Mýtus o všemocném Putinovi dostává trhliny. Kauza novináře ukázala, jak funguje ruský režim | info.cz

Články odjinud

Mýtus o všemocném Putinovi dostává trhliny. Kauza novináře ukázala, jak funguje ruský režim

„Nebyla to nespravedlnost, ale prostě svévole,“ pronesl Vladimir Putin v reakci na dotaz televize Dožď, která se ruského prezidenta tázala na případ novináře serveru Meduza Ivana Golunova, jenž v červnu rezonoval i za ruskými hranicemi. Pro nezasvěcené může jít o naprostý paradox, kdy prezident Ruska, považovaný div ne za diktátora kontrolujícího vše, co se v zemi děje, najednou v odpovědi pro jedinou nezávislou televizi (byť internetovou) v Rusku přiznává, že o tom vlastně nic nevěděl. Putinův výrok ale jen potvrzuje to, jakým způsobem je současné Rusko řízeno.

Veškeré útoky na novináře či oponenty režimu jsou automaticky připisovány příkazům z Kremlu. Nicméně situace není ani zdaleka takto jednoduchá. První a základní věcí je hned fakt, že s velkou mírou pravděpodobnosti o zatčení novináře a jeho obvinění z obchodu s narkotiky, stejně jako o dalších případech, Putin opravdu nevěděl. Nacházelo se pod prahem jeho vnímání. Teprve když protesty přerostly únosnou mez, začala mu prezidentská administrace a Putin sám věnovat pozornost. Ani ruský prezident totiž nemůže vědět všechno, dokonce to není v jeho zájmu. I když se Vladimir Putin rád prezentuje jako člověk, který má detailní znalosti o každém kousku země, je jasné, že jde spíše o PR než o reálnou situaci.

Současný režim v Rusku spoléhá na systém osobní zodpovědnosti za určitou oblast s tím, že směrnice jsou jen obecné. Vaším cílem je tak uhodnout, co je skutečným přáním Kremlu, a zajistit si prostředky, jak tohoto cíle dosáhnout. Když dochází k falšování voleb prostřednictvím členek volební komise vhazujících volební lístky do uren, není to proto, že by to Kreml nařídil. Instrukce prostě zněla, že za úspěch bude považováno sedmdesát procent účasti se sedmdesáti procenty pro Vladimira Putina. Někdo toho dosáhne samotnou popularitou ruského prezidenta, jiný si musí pomoci různými většími či menšími podvody, jinde dochází k brutálnímu nátlaku. Na prostředky se vás pak nikdo neptá, důležitý je výsledek. Pokud dosáhnete kýžených 70 na 70, jste úspěšný, pokud ne, čeká vás propad na žebříčku moci. 

Případů, které podobnou praxi prokazují, je bezpočet. Asi nejznámějším je čečenský vůdce Ramzan Kadyrov. Jeho úkolem je udržet klid na severním Kavkazu, jakým způsobem toho dosáhne, už není příliš důležité. Kreml se nijak neptá po detailech typu, kde vzal peníze na svůj vozový park či kam zmizel ten či onen aktivista. Dokud nějaký zločin nevzbudí protesty veřejnosti, nejsou tyto „detaily“ podstatné. A Kadyrov klid udržuje, čímž je pro Kreml cenný. Prostředky se nám mohou nelíbit, ale z hlediska logiky moci fungují. U čečenského prezidenta je pak patrná snaha zalíbit se tomu ruskému ještě víc, a to ať likvidací nepohodlných osob nebo až obskurními návrhy, jako je například zrušení všech postů prezidentů kromě federálního.

Kadyrovovi je také připisován podíl na vraždě ruského opozičního politika Borise Němcova. Ten byl v únoru 2015 zastřelen v samotném centru Moskvy, přičemž pachatelem je jakýsi Zaur Dadajev. Od samotného počátku přitom bylo jasné, že tento člověk není koncovým článkem, ale spíše prostředkem objednavatele vraždy. Pro samotný Kreml je přitom mrtvý Němcov pravděpodobně nebezpečnější než jako aktivní, ale izolovaný politik. Ačkoli se zde pohybujeme na poli dohadů, z hlediska logiky systému se jako nejnosnější verze jeví ta, že se buď Kadyrov chtěl zavděčit Putinovi, nebo někdo z Kadyrovova okolí zavděčit svému šéfovi. Ať tak nebo tak, příkaz „zabijte Němcova“, který by šel přímo z Kremlu, pravděpodobně nikdy nenajdeme. Zkrátka proto, že zřejmě ani neexistuje.

Systém samozřejmě přímo napomáhá korupci či nepotismu. Všemocnost na místní úrovni, která je navíc spojená s tím, že můžete být kdykoli odvolán, pokud nesplníte jeden z důležitých ukazatelů, vede logicky k závěru, že je nutné ze svého místa dostat co nejvíce. Je přitom jasné, že podobného cíle nejde dosáhnout pouze díky platu. Názorným příkladem takového života z funkce byl případ plukovníka policie zodpovědného za boj s korupcí a kriminální aktivitou Dmitrije Zacharčenka, u něhož policie při domovní prohlídce našla zhruba ekvivalent 125 milionů dolarů v různých měnách, o dalších zhruba 300 milionech na kontech v zahraničí ani nemluvě. Je zřejmé, že v tomto případě nešlo jen o plukovníkovy peníze, do případu muselo být zapojeno daleko více lidí, právě jeho postavení však podobné „podnikání“ umožnilo. Přestože došlo v poslední době k některým zatčením, která mají demonstrovat ochotu státu bojovat s korupcí, ukazují spíše na korupci jako důsledek autoritativního systému vlády.

Vladimir Putin se pak logicky musí opírat o osoby, které zná velmi dobře. Základním kritériem nejsou ani tak schopnosti, jako možnost dotyčnému věřit. To samozřejmě neznamená, že se v ruském vedení nemohou vyskytnout schopní lidé. Těch je, zvláště v ekonomickém bloku, poměrně hodně. Nicméně právě osobní důvěra vysvětluje dosazování obskurních postav do důležitých funkcí, jako je třeba šéf ruské Národní gardy (Rosgvardia) a bývalý osobní strážce Viktor Zolotov. Další bodyguardi pak byli jmenováni do funkcí gubernátorů.

Vladimiru Putinovi tak lze věřit, že o spoustě případů nemá vůbec tušení. Systém, jak jej se svými spolupracovníky nastavil, skutečně funguje tak, že se o podobné detaily vůbec nestará. Dokud je v dané oblasti klid a situace nenarušuje systém vládnutí v Rusku, nemá ani důvod. Problémem pak ale je, že se tento systém relativní volnosti v rámci svěřených pravomocí může v některých případech, jako byl Golunov, Němcov, ale i další, vymknout kontrole a působit spíše kontraproduktivně. Nicméně, i tak se jedná o systémové projevy režimu, kde nelze očekávat, že každý jednotlivec je schopen odhadnout míru, s jakou se zavděčit nadřízeným, či jen jednoduše krást.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud