Svoboda: Hořká pilulka pro Kreml. Asad s Haftarem ukázali limity ruské mocenské politiky | info.cz

Články odjinud

Svoboda: Hořká pilulka pro Kreml. Asad s Haftarem ukázali limity ruské mocenské politiky

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | V posledních měsících se stále častěji objevují spekulace o tom, že je Rusko nespokojené se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Moskva pokračuje v utrácení obrovských prostředků na jeho podporu, ačkoliv už několikrát deklarovala, že se ze syrského konfliktu stahuje. Dobojováno však stále není. Asad hodlá s ruskou podporou v zádech získat kontrolu nad zbytkem země, v čemž ale naráží na turecké zájmy. Moskva se tak ocitá v pozici, kdy ho Asadova neústupná pozice zatahuje do nebezpečného konfliktu, byť nepřímého, s Ankarou. V současné situaci, kdy ještě nejsou zřejmé následky koronavirové pandemie a kdy se ceny ropy stále pohybují mimo komfortní zónu producentů, to není zrovna vítaný scénář. 

Nejinak je tomu i s Chalífou Haftarem, který se v dubnu prohlásil vládcem celé Libye. Takový krok mohlo Rusko, které spolu se Saúdskou Arábií či Francií libyjského generála skrytě podporuje, jen stěží kvitovat. Ruská diplomacie, která zdůrazňuje nutnost politického jednání, nad Haftarovým tahem neskrývala své překvapení. Libyjský generál, podobně jako syrský prezident Bašár Asad, totiž ohrozil snahu Ruska vyhnout se střetu s Tureckem. Moskvě tak nyní hrozí, že bude zatažena do proxy války, na které nemá zájem. 

Ačkoliv to Rusko oficiálně odmítá, v obou konfliktech působí soukromé vojenské skupiny, hlavně známá Wagnerova armáda, které na bojištích fungují jako síla měnící poměry mezi oběma stranami. Oficiálně nejsou členy ruské armády, Moskva se k nim nehlásí. Mohou představovat a pravděpodobně spíše představují zájmy byznysmenů, jako je Jevgenij Prigožin, kteří nicméně patří do nejbližšího Putinova okolí. Sám ruský prezident v lednu tvrdil, že pokud se nějací Rusové v Libyi nacházejí, rozhodně nepředstavují zájmy Ruské federace a nejsou placeni z ruského rozpočtu, což ovšem nevylučuje financování například Saúdskou Arábií.      

Do určité míry se tak opakuje situace z dob Sovětského svazu. Ten šířil svůj vliv skrze spřátelené režimy v zemích tzv. třetího světa. Jak ovšem upozorňuje americký historik Oscar Sanchez-Sibony, spíše než o dosazování loutek šlo ze strany Moskvy o podporu místních sil. Ty si o angažmá Moskvy samy říkaly, nicméně sledovaly vlastní vnitropolitické zájmy. Sovětskému svazu, ostatně, ne jen jemu, se pak stalo, že z důvodu zachování prestiže podporoval režimy, které jeho cílům spíše škodily a ještě z něj vysávaly peníze. Měly také značný vyděračský potenciál, protože si byly vědomy toho, že je Sovětský svaz nemůže nechat padnout, neboť by to znamenalo zpochybnění jeho role. 

Z historické zkušenosti lze dovozovat, že se Moskva nebude snažit Haftara s Asadem vyměnit a bude jim nadále poskytovat podporu, včetně té vojenské. Důvodem je prostý fakt, že v současné konstelaci nevidí jiné vhodné řešení. Oba samozřejmě také pracují na tom, aby byli v podstatě nepostradatelní a jediní možní. Moskva tak s nimi může být nespokojená, vyjadřovat protesty proti jejich často brutálnímu postupu vůči politické konkurenci, ale přes palubu je (alespoň prozatím) pravděpodobně nehodí.

Ani jeden z nich nicméně nesleduje zájmy Moskvy, jen se jeho zájmy s těmi ruskými v současné době shodují. Ukazuje se tak úskalí pragmatické mocenské politiky Moskvy, která je založená na naivním předpokladu, že někdo, kdo nedodržuje vlastní pravidla, bude ochoten dodržovat ta cizí. Místní vládci tak stále více využívají Rusko ke svým cílům, a naopak jej zatahují do nepříjemných situací, ze kterých se následně ruská diplomacie snaží složitě vyvázat. Nejde přitom ani tak o to, že se tím Moskva vystavuje hrozbě přímého konfliktu, dlouhodobá podpora režimu, který je ekonomicky na dně, navíc zatíženého náklady občanské války, má potenciál jen navyšovat náklady pro samotné Rusko.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud