, že podnikatel, který žádá o úvěr v rámci programů Covid III a Covid Plus, dostane kvůli státní garanci vždy lepší úrok?

TJ: U programu Covid III to je tak, že cenotvorba stále zůstává u bank. Základ je tedy takový, že banka se podívá na klienta a posoudí, za jakých podmínek se jí vyplatí mu půjčit. Nové je to, že je tam jednak ta státní záruka za až 90 procent úvěru, jednak to, že program – a nyní budu zjednodušovat – obsahuje mechanismus pro přenesení té výhody na konečného klienta. Tedy jestliže se kvůli státní záruce snižuje riziko pro banku, tak je třeba, aby banka toto snížené riziko přenesla do úrokové sazby daného klienta, který bude mít příznivější úvěrové podmínky.

Tedy úvěry, které jsou poskytnuty v rámci programu Covid III, jsou pro klienta finančně výhodnější, než srovnatelné úvěry mimo toto schéma.

TJ: V jednotlivých případech to tak vždy nemusí být, v agregovaných datech by to ale platit jistě mělo.

JL: Ano, ten benefit je v tom, že banka se na 70, případně 80 či 90 procent daného úvěru dívá optikou toho, jakoby dlužníkem byl EGAP, respektive zprostředkovaně Česká republika, a nikoliv daný subjekt, který o půjčku žádá.

Jak předpokládáte podíl nesplácených úvěrů u programů Covid III a Covid Plus?

TJ: To vůbec netuším. Toto je čistě obchodní otázka, do které jako právníci ani nemůžeme vidět. Ve finále nejdůležitějším faktorem bude vývoj ekonomiky. Toho, jak se českému hospodářství bude dařit za dva, tři roky.

JL: EGAP v důvodové zprávě kalkuloval s tím, že pokud bude mít úvěrové portfolio ve výši 142 miliard korun, ztrátovost portfolia Covid Plus úvěrů bude od 1,9 do 14 miliard korun. Jedná se samozřejmě o hrubou kalkulaci Celková ztráta se bude odvíjet zejména od toho, v jakém rozsahu budou tyto úvěry skutečně čerpány. Pro procentuální vyjádření ztrátovosti bude zase zásadní to, jaká bude výkonnost české ekonomiky v prvních několika letech po odeznění pandemie.

A úplně na závěr: Co vnímáte jako Váš největší přínos v souvislosti s přípravou těchto programů?

JL: V první řadě nás zejména těší důvěra členských bank sdružených v České bankovní asociaci, kterou projevily naším angažováním pro poradenství v souvislosti s programy Covid III a Covid Plus. Již jsem zmínil, o jak složitou problematiku se v případě zavádění těchto programů jedná. Tato komplexnost se samozřejmě projevuje i v oblasti právní. Pro nás je extrémně důležité, že naše kancelář disponuje prvotřídními experty ve všech oblastech, které byly v souvislosti s těmito programy relevantní. Kromě našich zkušeností v oblasti úvěrového financování korporátních dlužníků jsme využili v široké míře i expertizu našich specialistů v oblasti problematiky veřejné podpory, bankovní regulatoriky, restrukturalizací a insolvencí nebo procesního práva.

TJ: Naše kancelář se historicky často podílela na transakcích, které byly první svého druhu v České republice, na zavádění nových, zahraničními právními řády inspirovaných, instrumentů nebo obecně na nově vytvářených produktech a jejich zavádění do praxe. Jsme tudíž rádi, že jsme mohli naším poradenstvím v souvislosti s programy Covid III a Covid Plus na tyto tradice navázat.

SDÍLET