„Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo.“ Padesát let od americké mise na Měsíc | info.cz

Články odjinud

„Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo.“ Padesát let od americké mise na Měsíc

Jsou události, které si dobře pamatujeme i po desítkách let. Události, u nichž lidé, kteří v té době žili, nikdy nezapomenou, co dělali, respektive kde a s kým byli. Američané zažili v minulém století takových „historických momentů“ hned několik. K nejznámějším z nich, k těm z kategorie tragických, patří například zavraždění prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho v Dallasu 22. listopadu 1963 či hudebníka Johna Lennona v New Yorku 8. prosince 1980. Do téže kategorie, ale k těm radostným, patří finální fáze projektu Apollo 11, která vyvrcholila vystoupením astronautů Neila Armstronga a Buzze Aldrina na Měsíc. Přesně před padesáti lety, 16. července 1969, mise nazvaná Apollo 11 začala.

Počátky závodů o ovládnutí vesmíru, jejichž součástí tento projekt byl, spadají do doby po skončení druhé světové války, přesněji řečeno do prvních let tzv. studené války, jak se nazývalo bezmála půlstoletí trvající soupeření mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem (a jejich spojenci). Tento střet se odehrával jak na poli mezinárodněpolitickém a vojenském, tak ve sféře ekonomické, kulturní, sportovní a, v neposlední řadě, vědecké. A právě sem, v úzké spojitosti s rozvojem tzv. vojensko-průmyslových komplexů obou dvou supervelmocí, patřil i boj o „ovládnutí“ vesmíru.

Naplno, se vším všudy, začal v polovině padesátých let minulého století poté, co Američané a krátce po nich i Sověti oznámili, že brzy vyšlou na oběžnou dráhu umělou družici Země. Skutečnost, že to jako první nedokázali oni, nýbrž – 4. října 1957 pod jménem Sputnik 1 – podceňovaní Sověti, Američany bez přehánění šokovala, a to tím spíš, že krátce nato vypustili Sověti i druhou umělou družici, Sputnik 2, s dnes již legendárním psem Lajkou na palubě. „Bylo to tak zahanbující, že jsme tomu nemohli uvěřit; jak to jen mohli dokázat dříve než my?“, vzpomínal po mnoha letech, už s ironickým úsměvem na tváři, můj starší přítel z Denveru. Americké přípravy v té době sice již finišovaly, k úspěšnému vyslání družice Explorer 1 na oběžnou dráhu nicméně došlo „až“ 31. ledna 1958. První kolo tak Sověti vyhráli.

K úžasu Američanů se nejednalo o jejich poslední pokoření, „to nejhorší“ je teprve čekalo. Dne 12. dubna 1961 totiž Sověti vyslali do vesmíru kosmickou loď s názvem Vostok 1 s Jurijem Alexejevičem Gagarinem na palubě. Celosvětový ohlas tohoto „senzačního úspěchu“, dokazující technologickou vyspělost „země, kde zítra již znamenalo včera“, byl vskutku mimořádný; charismatický Gagarin navíc komunistickému režimu skvěle posloužil jako „propagandistická hvězda“ první velikosti. Naši prarodiče a, u těch starších, rodiče si jistě vzpomenou na šlágr Gustava Broma „Pozdrav astronautovi“, stejně jako na jeho melodii i text: „Celý svět slyšel tu zprávu TASSu, celý svět zanechal hovorů, celý svět vyskočil od rozhlasu a zvedl pohledy nahoru… Dobrý den, majore Gagarine, tak jsme se tedy už dočkali, celý svět připil Vám rudým vínem, lidé Vám zezdola mávali…“ Je víc než příznačné, že zatímco Jurije Gararina zná, alespoň v našem civilizačním okruhu, většina lidí dodnes, jméno prvního Američana ve vesmíru Johna Glenna (20. února 1962) si nepamatuje ve srovnání s tím skoro nikdo… 

INFOGRAFIKA: Dobývání MěsíceINFOGRAFIKA: Dobývání Měsíceautor: INFO.CZ

V jistém ohledu ale byly porážky ve vesmírném souboji pro Američany velmi užitečné. Zatímco Sověti, s nadsázkou řečeno, „usnuli na vavřínech“, nemluvě o četných problémech a, v neposlední řadě, o úmrtí úspěšného konstruktéra Sergeje Koroljova, Američany dosavadní zaostávání silně motivovalo. Proto nebylo příliš překvapivé, když prezident Kennedy v reakci na sovětský úspěch s Vostokem 1 ještě v květnu téhož roku prohlásil, že Spojené státy vyšlou do konce tohoto desetiletí prvního člověka na Měsíc. Třebaže to mnoha lidem, dokonce i v USA, znělo jako „prázdné gesto“, Američané, ponížení Sputnikem 1 a 2 a hlavně Gagarinem, si vzali celou věc za svou. Právě tehdy se začal rodit projekt Apollo 11.

Na konci „divokých“ šedesátých let, kdy už byl mrtev nejen prezident Kennedy, ale i jeho bratr Robert zvaný Bobby, jehož vrah zastavil na úspěšné cestě prezidentskými primárkami Demokratické strany, stejně jako další symboly a „modly“ této dekády, Martin Luther King a Malcolm X, dospěl projekt Apollo 11 do závěrečné fáze. Po vyřešení řady technologických a administrativních problémů byla jmenována i posádka kosmické lodi: kromě velitele Neila Armstronga ji tvořili ještě pilot velitelského modulu Columbia – Michael Collins a pilot lunárního modulu Eagle – Buzz Aldrin. Náhradníky, čekajícími na příležitost, byli James Lowell, astronaut českého původu známý především díky tomu, že v dubnu 1970 dokázal vrátit na Zemi poškozené Apollo 13 (ve známém hollywoodském filmu jej výtečně ztvárnil Tom Hanks), William Anders a Fred Haise.

Dne 16. července 1969 mise, mající v emblému orla bělohlavého, symbol amerického státního znaku, vznášejícího se nad povrchem Měsíce, z mysu Canaveral na Floridě konečně odstartovala. Po třech bezproblémových dnech, 19. července, již bylo Apollo na oběžné dráze Měsíce. Den na to, 20. července, pak Armstrong s Aldrinem přistáli na Měsíci a 21. července, přesně ve 2:56:15 UTC (Coordinated Universal Time; koordinovaný světový čas) stanul Neil Armstrong jako první člověk vlastní nohou na jeho povrchu. Jeho následující slova – „Je to malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo“ – se stala jedněmi z nejpamátnějších v celých lidských moderních dějinách.

Následné dvě a půl hodiny strávili Armostrong s Aldrinem fotografováním a sbíráním nejrůznějších vzorků. Poté, co se vrátili do lunárního modulu, po nich na Měsíci zůstala kromě stop i deska s nápisem „Právě tady vystoupili lidé z Planety Země na Měsíc; v červenci 1969; přišli jsme v míru ve jménu celého lidstva“, navíc s podpisy astronautů a tehdejšího prezidenta Richarda Nixona. O další tři dny později, 24. července 1969, trojice astronautů úspěšně přistála v Tichém oceánu, a mise Apollo 11 tak dospěla do zdárného konce.

Američané důsledně zdůrazňovali především vědecký charakter expedice, více než dvacet kilogramů nasbíraných vzorků a velké množství fotografického a filmového materiálu, o poznatcích, získaných „cestou“, nemluvě, to ostatně potvrzovalo. Současně se ale jednalo o další důležitou etapu závodů o „dobytí vesmíru“, o kapitolu, kterou Spojené státy po předchozích trpkých prohrách (Sputnik 1 a 2 a Vostok 1) konečně vyhráli. Triumf z července 1969 byl o to cennější, že se přesně shodoval s neřízeným pádem sovětské sondy Luna 15 na Měsíc, jejímž cílem bylo přivézt na Zemi měsíční vzorky dříve, než tak učiní Američané. Ze všech třech astronautů, zejména z Armstronga, se přirozeně staly „stars“, jejichž popularitu se snažili využít šéfové NASA, politikové i nejrůznější komerční subjekty. Že taková sláva může někdy chutnat i velmi hořce, by mohl vyprávět nejen Armostrong, ale i Gagarin a třeba i první český, přesněji řečeno československý kosmonaut Vladimír Remek, který se v rámci projektu Interkosmos podíval v březnu 1978 do vesmíru na lodi Sojuz 28 se sovětským kolegou Alexejem Gubarevem jako první občan jiné země než USA a SSSR. 

Jak už to v dějinách u podobných událostí bývá, netrvalo dlouho a vyrojily se četné spekulace a spiklenecké teorie, jejichž autoři byli buď opravdu přesvědčeni o tom, že se mise Apollo 11 ve skutečnosti nekonala, nebo se pokusili svého „senzačního objevu“ využít k obohacení. Patrně nejznámější z nich je kniha Billa Kaysinga „Na Měsíci jsme nikdy nebyli“ (We Never Went to the Moon) z roku 1974. Nepatrná část (nejen) americké veřejnosti si ostatně to, že vláda a NASA spáchaly v červenci 1969 gigantický podvod, myslí dodnes. Na velkém úspěchu mise vedené Neilem Armstrongem a celého amerického vesmírného programu to ale nic nemění.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud