Buchert: Diplomatický „úlet“ českých ministrů? Izraelský plán je sporný, ale odráží realitu

Viliam Buchert

25. 05. 2020 • 11:18

KOMENTÁŘ VILIAMA BUCHERTA | Stačilo 6000 znaků, které obsahoval text ministra zahraničí Tomáše Petříčka a jeho dvou předchůdců (Zaorálka a Schwarzenberga) s názvem „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?“, aby se Česko na chvíli opět dostalo do hledáčku světových médií. Článek se věnuje kontroverznímu záměru Izraele anektovat židovské osady na Západním břehu Jordánu a kontrolovat celé údolí řeky Jordán. Ještě více by to rozkouskovalo palestinská území. Izrael je sice strategickým spojencem Česka, ale je jasné, že tento jeho plán vyvolá pouze spory. Na druhou stranu odráží realitu – vznik nezávislé Palestiny je výhledově nereálný.

Článek tří českých ministrů zahraničních věcí, který byl otištěn v sobotu v deníku Právo a který reaguje na plán Izraele a USA anektovat židovské osady na Západní břehu Jordánu (který Palestinci považují za své území) vyvolal bouřlivé a okamžité reakce na české politické scéně.

Kromě jiného se v textu píše: „S budoucím palestinským státem proto počítají četné platné rezoluce Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN, klíčové dokumenty EU i platná Koncepce zahraniční politiky ČR. Iniciativa, kterou na konci ledna představili v Bílém domě prezident Trump a premiér Netanjahu, ovšem směřuje jiným směrem. Nejde přitom ‚jen‘ o ta území, která má jedna strana získat a druhá ztratit – a to v míře, která de facto vylučuje životaschopný palestinský stát do budoucna. Jde i o princip: nabytí území silou výslovně zapovídá Charta OSN, tedy jakási ‚světová ústava‘ a základní kámen fungování mezinárodních vztahů v současném světě. A jde také o lidskoprávní a humanitární dopady případné anexe, které lze očekávat a které mohou být tíživé.“

Na to promptně reagoval prezident Miloš Zeman, který přes svého mluvčího Jiřího Ovčáčka šéfům naší diplomacie vzkázal, že „tento článek je popřením dosavadní zahraniční politiky České republiky vůči Státu Izrael“. Přidal se i premiér Andrej Babiš: „Je neakceptovatelné, aby v tak zásadní věci, jako jsou vztahy s Izraelem, vydávali jednotliví členové vlády, v tomto případě dva ministři, své vlastní stanovisko, které na vládní úrovni nebylo nikdy konzultováno, ale které je v zahraničí vnímáno jako stanovisko České republiky."

Miloš Zeman, dlouholetý obhájce co nejpevnějšího spojenectví s Izraelem, přitom nemá pravdu, text ministrů naopak poměrně přesně odráží oficiální zahraniční politiku České republiky. Ta je totiž v případě Izraelců a Palestinců dlouho obojetná. Na jednu stranu jsme hlasitým spojencem Státu Izrael, na druhé podporujeme nejrůznějším způsobem i Palestince a oficiálně usilujeme o vznik nezávislé Palestiny bez ohledu na realitu, která je jiná.

Připomeňme si Zemanovo vystoupení v Radě Evropy v říjnu 2017, kde označil ruskou anexi Krymu za „fait accompli“, tedy uzavřenou záležitost. Při pohledu na vývoj situace za poslední desítky let, se dá označit i vznik samostatné Palestiny v rozsahu, jak jej popisují rezoluce OSN, za „fait accompli“. Nic takového se nechystá a lze úspěšně pochybovat o tom, že by se rezoluce někdy mohly naplnit. I když i česká diplomacie na tom oficiálně trvá. To se přitom netýká pouze Západního břehu Jordánu, ale třeba i Golanských výšin, které patřily Sýrii a Izrael je okupuje. Sýrii se prostě nevrátí především z bezpečnostních důvodů. Opět „fait accompli“.

Palestinci a naprostá většina zemí světa považují židovské osady na Západním břehu Jordánu za nelegální z pohledu mezinárodního práva. Izrael to odmítá s tím, že má na toto území historické a biblické vazby a kontrolu rovněž zdůvodňuje bezpečnostním hlediskem. Proto se v novém plánu, který navrhl už v lednu americký prezident Donald Trump, objevuje i absolutní kontrola nad údolím řeky Jordán (jedná se o hranice s Jordánskem). Tím by byli separováni Palestinci od sousedního Jordánska a všechna palestinská území s výjimkou malého kousku Gazy (na hranici s Egyptem) by zůstala uvnitř Izraele. S tím samozřejmě především islámský svět a Palestinci nikdy nebudou souhlasit.

Jak se má ale s takovou situací vypořádat Česko? Realitou totiž je, že na Západním břehu Jordánu dnes žije na více než 130 místech kolem 470 000 židovských osadníků. Že by se odstěhovali někam jinam do Izraele lze v podstatě vyloučit. S tím v židovském státě počítá jen málokdo. Přitom počet osadníků prudce roste, porodnost a stěhování jsou vysoké. K tomu musíme připočítat dalších více než 300 tisíc občanů Izraele ve východním Jeruzalémě, na který si Palestinci také dělají nárok podle mezinárodního práva. Jenže ani správa Jeruzaléma se „dělit“ nebude. Nepřipadá to pro Izrael v úvahu.

Přesto je plán anexe židovských osad na Západním břehu Jordánu vysoce kontroverzní, protože nepovede k uklidnění situace a podepsání dalších dohod mezi Izraelci a Palestinci. Právě naopak. Obě strany jsou neústupné a nedá se očekávat přijatelné řešení pro oba.

Do toho se vkládají USA, protože prezident Trump nastolil jasný kurz absolutní podpory Izraele. Přitom si ale musíme uvědomit, že americká politika na Blízkém a Středním východě neslaví žádné úspěchy. Stačí se podívat na Írán, Irák, Sýrii či Jemen.

Za této situace se dostala česká diplomacie do kleští. Na jedné straně podporujeme Izrael, který je výspou demokracie na Blízkém východě a zadržuje šíření radikálního islamismu a terorismu a tím chrání i Evropu, na druhé straně česká diplomacie volá po uznání někdejších dohod s Palestinci, které se nedají dodržet a naplnit.

Pravdu tak mají ministři Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg, ale i prezident Zeman. K tomu malá odbočka: Americká politika vůči Izraeli byla vždy velmi specifická a málokdo ji kdy následoval. Bez ohledu na to, zda je spojencem Izraele. To se týká i České republiky. Například Miloš Zeman je hlasitým zastáncem přesídlení českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, který je oficiální hlavním městem země, proto to má logiku. Ovšem Jeruzalém je nadále pro většinu světa i místem, o jehož statusu se má jednat při vzniku samostatné Palestiny. Donald Trump přesto přestěhoval v květnu 2018 americkou ambasádu do Jeruzaléma, ale jeho příkladu následovala pouze Guatemala. Zatím nikdo jiný. Několik států (Brazílie, Rumunsko, Maďarsko či Moldávie) o tom sice uvažuje, ale je to pouze ve verbální rovině, podobně jako v případě prezidenta Zemana. Kdybychom to chtěli vzít přes metaforu: Řeči se vedou a vody v řece Jordán mezitím stále ubývá…

I na poslední bouři kolem jednoho článku v novinách, který vyvolal spor také na české politické scéně, se ale musíme podívat optikou historie. Plán na anexi osad na Západním břehu Jordánu a získání plné kontroly nad údolím řeky Jordán nejsou ničím novým. Jen dnes se to tak ve světě, který ovlivňují silácká prohlášení politiků na Twitteru, zdá.

Už v roce 1979 zveřejnila Světová sionistická organizace projekt s názvem „Hlavní plán rozvoje osídlení v Judeji a Samaří, 1979–1983“, který sepsal bývalý poslanec izraelského parlamentu Matityahu Drobles. Jeho plány byly v podstatě totožné s tím, co je navrhováno dnes. A není náhodou, že Drobles byl členem strany Gahal, která byla předchůdce strany Likud. Šéfem Likudu je Benjamin Netanjahu, současný premiér.

Co z toho pro Česko vyplývá? To samé, co před šedesáti, čtyřiceti či před deseti lety. Pokud má zavládnout mezi Izraelci a Palestinci trvalý mír a spolupráce, musí se dohodnout hlavně oni mezi sebou. Že se z nejrůznějších důvodů dohodnout nechtějí, je zřejmé. Tak to i zůstane, bez ohledu na to, zda budou židovské osady na Západní břehu Jordánu anektovány či nikoli. Bez ohledu na to, co říká prezident Zeman či ministr Petříček. Jednu věc bychom ale přes možnou kontroverzní anexi měli zachovat – zůstat i nadále spojencem Izraele. A že ho někdo v nějakém článku kritizuje? To je snad i mezi přáteli obvyklé.

Autor je komentátor časopisu Reflex. Další jeho texty si můžete přečíst >>ZDE<<

SDÍLET