U počátků moderního olympijského hnutí v devadesátých letech 19. století stál nejen legendární Francouz Charles Pierre de Frédy, baron de Coubertin (1863–1937), ale i jeho český přítel Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943), který zůstal členem Mezinárodního olympijského výboru až do své smrti v roce 1943.
Počátky olympijského hnutí nebyly úplně snadné. Zatímco první hry nové éry v Athénách v roce 1896 se po všech stránkách vydařily, ty následující – v Paříži v roce 1900 a zejména ty v Saint Louis v roce 1904 skončily, nebojíme se říct, fiaskem.
Po zrušení her, jež se měly konat v Římě v roce 1908 (kvůli rozsáhlému zemětřesení v okolí Neapole), bylo hnutí dokonce tak říkajíc na odpis. Zachránili je až Britové, konkrétně Londýn, jenž v roce 1908 uspořádal mimořádně vydařenou olympiádu, a to jak po organizační, tak po sportovní stránce. Podle řady odborníků se tu olympijské hnutí „znovuzrodilo“.
Následující hry ve Stockholmu v roce 1912 se rovněž povedly, ty další – v Berlíně – se ale v roce 1916 nekonaly kvůli Velké (první světové) válce.
K dalšímu, poválečnému obrození her došlo v roce 1920 v Antverpách, kam přijela i první výprava samostatné Československé republiky.
Pařížské hry z léta 1924, kterým předcházel Týden zimních sportů v Chamonix, jenž byl později prohlášen za první zimní olympiádu, znamenaly – ve své době – triumf moderního olympismu a počátek jeho dalšího rozkvětu.
O tom všem bude dnešní, již šedesátá Historie očima Martina Kováře na INFO.CZ.
Tak si ji, přátelé, užijte.
