Současná demokracie a státy se vyčerpaly, vraťme se k ostrakismu a tribunátu, vyzývá Havlíček

Jan Januš

10. 08. 2020 • 07:00
Karel Havlíček, právní filozof, dlouholetý šéfredaktor časopisu Soudce a rovněž pravidelný spolupracovník INFO.CZ, vydal v nakladatelství Academia své „opus magnum“, knihu nazvanou Osudné vynálezy lidstva s podtitulem Obtížná cesta k fragmentárnímu státu a osvícenému právu, v níž rozebírá svá dlouhodobá témata. Vysvětluje, proč se současná podoba demokracie vyčerpala a potřebujeme nový stát a nové právo. Podle Havlíčka bychom se tak měli k staronovým prvkům, například k ostrakismu, tedy již v antice vyzkoušenému střepinovému soudu, či k tribunátu. Tyto instituty bychom podle něj měli inovovat do moderních poměrů, právě v nich je podle autora budoucnost státního uspořádání. Nejzásadnější pasáže z knihy jsme s Karlem Havlíčkem rozebrali v rozhovoru pro INFO.CZ. „Ostrakismus a tribunát by podle mého názoru významně posílily skutečnou váhu demokracie,“ říká mimo jiné Havlíček.

Právo a stát označujete za osudné vynálezy lidstva. Jak si stojí ve srovnání s vysloveně hmotnými objevy, k nimž lidstvo postupně dospělo?

Myslím, že to je veskrze dialektický, obapolný vztah. Kdyby určitá „přírodní bytost“ nezačala na úsvitu dějin využívat svůj příhodně koncipovaný mozkový potenciál, nikdy by se z ní nestal člověk společenský. Schopnost objevovat a poté dokonce vynalézat byla nepochybně hybnou silou lidského vývoje. Anekdoticky řečeno: Náš praotec spatřil oheň a začal objevovat jeho možnosti – teplo, světlo, ochranu před vnějším nebezpečím, úpravu jídla. Jenže v dešti oheň vyhasl nebo si jej přes noc odnesl prasoused. Praotec musel buď čekat, než blesk zapálí jiný strom, nebo se sám vypravit na lup. To jsou nejisté alternativy. Mnohem jednodušší bylo přijít na to, jak oheň rozdělat uměle. Když nad tím bádal, napadlo ho zároveň, že by si ten příští oheň měl umět ochránit. 

Začal hraničit – a hraničení je sémě, ze kterého se rodí stát a jeho právo. To jsou ale tak složité vynálezy, že záhy zjistíte, že je potřeba vynalézt razítko a formulář a armádu a policii a smlouvy a spoustu dalších věcí. Stát a právo se tak stávají zároveň mimořádně významnými přirozenými iniciátory dalších objevů a vynálezů. Ale já jsem – popravdě řečeno – použil obrat „osudné vynálezy“ trochu v nadsázce, abych vyjádřil dva rozhodné objektivní faktory, které ke vzniku státu a práva vedly. A těmi jsou nutnost a síla.     

Absolutní demokracie nelze podle vás dosáhnout. V knize píšete, že tuto formu vlády vlastně chápeme špatně a příliš rozpínavě. Neboli demokracii nemáme tahat do všeho, pak ji vyprazdňujeme. Podobně to můžeme pozorovat rovněž u lidských práv. Na čem se to podle vás konkrétně projevuje?

Absolutní demokracie je nesmyslná, utopistická, nereálná představa. Je-li demokracie formou vlády, nutně předpokládá – bez jakýchkoliv pejorativních konotací – nejen vládnoucího, ale také ovládaného. Idylka, kdy všichni vládnou, má tu trhlinu, že pak nemají komu vládnout. Rousseauovské „zcizení každého člena společnosti celému společenství“ kritizuji jako čirý idealismus právě především z tohoto hlediska. Navíc absolutní demokracie pochopitelně vylučuje všechny ostatní formy organizace společnosti. Chcete-li konkrétní příklad, zkusme si představit, jak bychom v podmínkách absolutní demokracie absolvovali pandemii. Budeme jednomyslně hlasovat o rouškách? Nikdy. S lidskými právy je to podobné. Pneumatika, kterou přehustíme, jednou praskne. Vymyslíme-li další a další generace základních lidských práv, jak na tom pracuje soudobá společnost, znásobíme množství obtížně řešitelných střetů, protože bude stát jedno základní právo proti druhému. Pak se dostaneme třeba k tomu, co mj. popisuji ve své knize: Jakmile shledáme, že za základní lidské právo mnohonásobného bestiálního vraha pobývajícího ve vězení je třeba považovat volný přístup k internetu, roztáčíme spirálu „vynalézání“ základních lidských a občanských práv a svobod donekonečna.

V knize rovněž vysvětlujete různé interpretace pojmu právo, subjektivní i objektivní. Dá se říci, že šíře tohoto pojmu přispívá k současnému rozmrzení z toho, jak právo funguje, či nefunguje?

To si ani nemyslím. Problém pojmů „právo v subjektivním smyslu“ a „právo v objektivním smyslu“ je v češtině prostě do jisté míry problémem jazykovým, což nelze pominout, zvláště když žijeme v době, v níž má fenomén změny řeči a v jeho rámci změny smyslu pojmů takový význam. 

Domnívám se ale, že ono „rozmrzení“ se týká především práva v objektivním smyslu, zjednodušeně vyjádřeno: právního řádu. Ten je kriticky, podle mne na samé hraně únosnosti, atakován především dopady jevu, který označuji jako nový dualismus práva. My vlastně už sami nevíme, co právo je, a co už není, nevíme spolehlivě, jak se tvoří a kdo je tvoří. Dochází dokonce k jakési deetatizaci práva. Stačí, když někdo s puncem celebrity (tedy člověk, který z nějakých důvodů plní stránky novin a často vysedává v televizních studiích) pronese nějaký komentář, který se rázem vyjeví jako pro příště závazná norma chování. To ovšem není právo, to je paraprávo, to je ten nový dualismus. 

Ostatně – vezměme si, jak se tvoří „právo“ v době koronaviru. Žádné zákony, žádná přísná promulgace, žádná Sbírka zákonů. Stačí tisková konference, kde představitel exekutivy večer v přímém přenosu vyhlásí, co bylo odpoledne usneseno, protože to je nesrozumitelné, vyloží, co tím básník mínil, a dodá, že to účinkuje od půlnoci, což je asi za 40 minut. A to pomiňme, že polovina těch věcí se týká ústavně chráněných základních práv. Připočtěme hypertrofii normotvorby, představu, že všechno je potřeba upravit, mnohdy příšernou literární úroveň právních textů. To jsou ty hlavní důvody rozmrzelosti. Proto právo nefunguje, a pokud ano, je to vlastně zázrak. 

Současné problémy státu a práva považujete, vzhledem k vývoji společnosti a tomu, co řeší, za nevyhnutelné, je logické, že nová doba potřebuje „nový stát“ a „nové právo“. Možnou cestu nacházíte ve fragmentálním státu, jehož řídící struktura by ale nabobtnala a poměrně zesložitěla. Pokud by byly v praxi přijaty vaše úvahy, neobáváte se ale, že mohou na druhou stranu vést k přílišné byrokracii, nepřehlednosti a ještě větší nepřijatelnosti a také ke korupci?

Téhle otázce úplně nerozumím. To je úplně naopak. Fragmentární stát je stát přirozeně formovaný, tedy relativně přehledný co do velikosti svého teritoriálního i personálního základu. Globalizace v ekonomice, hospodářské, sociální a kulturní propojení světa, světová věda, doprava, sport, toky lidí, zboží, myšlenek a kapitálu, to vše je funkční a nepopiratelné. Proč bychom si tedy měli myslet, že k tomu patří dysfunkční nemotorné státy a nadstáty? Ty nadměrečné se rozkládají, kdo má oči, ten to vidí. 

Nepředpokládám, že si současné kolosy zachovají svou – už dávno křehkou – jednolitost. To není jen otázka brexitu, ten je pouze momentálně nejviditelnější. Ale to je jen jedna stránka věci. Ta ještě podstatnější je, že žádný stát není ani ředitelem planety, ani ředitelem vlastního obyvatelstva. Je jeho státem, specifickou organizací, která nemá a nemůže mít na starosti každou trafiku. Stát neobstojí jinak než jako velká praktická a – znovu to opakuji – přirozeně zformovaná obec. Není samozřejmě ani jen nějakým nočním hlídačem: musí fungovat ve dne v noci a nesmí jen hlídat, nýbrž musí skutečně sloužit, musí se, jak říkám, zříci touhy po všemoci. To jsou přece ale cesty zcela opačné, než naznačujete. 

Proč přílišná byrokracie? Tu – se všemi těmi „nezbytnými“ orgány, komisemi a dalšími institucemi – vytváří právě dnešní stát. Řeknete „Nejvyšší rada soudnictví“ a všichni na to: „To bude nové ministerstvo“. Proč? Korupce? Korupci z velké části vymýtíme, když zrušíme veřejné zakázky, dotace a podobné instituty. A s tím i značnou část byrokracie. Jestli to, co jsem napsal, na vás působí opačně, nenapsal jsem to asi srozumitelně. To by mě velmi mrzelo.   

Proč z antické demokracie vybíráte jako do budoucna funkční prvky právě ostrakismus a tribunát?

Jednoduchá odpověď. Ostrakismus proto, že je to elegantní a inteligentní cesta, jak docílit společenského míru v době, která v tak vysokém stupni personalizuje a volá po odpovědnosti. V ulicích po celém světě stojí davy lidí, kteří jsou nespokojení. Vyjadřují to, křičí, létá kamení, policejní projektily, střepy z výloh. Jedinými střepy při použití ostrakismu by byly střepy z amfor, které bychom v digitální době jistě nahradili něčím jiným. A místo rydla počítač. Tribunát, to je v mé představě jen termín vyjadřující nutnost dát pevnou institucionální základnu novým pilířům v dělbě moci – kontrolnímu a onomu občanskému. Ostrakismus a tribunát by podle mého názoru významně posílily skutečnou váhu demokracie.

Připomínáte rovněž citát, podle něhož pád demokracie nemusí znamenat fašismus. Není ale přece jen příliš nebezpečné v tomto „popustit otěže“?

Takto řečeno je to silně vytrženo z kontextu. Fašismus v žádném ohledu nelze připustit. Ale ani s obratem „pád demokracie“ nejsem spokojen – a kdyby nešlo o citaci nepoužil bych jej. Demokracie nepadne, demokracie – a o tom je podstatná část té knihy – se musí proměnit. To není nějaký strnulý dogmatický panák na podstavci. To je živoucí a vyvíjející se organismus.

V teoretické rovině navrhujete třístupňovou soudní soustavu. Jaký současný článek justice by měl podle vás zaniknout a proč?

Tohle je v daných souvislostech relativní drobnost. Ostatně – třístupňovou soustavu soudní moci máme, problém je jen v tom, že je čtyřčlánková. A podle mého názoru ještě dlouho bude. Jednak by zrušení kteréhokoliv článku bez předchozí zásadní přestavby procesního práva přineslo prakticky neřešitelné problémy. A kromě toho: kde by politici tak snadno hledali kartu, kterou lze vytáhnout z kapsy, když je potřeba odvést pozornost od jiných věcí, kdyby nebylo tohoto problému? Já se o tom zmiňuji v knize vlastně jen proto, že jednoduchý, levný a funkční stát by měl být i v tomto ohledu pochopitelný a transparentní. Mnohem větší komplikace justici přináší procesní prostředí. U toho je potřeba začít. Institucionální řešení se potom jistě poměrně snadno najde.

Jak bychom se tedy nyní mohli dostat k přijatelnějšímu právu?

To je otázka do pranice. Nedostaneme se k němu dřív, než někomu konečně dojde, že jde o velkou, avšak v daleké budoucnosti návratnou investici. Obrazně řečeno: Nejdříve by musela proběhnout pořádná poctivá analýza, při níž by špičkoví právníci, praktici i teoretici, vzali do ruky každou právní normu, ty nepotřebné, přežité, zbytečné a jinak toxické by označili a navrhli, jak tento nebezpečný odpad zlikvidovat. K tomu ovšem nemůže dojít, dokud si takový úkol nevezmou za svůj osvícení politici, moudrý fragmentární stát. Musíme mít trpělivost, ale dojde k tomu. Fragmentární stát a osvícené právo převládnou během jedné generace.

Knihu Osudné vynálezy lidstva si můžete objednat například v eshopu Academie, a to se slevou 20 %.

SDÍLET