Hájková, Novosad, nebo Vávra? Nový prezident Soudcovské unie musí zlepšit úroveň vlády práva

Karel Havlíček

07. 08. 2020 • 06:30
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Před několika dny představil ministr vnitra Jan Hamáček čtyři alternativy, jež by umožnily hlasovat v blížících se krajských a senátních volbách lidem, kteří budou v době jejich konání v karanténě. Věc se řeší a aktuální debata o ní není nijak zvlášť vypjatá. Partaje s vážnými tvářemi přemítaly a panuje mezi nimi celkem dojemná shoda, že tři nápady jsou dobré, jeden špatný. Občas někdo přijde s nějakou třešničkou, kterou by bylo lze ozdobit volební dort – například hlasování z auta neproběhne ve vyhlášeném termínu, nýbrž ve středu před ním, jenže pan prezident bude muset vyhlásit středu volebním dnem. A co volební právo karantéňana, který do té díry spadne až ve čtvrtek? To bude ještě trochu handrkování, ale nakonec se to jistě spraví.

Možná se předvolební debata ještě vypne k nějakým výkonům, z toho bych si ale hlavu nedělal. Volební dort se peče na poslední chvíli, takže se do těsta přidává všechno, na co někdo přijde, a podle toho bude vypadat kočičko-pejskovský výsledek: speciální koronavirový volební zákon pro jedno použití, který se poté vyhodí do popelnice. Mýlí se bývalá předsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, když opakovaně říká, že zákony mají být prospektivní? Pokud ano, prohlašuji, že se mýlím s ní. Právo na jedno použití není právo.

Jiné volby, které jsou také na spadnutí, nechávají národ v klidu ještě víc. Co bychom si povídali – obecný lid v drtivé většině nezajímají a ani o nich neví. Pár dní po krajských a senátních jsou na řadě volby nového vedení Soudcovské unie.

Soudcovská unie je dobrovolný profesní spolek soudců. Kolik jich přesně v tomto okamžiku sdružuje, nevím: vždy to byla tak trochu nejasná záležitost, ale nejčastěji se říkává, že asi tak třetinu. Zdá-li se to někomu málo, doporučuji k úvaze starou pravdu, že v organizaci je síla.

Tenhle soudcovský spolek to ve své třicetileté historii nejednou potvrdil. Jeho příspěvek k provozu a obraně právního státu zatím nikdo nikdy komplexně nepopsal, nezanalyzoval a nezhodnotil. Ve svých hvězdných etapách (všechny hvězdné samozřejmě nebyly) dokázal velké věci a nepochybně mnohokrát posílil pozici české justice jako základního garanta vlády práva. Pak byl ovšem s pravidelností téměř železnou také nálepkován jako jeden z nositelů soudcokracie, což je marketingově politický yetti: umělé vytváření představy o jakési touze soudců vládnout, zatímco skutečná podstata judicializace života recentní euroatlantické společnosti se tím zastírá. Ostatně – v souvislosti s blížícími se krajskými a senátními volbami si určitě už zase leckdo brousí tužtičku a dělá si poznámky, jak nejlépe oslovit nějaký soud se žalobou (nebo přímo Ústavní soud).

Chci ale poukázat na jeden specifický rys těch „velkých“ (v novinářské a politologické hantýrce jsou ovšem leckdy právě tyhle označovány za „volby druhého řádu“, ať si to zaslouží, nebo ne, a nevysoká účast voličů napovídá, že na tom něco bude) i „malých“ (soudcovských) voleb, který je příznačný pro tuto dobu. Řekl bych, že v obecné politice se dlouhodobě snižuje faktický efekt programovosti. Jinými slovy: když porovnáte volební plány a záměry jednotlivých kandidátů do funkcí krajských zastupitelů (včetně hejtmanských pretendentů) a senátorů, příliš mnoho rozdílů nezaznamenáte (spíš sem tam nějakou kuriozitu). Jaksi automaticky se kalkuluje s tím, že značná část aktivních účastníků voleb hodí hlas „své“ straně (nebo hnutí), ale protože se ani jejich programové cíle nijak převratně neliší, bude to fakticky hlas „stranického sentimentu“ nebo bod pro vrcholné partajní představitele.

V „soudcovskounijním“ životě se v dosavadní historii uplatňovala víceméně konzervativní praxe, zejména pokud jde o zdaleka nejviditelnější post prezidenta. V podstatě bezezbytku od přelomu tisíciletí fungovalo: jednou prezidentem = dvakrát prezidentem. Kdo v té pozici pracoval tři roky, byl téměř s jistotou potvrzen i na další tříleté období. A nejen to. Končící prezident zpravidla také přirozenou – a zdůrazňuji: přirozenou – autoritou svého názoru do značné míry ovlivňoval volbu svého následovníka. 

Tentokrát proti sobě podle mého názoru poprvé stojí tři kandidáti do vrcholné funkce v Soudcovské unii s hlavními cíli v zásadě obdobnými, přesto však typově do značné míry odlišní. Když to hodně zjednoduším: Šárka Hájková (podporovaná středočeskou sekcí) ve svých programových prohlášeních projevuje patrně nejvyšší míru novátorských tendencí; Tomáš Novosad (nominant pražské sekce) zdůrazňuje návaznost na kurz současného vedení profesního spolku; Libor Vávra (navržený sekcí Ústavního soudu) se silně obrací k potřebě rozvíjení role Soudcovské unie v celospolečenském diskursu. Všichni jsou soudcovské veřejnosti známi, všichni mají funkcionářské zkušenosti (Hájková a Novosad byli viceprezidenty, Vávra dokonce velmi úspěšným prezidentem této organizace).

Na volební prognózy je ještě čas. Jistá je ale jedna věc: zatímco politici se momentálně utápějí v organizačních detailech voleb, které měly být dávno vyřešeny, a připravují zákon pro jedno použití, soudci (či alespoň jejich významná část) se chystají vybrat program a osobnost (soukromě si myslím, že rozhodovat bude především osobnost), které by měly výrazně přispět ke zlepšování úrovně vlády práva v této zemi. Uvidíme, co je smysluplnější.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET