Uprostřed bouře: Směřuje rozpolcené Španělsko k dalším volbám? | info.cz

Články odjinud

Uprostřed bouře: Směřuje rozpolcené Španělsko k dalším volbám?

V posledních letech slýcháme často postesknutí, jak je česká společnost rozdělená: na Prahu a venkov, na kavárnu a hospodu, na mladé a staré, na vzdělané a nevzdělané, na příslušníky elit a ty ostatní... Prakticky totéž si čteme i o Polsku, kde proti sobě stojí příznivci vládní strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského a liberální opozice, o Británii, kde se přou stoupenci brexitu a jeho odpůrci, či o Spojených státech amerických, kde si nemohou přijít na jméno sympatizanti Donalda Trumpa a ti, kteří prezidenta i jeho politiku odmítají. Podobně je tomu ale i v zemích, o nichž se v českých médiích píše mnohem méně, například ve Španělském království, kde ovšem kořeny této rozpolcenosti sahají hluboko do minulosti.

Země na Pyrenejském poloostrově byla svým způsobem rozdělena na – zjednodušeně řečeno – konzervativní monarchisty (či tradicionalisty) a liberální republikány (modernisty) již v 19. století, v jehož druhé polovině dokonce došlo ve snaze překonat hlubokou politickou krizi k ustavení první republiky (1868–1874). Po několika letech byla sice obnovena monarchie, republikánské ideály ale v nemalé části společnosti zapustily pevné kořeny.

Skutečně zásadní zlom ve vývoji španělské společnosti nicméně přišel až se vznikem druhé republiky v roce 1931 a především s občanskou válkou z let 1936–1939. Tyto události ve svém důsledku přinesly nejenom mimořádné utrpení obyvatel, více než půl milionu mrtvých a tři a půl desetiletí trvající autoritativní vládu generála Franciska Franka (1939–1975), ale i od té doby existující „rozbití“ španělské společnosti na dvě nesmiřitelné, navzájem se nenávidějící části – stoupence a odpůrce frankistického režimu. Tato historicky daná rozpolcenost je o to důležitější, že přetrvává až do dnešní doby a je jednou z významných příčin vnitropoliticky složité, nestabilní a nepřehledné situace v zemi.

Když generál Franco na podzim 1975 zemřel a Španělsko v čele s premiérem Adolfem Suárezem a králem Juanem Carlosem I. vykročilo – byť jenom pozvolna a velmi složitě – k parlamentní demokracii, zdálo se být překonání hlubokých, letitých animozit pouze otázkou času. Totéž ovšem platí i v současné době, třebaže od Suárezova odchodu z funkce ministerského předsedy (v únoru 1981) uplynulo bezmála čtyřicet let. Také dnes totiž v médiích čas od času zazní, že „úplné uzdravení“ španělské společnosti z následků zničující občanské války z konce třicátých let minulého století „potřebuje ještě nějaký čas“. Jak dlouho ještě, mohli bychom se ptát, a proč?

Problém spočívá v tom, že i dnes existuje, stejně jako na sklonku 19. a ve 20. století, třebaže v (mnohem) méně vyhraněné formě, nikoli jedno, nýbrž „dvojí Španělsko“. První z nich je převážně venkovské, konzervativní, monarchistické a stále relativně silně spojené s katolickou církví (a více či méně skrytě sympatizující s frankismem a s „frankistickým dědictvím“), zatímco druhé je převážně (velko)městské, liberální, antiklerikální, (místy až vášnivě či radikálně) levicové a (proto)republikánské, třebaže nikoli zcela a bez výjimky. O smířlivosti mezi nimi nelze mluvit. Připočteme-li k tomu všemu ještě dlouhodobě složitou ekonomickou situaci a neutuchající katalánský separatismus (o dalších, méně viditelných secesistických tendencích nemluvě), je o třaskavou emulzi postaráno.

Mimochodem, rozdělení španělské společnosti není zdaleka patrné pouze v politice, nýbrž i, například, v přístupu k oběma národním vášním – k fotbalu a v býčím zápasům. Pokud jde o fotbal, dva nejslavnější kluby – Real Madrid a FC Barcelona – mají naprosto odlišnou historii. Zatímco „bílý balet“ byl dlouho, do značné míry oprávněně, pokládán za frankistický klub (generál jej takřka po celou dobu své vlády zahrnoval mimořádnou přízní), katalánská Barcelona se proti němu a tím i proti frankismu vždy ostře vymezovala (a nezřídka na to i sportovně doplácela), stejně jako se dnes vymezuje proti „španělskému (či baskickému) centralismu“, což se ve velké míře týká i jejích fanoušků. Číst si o dějinách těchto dvou velkoklubů a o španělském fotbale obecně vždy znamenalo a znamená, že si zároveň čtete i o moderních dějinách země. Pokud jde o corridu, není příliš velkým překvapením, že zatímco zastánci tradičních hodnot, anebo, jinak řečeno, konzervativci, ji pokládají za významnou součást „národního kulturního dědictví“, velká část levice si přeje její zákaz, neboť se podle ní jedná o „barbarský relikt z minulých dob, neslučitelný s moderní společností“. Takže asi tak.

Ohlédneme-li se zpět ještě jednou, tentokrát již „jen“ ve středně dlouhém horizontu, dojdeme nevyhnutelně k závěru, že klíčovým okamžikem „soudobých španělských dějin“ byl pád charismatického šéfa Lidové strany a premiéra Josého Maríi Aznara (v úřadu v letech 1996–2004) na jaře 2004. Ministerský předseda tehdy směřoval ke třetímu volebnímu vítězství v řadě, když Španělsko zasáhl teroristický útok na vlakové soupravy spojující předměstské oblasti s centrem Madridu. Politické levici se podařilo přesvědčit velkou část veřejnosti, že vláda záměrně zatajuje důležitá fakta (jak to bylo ve skutečnosti, není dodnes úplně jasné), aby zakryla fakt, že téměř dvě stovky mrtvých jsou (ne)přímým důsledkem španělské podpory americké invaze do Iráku (Aznar byl pevným stoupencem prezidenta George Bushe mladšího a jeho boje proti „mezinárodnímu terorismu“). Toto podezření pak ve finále vedlo k nečekané volební porážce lidovců a ke stejně překvapivému vítězství socialistů vedených Josém Luisem Zapaterem.

Zvrat z roku 2004 měl dalekosáhlé mezinárodněpolitické i vnitropolitické důsledky. Jedním z prvních významných kroků Zapaterovy vlády totiž bylo stažení španělských vojáků z Iráku, což poškodilo do té doby vřelé vztahy Madridu s Washingtonem. Výrazně se změnil rovněž přístup vlády k imigrantům (od Zapaterova nástupu do úřadu premiéra počet přijatých přistěhovalců stále rostl a v roce 2007 se přiblížil miliónu), což v již tak rozpolcené zemi vyvolávalo další napětí, a k (už tak poměrně štědrému) sociálnímu státu. V této situaci Španělsko silně zasáhla celosvětová hospodářská krize (2008 a dále), jíž socialisté nedokázali efektivně čelit, takže pokles hrubého domácího produktu a počet nezaměstnaných (zejména mezi mladými lidmi) dosáhly rekordních čísel. Velká část obyvatel propadla beznaději a zoufalství.

Zapatero, posílený vítězstvím v ještě předkrizových parlamentních volbách v roce 2008, si ale i nadále, všemu navzdory, hleděl „svých velkých témat“, což se projevilo mimo jiné ve schválení a v následném prosazování zákona o historické paměti z roku 2007. Tento zákon, nařizující „likvidaci všech památníků oslavujících diktaturu z let 1936–1939“, vyvolal – vzhledem k již řečenému nikoli překvapivě – četné kontroverze; jak již víme, v zemi stále ještě žilo a dodnes žije hodně lidí, pro něž byla a je interpretace událostí z let Frankovy vlády mnohem méně jednoznačná (jemně řečeno) než pro tehdy vládnoucí socialisty. Odkrývání masových hrobů z časů války a pokusy o identifikaci obětí, v čemž se angažovala zejména Asociace pro obnovení historické paměti a další podobné organizace, ve skutečnosti pozvolna mizející traumata spíše znovu probudily k životu, místo aby je s konečnou platností sprovodily ze světa. Totéž platí o vzrušených diskusích na téma proměnit Frankovo mauzoleum v tzv. Údolí padlých (El Vale de los Caídos) v „pietní místo celonárodního smíření“ a „odstranit z něj (konečně) diktátorovy ostatky“.

Zapaterův pád v roce 2011 a nástup pravicové vlády Mariana Rajoye znovu změnily situaci. Nový premiér se musel potýkat především s devastujícími důsledky hospodářské krize, což se mu navzdory tomu, že této problematice věnoval obrovské množství energie, dařilo pouze se střídavými úspěchy. Pokud šlo o další vládní agentu, v některých ohledech Rajoy částečně navazoval na přístup svého předchůdce v úřadu (přístup k migraci do země), v jiných, například v otázce „historické paměti“, zaujal, s ohledem na své politické přesvědčení a na svůj světonázor, vcelku přirozeně odlišný postoj. „Nekonečný příběh“ s názvem „my“ versus „oni“ tak pokračoval i nadále.

To samé v zásadě platí, třebaže v „opačném gardu“, i po zatím posledním obratu na španělské vnitropolitické scéně, k němuž došlo na jaře 2018, kdy král Filip VI. jmenoval do čela vlády socialistu Pedra Sáncheze. Učinil tak poté, co parlament vyjádřil nedůvěru premiéru Rajoyovi a jeho Lidové straně, zmítané ošklivým korupčním skandálem. Sánches sice v dubnu letošního roku dokázal vyhrát volby, vzhledem k roztříštěnosti politické scény ale dodnes nebyl schopen získat pro svůj kabinet v parlamentu důvěru.

Situace je krajně komplikovaná. Zatímco lidovci oproti předchozím volbám z roku 2016 výrazně propadli, socialisté si sice polepšili, na většinu však zdaleka nedosáhli, a kromě toho si nedokázali domluvit žádné spojenectví. Levicové protestní uskupení Unidas Podemos v čele s Pablem Iglesiasem se k němu za Sánchezových podmínek poněkud překvapivě prozatím nemá, stejně jako zástupci katalánských separatistů; do vlády se, tentokrát podle očekávání, nehrnou ani liberálové ze strany Ciudadanos vedení Albertem Riverou. Opakované neúspěchy vítězů ve snaze získat důvěru sněmovny tak naznačují, že by Španělé mohli jít na podzim k parlamentním volbám znovu.

Zda tomu tak skutečně bude, je obtížné říci, situace na španělské vnitropolitické scéně se mění takřka den ze dne a zmatení jsou i její místní znalci a komentátoři. V každém případě ale platí jedno: ať už k předčasným volbám na podzim dojde či nikoli, a ať už dopadnou jakkoli, na rozpolcenosti politiky a společnosti v zemi za Pyrenejemi se nic zásadního hned tak nezmění.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud