Před 100 lety vzniklo Rakousko. Stát, který „nikdo nechtěl“ a kde Schwarzenberg nebude prezident | info.cz

Články odjinud

Před 100 lety vzniklo Rakousko. Stát, který „nikdo nechtěl“ a kde Schwarzenberg nebude prezident

Rakouská republika byla vyhlášena 12. listopadu 1918, tedy až dva týdny poté, co na troskách habsburské monarchie vzniklo samostatné Československo. Pro Rakušany má ale stoleté výročí vzniku jejich novodobého státu stále zvláštní pachuť. 

Jak totiž připomínají mnohá rakouská média, na rozdíl od Slovenska, Polska nebo Česka neznamenal vznik Rakouska pro jeho obyvatele většinou žádný „euforický zážitek“. Chyběla euforie z vítězství i představa jasné strategie do budoucna. Samostatná Rakouská republika nevznikla na základě dlouhodobé snahy o osamostatnění, ale jako prostý důsledek prohrané války a rozpadu monarchie. „A právě Rakousko, a nikoliv Německo, bylo tím největším prohrávajícím poválečných dějin,“ napsal deník Oberösterreichische Nachrichten.

Z kdysi „pyšného“ a bohatého centra monarchie, v němž byl před válkou příjem na hlavu o 55 % vyšší než v českých zemích, se stal prakticky ze dne na den chudý stát. Rakušanům sice zůstaly vznosné budovy panovnických sídel a monarchistických institucí, zato ale přišli prakticky o všechny důležité suroviny a průmysl. Přes 90 % černého a 83 % hnědého uhlí se v Rakousku-Uhersku těžilo na území dnešního Česka a Slezska.

V Česku se vyrábělo také 50 % rakousko-uherské produkce surového železa a takřka veškerá litina. Kapacita průmyslu byla v českých zemích v poměru k počtu obyvatel zhruba dvojnásobná proti zbytku monarchie. Po rozpadu Rakouska-Uherska však bylo Rakousko vystaveno do pozice státu, prakticky zcela závislého na dovozu surovin a průmyslových výrobků ze zahraničí. K tomu se připadala hyperinflace a pokles kurzu rakouské koruny, který dovoz enormně podražil.

Z Rakouska, z něhož se řídil chod celé monarchie, se stal stát, snadno vydíratelný svými, dříve podřízenými sousedy. Československo podle historiků využilo vývozu uhlí do Rakouska k prosazení svých politických požadavků, protože bez českého „černého zlata“ by se Rakušané neobešli. A rádi přitom vzali za vděk i uhlím nižší kvality.

 „Uhlí dodávané do Rakouska jest převážně uhlí těžené netříděné, které má, jsouc smíšeno s jalovým lupkem, v tuzemsku slabý odbyt a jež si též každý tuzemský konsument může ze státodolů zaopatřiti,“ napsal v roce 1921 český ministr veřejných prací v odpovědi na interpelaci některých poslanců.

Mnozí Rakušané přitom ještě několik let po válce doufali, že je z ekonomických i politických problémů vysvobodí vytoužené spojení s Německem. Zastáncem této myšlenky byl i první rakouský kancléř, sociální demokrat Karl Renner, narozený na Moravě.

Jenže takovému řešení budoucnosti Rakouska nebyly nakloněny ani vítězné mocnosti, ani samotné Německo. To se obávalo, že by v případě požadavku na spojení s Rakouskem muselo odstoupit ještě více svého území Francii nebo by přišlo o další oblasti na východě.

Místo připojení k „velké německé říši“ tak kolem Vídně vznikla samostatná Rakouská republika, tedy stát, který, jak se v Rakousku občas s nadsázkou říká, „vlastně nikdo nechtěl.“ Z poválečné bídy, hladu a energetických problémů se Rakousko dostávalo velmi pomalu a bolestně, a to zejména s pomocí sociálních reforem a znárodňování. Dvacetiletou samostatnost Rakouské republiky přerušil až v roce 1938 „anšlus“ , tedy zabrání Rakouska nacistickým Německem pod vedením rodilého Rakušana Adolfa Hitlera.

Po konci druhé světové války Rakousko opět upadlo do bídy. Někteří pamětníci dodnes vzpomínají, že na náměstí v Českých Budějovicích stál po válce strom, pod který lidé dávali dary právě na pomoc „zbídačelým“ sousedům. I když, jak připomněl tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, byla to v mnoha ohledech pomoc vzdáleným i blízkým příbuzným. „Snad každý má ještě tetu v Rakousku,“ prohlásil tehdy Masaryk.

Když v Československu proběhl komunistický puč, Rakušané zase přijali desetitisíce českých uprchlíků a aktivně pomáhali i českému domácímu disentu. Dnes je Rakousko, v němž měla a má řada obyvatel i politiků český původ, jedním s nejbohatších států EU. „V roce 1945 dostali Rakušané druhou šanci, kterou využili. Byl to druhý bod nula a počátek úspěšného příběhu,“ napsaly k výroční vzniku Rakouské republiky OÖ Nachrichten.

A jaký je dnes vztah Čechů a Rakušanů k jejich společným dějinám? V některých ohledech možná až paradoxní. Týká se to například vztahu Rakušanů k bývalé šlechtě. I když Rakousko nejvíce „tratilo“ na rozpadu Rakouska-Uherska, jsou Rakušané dnes mnohem zarytější „republikáni“ než Češi. Důkazem může být třeba fakt, že v Rakousku na rozdíl od Česka nemají příslušníci bývalých významných šlechtických rodů vůbec šanci prosadit se v politice.

„Příslušník známého rodu jako třeba Karel Schwarzenberg by se nedostal ani do parlamentu, natož na ministerskou funkci nebo ke stranické kandidatuře na prezidenta,“ řekl už dříve autorovi tohoto článku Rudolf Cerny, bývalý a dnes již zesnulý předseda České sociální demokracie v Rakousku (jedna z organizací rakouské sociální demokracie). Rakušané podle Cerneho nemají nic proti šlechticům, jen je z nějakých neznámých důvodů nechtějí vidět v politice. A to ani na kandidátkách pravicových stran. „Když se podíváte do historie Rakouské republiky, žádné známého šlechtice ve významné politické funkci nenajdete. To by Rakušané raději vrátil na trůn Habsburky a obnovili monarchii než aby si zvolili nějaké šlechtice premiérem nebo prezidentem,“ uvedl Cerny.

Královna Alžběta II. není jediná: V Evropě je hned sedm království. Nechybí ani absolutní monarchie>>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud