Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Trnitá cesta k vlastnímu státu. Tyto překážky by Kurdům mohly zhatit plány na nezávislost

Trnitá cesta k vlastnímu státu. Tyto překážky by Kurdům mohly zhatit plány na nezávislost

Jablka z Íránu, broskve a vejce z Turecka a granátová jablíčka z egyptských keřů. Trh v milionovém hlavním městě iráckého Kurdistánu Abrílu, je zrcadlem blízkovýchodního propojení, lokální globalizace. Nabízené cigarety z Jižní Koreje, oblečení z Číny a investice z Ruska obrázek zásadního propojení území s okolním světem jenom podtrhují. Tyto každodenní projevy volného obchodu však paradoxně již brzy mohou vzít za své - a na vině je referendum o vyhlášení samostatnosti. Pokud by Kurdové po velmi hlasitém „Ano“ v referendu opravdu k formálnímu vyhlášení nezávislosti na Iráku přikročili, okolní státy, zejména Turecko s Irákem, by jejich ekonomiku patrně nechali vykrvácet. 

Výsledky kurdského referenda jsou jednoznačné. Necelých 92 procent z 3,5 milionu hlasujících Kurdů si přeje vytvoření vlastního státu. Výsledek plebiscitu není zarážející, národ po svém státu touží od konce první světové války, přičemž intenzitu této touhy ještě umocnila zvěrstva Saddáma Husajna, který Kurdy systematicky likvidoval chemickými zbraněmi - zahynulo jich během jeho hrůzovlády na 200 tisíc. Ztotožnění se s jejich snem není problém, jsou to politické a ekonomické implikace, které činí skutečně nezávislý Kurdistán neprůchozím. Alespoň prozatím. 

Problémy nastávají vždy, když se iluze začnou převádět do reality všedních dní, a je třeba, aby si Kurdové dali dvě a dvě dohromady. Zásadním faktorem, od kterého se odvíjí několik skutečností je, že ekonomika iráckých Kurdů je naprosto závislá na ropě. Ta do rozpočtu přispívá z 90 procent, jinými slovy: Pokud nebude ropa, bude problém. 

Samotný fakt závislosti na nerostné surovině je problematický – historie nás učí, že státy závislé na přírodním bohatství, zejména právě na ropě, zemním plynu či diamantech jsou lenivé, zkorumpované a neefektivní. Hojně si platí svůj přebujelý státní sektor, loajalitu lidí si kupují štědrými sociálními dávkami, a na oplátku žádají, aby občané do politiky nezasahovali. Soukromé podnikání, invence, konkurenceschopnost a další přirozené aspekty standardních tržních ekonomik povětšinou absentují. Příkladem budiž Venezuela, některé emiráty Arabského poloostrova či právě Irák. Je proto třeba zmínit, že takovýto ekonomický model je neefektivní a dlouhodobě neudržitelný, a to i s přihlédnutím ke světovému výhledu snižování závislosti na ropě.

Mnohem zásadnějším problém je, že denních 600 tisíc barelů ropy (podobné množství, jaké vyprodukuje například Ekvádor, který je zastoupený v kartelu OPEC), vede přes Turecko. To se snaží krotit separatistické tendence vlastní kurdské menšiny a nějaké vyhlášení samostatnosti v sousedním Iráku mu není vůbec po chuti. Je proto hypoteticky možné i pravděpodobné, že zemi by stačilo jen zavřít jeden kohout a kurdská ropa by se na světové trhy jednoduše nedostávala. To by mělo drastický vliv na státní příjmy i na reálnou ekonomiku nově samostatného státu.

„Skutečně, ropa je hlavním zdrojem příjmů v regionu a zisk z jejího prodeje padá ke Kurdům. Ale jejich ekonomika závisí na jednom ropovodu, který dostává tuto ropu na mezinárodní trh a tento ropovod jde skrze Turecko. Když ho zastavíte, celá ekonomika Kurdů skončí,“ vysvětluje pro server the Atlantic Bilal Wahab, analytik Washingtonova institutu pro blízkovýchodní studia.

A Turecko si je své pozice dobře vědomé. „Kohoutek je v našich rukou, když ho zavřeme, je konec,“ vzkazuje turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Ropa je však jenom jeden díl skládačky. Stejně, jako by byl nový kurdský stát závislý na tom dostat ropu ze svého území pryč, bylo by pro něj podstatné i to, aby mnoho věcí na své území dostal. Například potraviny. Pokud by Turecko s Irákem uzavřely své hranice, zásobování země by se ocitlo ve velkých problémech - a s ním i pět milionů Kurdů, kteří nyní v iráckém Kurdistánu žijí. Podobné faktické situaci sice nyní úspěšně čelí blízkovýchodní Katar, nicméně ten je na rozdíl od Kurdistánu nejbohatší stát světa.

Přesto se však najde mnoho těch, kteří věří, že každá překážka se dá přeskočit či alespoň s trochou štěstí přelézt. Kurdové opojení vidinou vlastního státu argumentují, že do jejich nalezišť ropy a zemního plynu, a plánovaného plynovodu nedávno investovala ruská státní společnost Rosněfť miliardu dolarů a že ruské obchodní zájmy v oblasti jsou prý dostatečnou zárukou, že si Turci nedovolí přistoupit k jakýmkoliv kontroverzním krokům.

Podobnou porci víry vkládají Kurdové i v to, že by je nepostihla mezinárodní potravinová blokáda. „Turecko by bylo samo proti sobě, kdyby k nám přestalo dovážet potraviny. Denně sem vyvezou zboží tisíce kamionů a mají z toho spoustu peněz,“ argumentují Kurdové. Je dost dobře možné, že mají pravdu. Na druhé straně turecký prezident již dříve dokázal, že je ochoten obětovat ekonomické zájmy pro politické účely. A separatistická komunita Kurdů na jeho vlastním území je v žebříčku jeho politických priorit pořádně vysoko.

Je rovněž možné odhlédnout od ideálů a zcela pragmaticky se ptát, zda by Kurdové kromě pocitu vlastního státu získali i nějaké další výhody oproti současnému stavu. Irácký Kurdistán totiž už de facto samostatný je – a to od operace Pouštní bouře, kdy Američané vyhlásili bezletovou zónu od 38 rovnoběžky na sever, což znamenalo, že Sadám Husajn nemohl do kurdských záležitostí zasahovat. Od roku 1991 se tak tento stát – nestát již vyvíjel v podstatě samostatně.

„Kurdistán je de facto samostatný, jen si tak nemůže říkat,“ vysvětluje pro Info.cz bývalý český velvyslanec v Turecku Tomáš Laně. Uvádí přitom příklad Tchaj-wanu, který je de facto zcela nezávislou zemí a navíc ještě hospodářsky vyspělou. Ani on však nemůže oficiálně vyhlásit samostatnost, protože by to Čína nedovolila.

Sečteno, podtrženo, je pravděpodobné, že referendum Kurdů zůstane tím, čím ve skutečnosti i je. Nezávazným snem, který trvá od konce první světové války, ale k němuž stále ještě vede trnitá cesta.

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744