Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Macron je jako hurikán. Evropě to nepomáhá, říká pro INFO.CZ francouzská europoslankyně

Macron je jako hurikán. Evropě to nepomáhá, říká pro INFO.CZ francouzská europoslankyně

Nová evropská pravidla pro přeshraniční vysílání pracovníků, na kterých pracují unijní instituce, dlouhodobě rozdělují Evropu. Svůj podíl na tom mají i politici, kteří podobná témata využívají pro vnitropolitické účely. Podle francouzské europoslankyně Élisabeth Morin-Chartierové pařící mezi nejvlivnější členy Evropského parlamentu je takovým příkladem francouzský prezident Emmanuel Macron. „Macron se do toho vřítil jak hurikán. Používal silnou rétoriku, zastával silné pozice a napadal vlády,“ postěžovala si v rozhovoru pro INFO.CZ politička, která vedla hlavní jednání o směrnici v Evropském parlamentu. Ta vyvrcholila minulý týden přijetím její zprávy, kterou ale nepodpořilo několik českých europoslanců. Proč je potřeba pravidla pro vyslané pracovníky zpřísnit? A jak to vysvětlit východoevropským zemím, které v tom vidí útok na jejich konkurenceschopnost? Čtěte rozhovor.

Vyslaní pracovníci rozdělují Evropu. Proti sobě stojí země, které mají pocit, že jim levnější pracovníci především z východních členských států EU berou práci, a ty mají zase pocit, že se jedná o diskriminaci, která je může citelně poškodit. Rozdílné názory na revizi směrnice o vyslaných pracovnících jsou zřetelně cítit i v Evropském parlamentu. Jste europoslankyní za Francii a zároveň jednou ze zpravodajek, které jsou pověřeny vyjednat v této instituci kompromis. Proč jsou nová pravidla vůbec potřeba a nestačí ta, která máme?

Současná směrnice pochází z roku 1996, když EU měla pouze 15 zemí. Už tehdy tu byly rozdíly v minimálních mzdách mezi jednotlivými státy. Dnes má EU více členů a tyto rozdíly jsou mnohem hlubší. Je zkrátka nemožné, abychom pokračovali se současnými pravidly. Musíme je změnit a přizpůsobit aktuální situaci.

Mobilita pracovníků se stává čím dál důležitější pro celou Evropu a pro všechny členské země. Potřebujeme experty a dovednosti a ty nejsou všude tam, kde by byly potřebné. Je důležité také pro mladé lidi, aby se dostali na pracovní trh. Je důležité respektovat volný pohyb služeb. Z těchto důvodů potřebujeme onu revizi.

A co tedy říkáte na argumenty zemí ze střední a východní Evropy, které mají strach, že nová pravidla mohou oslabit konkurenceschopnost jejich firem?

Je velmi důležité, aby všechny země zvýšily míru ochrany svých pracovníků a postaraly se o vyšší životní úroveň. Nemůžeme jen tak přijmout, že někteří evropští pracovníci nemají dostatečnou ochranu, jsou chudší a dostávají nižší platy. Takhle by to v Evropě být nemělo. Je nemožné na jedné strany využívat kohezní fondy a na straně druhé se nezajímat o životní úroveň, výši mezd a boj proti sociálnímu dumpingu.

Kdo je Élisabeth Morin-Chartierová?
Élisabeth Morin-Chartier (nar. 1947) je francouzská poilitička. Je členkou francouzské středopravicové strany Les Républicains. Po zkušenostech s regionální politikou byla v roce 2009 zvolena do Evropského parlamentu, kde působí dodnes. Je členkou politické skupiny Evropské lidové strany (EPP).

Proto pracuji na co nejvíce vyváženém textu tak, aby se východní země přiblížily k evropskému způsobu života. Nemůžeme ho vytvářet pouze pro západoevropské země. Je důležité říct, že volný pohyb je po celé Evropě. Jsem francouzská europoslankyně a vím, že do Francie jezdí za prací hodně vyslaných pracovníků, ale i sama Francie vysílá hodně pracovníků za své hranice. Musí to být tedy vyvážené.

Téma se zpolitizovalo a ostře rezonuje po celé Evropě. Proč tomu tak je?

Macron pro to hodně udělal. Téma se stalo velmi citlivým.

Nemyslíte, že bylo citlivé ještě před tím, než byl Emmanuel Macron letos na jaře zvolen francouzským prezidentem?

Ano, to je pravda, ale on tomu hodně pomohl. Jeho cesta po střední Evropě letos v srpnu byla toho počátkem. Pro mne samotnou to bylo velmi obtížné, protože na tomto tématu jsem pracovala od března 2016, a znám proto každý milimetr vyjednávání. Macron se do toho vřítil jak hurikán. Používal silnou rétoriku, zastával silné pozice a napadal vlády. Tohle není styl mé práce, moje strategie je naslouchat každému členskému státu a pomalu stavět konsensus. Vím, že se tak postupuje pomalu, ale myslím si, že je to lepší, než být jak hurikán.

Francouzský prezident Macron se nechal opakovaně slyšet, že se mu daří spolu s ostatními zeměmi nacházet kompromis, který by měl být hotový do konce letošního roku. Může být něco takového u tématu, které tolik rozděluje, možné?

Nevím, jak jdou věci v Radě ministrů, a nevím, na kolik je to lepší po Macronově intervenci. Co ale vím, je, že Francie se ve své pozici posunula. Pro mne je obtížné něco takového udělat, protože partneři v jednání neví, co děláme. Myslím, že se ještě zapotíme.

Příští rok se předsednické role v Radě ministrů ujme Bulharsko a bude se muset dostat do tématu. To nějaký čas zabere. Estonci, kteří předsedají nyní, chtějí, aby se podařilo najít shodu během jejich předsednictví.

Doložka Moliére
Upravuje podmínky zadávání veřejných zakázek například ve stavebnictví a dopravě. Stanovuje, že firmy musejí mít pracovníky ovládající francouzštinu, a efektivně tak zamezuje najímání vyslaných pracovníků ze zahraničí, kteří jazykem nevládnou. Postupně ji přijala řada regionů, kritici ji označují za diskriminační.

Není dobré s tímto tématem otálet i proto, že se blíží volby do Evropského parlamentu (proběhnou na jaře 2019; pozn. red.). Téma vysílaných pracovníků rádi využívají populisté a nacionalisté. A já vím, o čem mluvím. Ve Francii máme zkušenost s tzv. doložkou Moliére.

O co jde?

Doložka Moliére je absolutní nesmysl, který se zavedl, aby zabránil příchodu vyslaných pracovníků do Francie. Já jsem ostře proti tomu, i v mé politické skupině v Evropském parlamentu (Evropská lidová strana; pozn. red.) je to naprosto jednoznačně proti základním principům EU. Je to velmi špatný signál a není mi z toho dobře. Je to protievropský krok a snaha získat voliče, které slyší na populistická hesla. Využívá se to pro účely vnitřní politiky. A s Evropou si takto nemůžeme zahrávat. Je to příliš nebezpečné. Evropa je obrovský výdobytek pro každého jejího občana. Je to obrovský benefit pro všechny členské země. Její hodnoty jsou křehké.

Co to vypovídá o Francii a o jejím přístupu k EU a evropské integraci?

Tyhle myšlenky, o kterých mluvíme, se rozšířily po celé Francii. Doložka Moliére na ně reaguje. S obecným smýšlením veřejnosti to ale nekoresponduje. Je tu také hodně lidí, kteří vůbec nechodí k volbám, protože nemají rádi politiku, politické myšlenky a debatu. Populismus ale roste. Podívejte se, co se stalo. Marine Le Penová kandidovala v prezidentských volbách a byla úspěšná v prvním kole. Doložku Moliére využívá krajní pravice a krajní levice proti cizincům v zemi.

Dá se s tím něco dělat?

Je nesmírně důležité, aby lidé ve Francii byli otevření vůči lidem z jiných zemí. Jeden z autorů doložky Moliére mě žaloval, protože jsem řekla, že je to xenofobní. Já to ale nemůžu přijmout. Je to příšerné. Důležité je vysvětlovat, všem a všude. Musíme vysvětlovat, proč potřebujeme nová pravidla pro vysílání pracovníků.

Evropská komise dnes už otevřeně mluví o tom, že s novými pravidly přišla na popud západoevropských států. Musela přece vědět, co tím způsobí.

Ne, tohle nebyl záměr unijních institucí. Jean-Claude Juncker na začátku svého mandátu řekl, že tohle bude Komise sociální Evropy. Myslím si, že sociální Evropa představuje to, jak přiblížit občany sobě navzájem a také je více připoutat k evropským hodnotám.

Zkuste to vysvětlit lidem v České republice. Přece jen, mezi zeměmi na východě EU a těmi na západě stále existuje hluboké socioekonomické rozdíly.

Myslím si, že tyhle státy to brzy pochopí. Pracovníci ze zemí mimo Evropu, kde jsou platy nižší než ve východoevropských zemích, sem přicházejí. Je jen otázkou času, kdy to pocítíte a uvědomíte si to. Proto si myslím, že východoevropské země musí pochopit, že musí být více vtaženy na evropský trh, například pracovní, a neakceptovat nižší podmínky pro pracovníky a nižší mzdy. Prohlubuje to onu mezeru.

Co by nyní měly dělat západoevropské země?

Musíme východním zemím pomoct, aby se dostaly na stejnou životní úroveň. Všichni jsme Evropané, všichni máme mladé lidi, co se pohybují po Evropě. Tito mladí budou potřebovat pracovat po celé Evropě a my jim musíme pomoct.

Jedním z argumentů české vlády proti novým pravidlům, které by zavedla směrnice o vyslaných pracovnících, je například to, že v Česku působí i francouzské firmy vyplácející svým zaměstnancům mzdy, které jsou hluboko pod úrovní francouzské minimální mzdy. Co na to říkáte?

To máte pravdu a já to vím. Můžu vám říct svou zkušenost. Byla jsem na cestě z Bukurešti a v letadle vedle mne seděl francouzský podnikatel. Každé pondělí lítá do Rumunska, kde má firmu o 5 tisících zaměstnanců a každý pátek odpoledne se vrací zpátky do Paříže. Je to protievropské, ale nic s tím nenaděláte, tento podnikatel neporušuje pravidla, pouze využívá mezeru.

Já proti tomu bojuji. Jsem v kontaktu s francouzskými podnikateli a ptám se jich, proč to dělají. Je to proti základním hodnotám EU, o kterých jsme spolu mluvily. Jsme na začátku procesu a musíme nová pravidla vyvážit. Nemůžeme to takto nechat.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1