Prezidentské volby 2018: Volební účast může být vyšší než před pěti lety, říká Červenka z CVVM. Láká, že kandiduje Zeman | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Červenka z CVVM: Volební účast může být vyšší než před pěti lety. Láká, že kandiduje Zeman

Červenka z CVVM: Volební účast může být vyšší než před pěti lety. Láká, že kandiduje Zeman

Před pěti lety lákala prezidentská volba už proto, že se jednalo o první přímé hlasování. Podle odborníků by ale mohla dosahovat vysokých čísel i letos. Dokonce by mohla překonat i tu minulou. „Tyto prezidentské volby jsou velmi unikátní v tom, že se poprvé volí přímo a kandiduje stávající prezident. To je výrazný nový prvek, který v roce 2013 nebyl. Dá se předpokládat, že volby budou z velké části referendem o výkonu mandátu Miloše Zemana v uplynulých pěti letech. To může mobilizovat příznivce i odpůrce Miloše Zemana,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ analytik Centra pro výzkum veřejného mínění Jan Červenka. Neznámou v rovnici představují nerozhodnutí voliči, hlavně ti, kteří nemají na hlavní kandidáty vyhraněný názor. „To jsou pravděpodobně lidé, kteří se mohou rozhodovat mezi jednotlivými kandidáty a nemusí to být jen při vybírání mezi vyzyvateli Zemana, ale mohou váhat i třeba mezi Horáčkem a Zemanem, nebo Drahošem a Zemanem,“ vysvětluje Červenka.

V předešlých prezidentských volbách dosáhla volební účast 60 procent. Jedná se o vysoké číslo?

V kontextu jiných voleb, které se v Česku konají, je to účast poměrně vysoká. Z hlediska fungování našeho politického systému jsou nejdůležitějšími volbami ty do poslanecké sněmovny. Účast v prezidentských volbách byla srovnatelná s volební účastí ve volbách sněmovních. To znamená, že prezidentské volby jsou volby prvního řádu.

Pokud jde o letošní rok, tak jsme provedli několik předvolebních průzkumů v září, říjnu a prosinci. Deklarovaná volební účast vycházela systematicky vyšší než ve volbách do poslanecké sněmovny. Zda opravdu taková bude, to si v tuto chvíli netroufám odhadovat. Ale kdybych si měl tipnout, tak myslím, že bude vyšší. Ne snad proto, že by prezidentské volby byly významnější, ale volba poslaneckých stran je o něco anonymnější. V prezidentských volbách je snazší se rozhodovat, hlasujete pro konkrétního člověka. Prezidentská volba je u české populace populární. Volební účast by mohla být okolo 65 procent.

Mohla by být tedy dokonce vyšší než v první prezidentské volbě?

Vychází to tak, že by mohla.

Podle některých komentátorů není kampaň příliš viditelná. Nemyslíte, že to může voliče odradit?

Kampaň je výrazně poznamenaná tím, že hlavní kandidát, proti kterému se ostatní vymezují, do debat nechodí. Tím není až tak atraktivní. Tyto prezidentské volby jsou ale velmi unikátní v tom, že se poprvé volí přímo a kandiduje stávající prezident. To je výrazný nový prvek, který v roce 2013 nebyl. Dá se předpokládat, že volby budou z velké části referendem o výkonu mandátu Miloše Zemana v uplynulých pěti letech. To může mobilizovat příznivce i odpůrce Miloše Zemana.

Dalším specifickým prvkem je to, že v letošních volbách absentují kandidáti politických stran. Jednak byly volby do poslanecké sněmovny, na které se soustředily partaje daleko víc a na kterých také dost vykrvácely finančně i prestiží. Všichni si také umí spočítat, jakou pozici má prezident, kterému důvěřuje okolo 50 procent obyvatel. Strany tedy nemají, koho by vygenerovaly jako protikandidáta, který by měl šanci uspět.

Může Zemanovi nahrávat fakt, že Češi mají funkci prezidenta v úctě?

Pozice prezidenta byla v Česku vždy specifická. Ale zavedením přímé volby se to změnilo. Dokud byl prezident volen parlamentem, tak byla jeho pozice trochu odlišná. Nerozdělovala tolik společnost. Nebylo to provázeno tak intenzivní kampaní jako první přímá prezidentská volba v roce 2013. U Václava Klause důvěra jenom tím, že byl zvolen prezidentem, výrazně vzrostla. Většinu období se pak pohyboval stabilně nad padesáti, dokonce i šedesáti procenty.

U Miloše Zemana to takto nebylo. Začínal na 63 procentech bezprostředně po zvolení a nikdy už se na ně znovu nedostal. Byly chvíle, kdy mu důvěra padla pod 50 procent, pak se opět zvýšila. Nemám to empiricky potvrzené, ale myslím si, že je to velké míry důsledkem přímé volby, která výrazným způsobem veřejnost rozdělila. Pro část antizemanovských voličů Miloš Zeman prostě není prezidentem.

Zemanových vyzyvatelů je poměrně mnoho a cílí na podobné skupiny voličů. Nahrává to Zemanovi? Mohl by současný prezident zvítězit už v prvním kole?

Volba je to dvoukolová a specifická v tom, že se nepředpokládá, že by první kolo přineslo definitivní rozhodnutí. Samozřejmě, že se to může stát. Nicméně v našich podmínkách, kde systém není založen na dvou dominantních politických silách, tak tato situace nenastává běžně.

Nečekáte to tedy v letošních volbách?

Pravděpodobnost, že k tomu dojde, není úplně vyloučená. Kdyby se z modelu vyřadili nerozhodnutí voliči, tak výsledek Miloše Zemana se padesáti procentům poměrně blíží. Kdyby se hlasy nerozhodnutých voličů distribuovaly v jeho prospěch, tak šanci má.

Jak je to se skupinou nerozhodnutých voličů? Bude se velká část lidí rozhodovat na poslední chvíli?

Vyšší zastoupení nerozhodnutých je mezi lidmi, kteří se nezajímají o politiku. Dá se mluvit o tom, že větší podíl je mezi mladšími voliči do 45 let a mezi ženami než muži. Pokud bych se specificky podíval na prezidentské kandidáty, tak větší počet nerozhodnutých je u lidí, kteří nedůvěřují současnému prezidentovi. Zároveň o něco vyšší podíl je u lidí, kteří nemají na hlavní kandidáty úplně vyhraněný pohled – negativní ani pozitivní. To jsou pravděpodobně lidé, kteří se mohou rozhodovat mezi jednotlivými kandidáty a nemusí to být jen při vybírání mezi vyzyvateli Zemana, ale mohou váhat i třeba mezi Horáčkem a Zemanem, nebo Drahošem a Zemanem. Není to tak, že všichni voliči jsou vyhranění pro, nebo proti Zemanovi. Jak se tito lidé rozhodnou, je v tuto chvíli neodhadnutelné.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Zavelel jsem a kolegové si rozebrali samopaly, vzpomíná český voják, který vzdoroval okupantům

Někdo doma poslouchal rádio, jiní vyrazili ráno do obchodu pro zásoby potravin, další šli do ulic, kde se pokoušeli rozmlouvat se Sověty v tancích. Oldřich Pekárek ale 21. srpna 1968 vyrazil okamžitě do zaměstnání. Pracoval jako vedoucí u šifrové služby Československé lidové armády, která tehdy sídlila na tajném místě. V práci pak inicioval s ostatními kolegy tisk letáků a výzev k neposlušnosti. Když i tam dorazili ruští vojáci v čele s důstojníky KGB, rozhodl se neustoupit. Rozkázal vydat zbraně a s ostatními místo několik dnů bránil. „Byli jsme vojáci vázaní přísahou. Přece jsme nemohli kapitulovat,“ vzpomíná Oldřich Pekárek po padesáti letech.

Ke kryptografii a šifrování se dostal brzo po vysoké škole. „Po promoci jsem byl u vojáků jako technik a hledal jsem nějaké zaměstnání, které by bylo zajímavé a kde bych se mohl odborně rozvíjet, proto mi nabídli práci v kryptografii a přešel jsem k  šifrové službě,“ vysvětluje Pekárek. Podílel se na vyvíjení nových šifrovacích postupů, které jsou pro diplomacii klíčové. Právě zde jako 32letý také pocítil první záchvěvy obrodného procesu nazývaného Pražské jaro.

Link

Mladá generace chtěla změnu, už se nechtěli nechat manipulovat

„To uvolnění se netýkalo jen jara 1968, ale zhruba posledních dvou let, kdy docházelo k posunu myšlení lidí, kteří se chtěli svobodně vyjadřovat a začali přemýšlet o tom, jestli se nenechávají moc manipulovat a utlačovat. Také začala vycházet najevo různá zvěrstva z 50. let. Pražské jaro byl podle mě kontinuální proces, který měl stoupající tendenci. Bylo to vidět i v zaměstnání, kam nastoupila nová mladá generace, která už chtěla změnu,“ popisuje Pekárek. Právě v práci pak zažil nejdramatičtější okamžiky srpnové okupace.

„O invazi jsem se dozvěděl doma z rádia. Jak jsem to slyšel, okamžitě jsem sedl do auta a jel do práce,“ vzpomíná. Vedle jeho zaměstnání bylo ještě další odloučené pracoviště Ministerstva vnitra. Pracovníci obou ústavů se pak začali podílet na tisku a distribuci letáků, protože měli k dispozici tiskařské stroje. „Když přišlo obsazení Československa, tak jsme byli víceméně odříznuti od našeho velení a řešili jsme, co dál. Začali jsme tisknout letáky a výzvy k neposlušnosti. Část těch tiskovin byla prohlášením československých armádních sil, které vyzývaly k ozbrojenému odporu,“ dodává pamětník.

5119724:article:true:true:true

Obklíčili nás Sověti. Dal jsem povel Do zbraně! a kolegové si rozebrali samopaly

O jejich aktivitě se ale Sověti brzo dozvěděli a chtěli ji zastavit. „Najednou k nám mířila výsadková rota s důstojníky KGB a chtěli nás obsadit. Protože jsem tehdy tomu oddělení velel, tak jsem dal povel Do zbraně! Kolegové se ozbrojili samopaly a rozkázal jsem budovu uzavřít a nikoho dovnitř nepouštět. Obklíčili nás. Pokoušeli se k nám dostat, ale to se jim nepodařilo. Nestříleli jsme, ale Sověti zjistili, že bez vyjednávání budovu nezískají,“ popisuje Pekárek.

V obklíčení nepřátelských vojáků vydrželi několik dní. Podařilo se jim také navázat spojení s velením. „Měli jsme telefonické spojení s Hradem, kde byl náš šéf, ředitel odboru šifrové služby. Zeptali jsme se ho, zda jednáme správně a on nám řekl, že vše je v pořádku a máme pokračovat,“ vysvětluje pamětník. Po pár dnech ale přišly už jiné rozkazy.

Československá delegace, kterou krátce po zahájení invaze unesli do Sovětského svazu, podepsala 27. srpna takzvanou Moskevskou deklaraci, kterou politici potvrzovali, že vstup vojsk je „bratrskou pomocí“ a popřeli všechny ideje uvolněného Pražského jara.

Link

Akci převzali důstojníci KGB. Vzbouřence pochytali a nacpali do sklepa

„Poté nás vyzvali, abychom se vzdali a kapitulovali. A když voják dostane pokyn ke kapitulaci, tak se nebude vzpouzet. Takže jsme složili zbraně a Sověti nás pochytali a nacpali do sklepa,“ líčí Pekárek. Co bude následovat, nikdo z nich netušil. „Pak tomu začali velet důstojníci KGB a postupně nás odvezli na Ruzyň. Mě pořád drželi v separaci od ostatních, což bylo těžké, protože hrdinství se snadno dokazuje, když je vás víc, ale když člověk zůstane sám, je to těžší. Vyslechli mě, protože jsem jako jediný uměl lépe rusky. Po několika dnech nás pak propustili,“ dodává pamětník. Život jako by se měl vrátit do své stereotypní podoby. Ne tak docela.

„Vrátili jsme se asi po dvou týdnech do práce a dělali jsme, že se nic nestalo. Ale ono se stalo. Po čase nás začala vyslýchat inspekce Ministerstva vnitra. Ti, co nás vyslýchali, to uzavřeli s tím, že jsme nic neudělali. To se ale nehodilo, tak na nás nasadili jiné vyšetřovatele a ti už z nás udělali správné zločince a postavili nás před soud,“ vysvětluje Pekárek. Vyšší vojenský soud v Příbrami odsoudil všechny zapojené k podmínečným trestům. Důvodem byl tisk a šíření letáků. Pekárkovi chtěli navíc dát za vinu, že zařídil zrušení odposlechu politika Josefa Smrkovského. „Vinili mě z toho, ale já to neuměl. Je ale pravda, že jsem poprosil své přátele, aby to zařídili. Asi se jim to povedlo,“ dodává pamětník.

5119824:article:true:true:true

Bez hodnosti, vyznamenání i práce. Msta za hrdinství dopadla i na děti

Po rozsudku začal Oldřich Pekárek brzo pociťovat důsledky svého hrdinství. „Následně nás degradovali, odebrali nám všechna vyznamenání a vyhodili nás z práce. Pak se mstili na dětech, což bylo nejodpornější. Dcera se nemohla dostat na žádnou dobrou školu, všude ji odmítali. Protože jsme byli členy KSČ, tak jsme byli všichni vyloučeni ze strany a já jsem se dostal dokonce do takzvaných černých seznamů KSČ (poznámka: tzv. seznamy exponentů pravice) jako nepřítel republiky organizující protisovětské nálady. Sháněl jsem novou práci a i přátelé, kteří byli v dobrých postaveních ředitelů ústavů a kateder, ode mě dávali ruce pryč a doporučovali mi, ať jdu napřed na nějakou dobu manuálně pracovat a pak ať přijdu. To bylo nejhorší. Nemstili se mi Sověti, ale naši čeští lidé,“ dodává Pekárek.

Okupace podle něj charakter Čechoslováků nenávratně změnila. „Byla to situace, která nastává vždy při jakékoli okupaci. To samé bylo i za války. Lidé jsou nuceni, aby žili slušně, a když jim k tomu okupant dá šanci, tak kolaborují, aby mohli dál žít. Invaze zcela reformovala charakter národa,“ domnívá se kryptograf.

Nakonec se mu podařilo sehnat práci v Akademii věd, kde mu šanci dal tehdejší ředitel Jaroslav Kožešník. Pekárek nastoupil na Ústav teorie informace a automatizace, kde pracoval jako směnový inženýr. Ani tady ale neunikl pozornosti režimu, který se mezitím překlápěl do normalizace.

Link

Každého čtvrt roku kontrolovali, jestli se polepšil. Koncem 70. let si pak našli nové nepřátele režimu

„V každém ústavu byla závodní organizace KSČ. Tam jsem se musel každého čtvrt roku hlásit a kolegové museli zkontrolovat, jestli jsem se polepšil. Nebyli to žádní skalní komunisté, takže jsme z toho měli spíše legraci. Ale žerty stranou. Dnes se na to dívám s nadhledem, ale vada všech totalit je ta, že i když všichni vědí, že je to komedie, tak ji dohrávají až do konce. Kdyby bylo nalajnováno, že mě mají odstřelit, ta to udělají,“ dodává Pekárek. Dohled se dle jeho slov částečně zmírnil až později, kdy si Husákovo vedení našlo další nepřátele – chartisty. Přesto i nadále pociťoval represe za své hrdinství ze srpna 1968.

„Člověk si musel na ta omezení zvyknout. Nesměl bažit po lepších postaveních, nesměl nahlas říkat své názory a nesměl chtít za hranice. Velice mě bavilo učit. Ani to jsem ale moc nemohl. Třeba v Brně na Vysokém učení technickém jsem měl učit na postgraduálu, ale měli strach, tak celý program radši zrušili. Všechno tehdy záleželo na osobní statečnosti a slušnosti jednotlivých lidí, kteří se nebáli se mnou spolupracovat,“ doplňuje kryptograf.

Po revoluci se na čas vrátil k šifrové službě, pracoval na Generálním štábu a také Národním bezpečnostním úřadu. Poté odešel do důchodu, ale vrátil se ještě k přednášení na Vysoké škole evropských a regionálních studií, kde se stal rektorem. Na podzim chce už ale trvale zamířit do penze. Dodnes jej mrzí, že jsme se v srpnu více nebránili.

Link

Měli jsme mobilizovat. Vedení o invazi podle mě vědělo předem

„Byl jsem mladý a přál jsem si ozbrojený odpor, to neskrývám. Naše vedení se mělo chovat zásadověji v období před invazí. Myslím, že tomu šlo zabránit. Oni věděli, že k tomu dojde. Mohli třeba vyhlásit částečnou mobilizaci. Ani ti Sověti by podle mě nešli do krvavého střetu a hledali by kompromis. Ale my jsme jim to doslova naservírovali na talíři. Mám jim to za zlé. V Moskvě podepsali všichni, kromě Františka Kriegela. Přitom, co by se stalo, kdyby nepodepsali? Horší to být nemohlo,“ domnívá se Pekárek.

Sám křivdu necítí, je ale zklamaný, že na hrdinství mnohých z té doby se zapomnělo. „Musím říct, že cítím nevděk společnosti, která si včas nevzpomněla na mé kolegy, kteří byli souzeni se mnou a už zemřeli. Skončili v dělnických profesích a už se z nich nikdy nedostali. Jen Nejvyšší soud jim po revoluci napsal, že jsou rehabilitování. Ale to je málo. Zapomíná se skutečně na stovky lidí, kteří se postavili na odpor a snažili se to Sovětům komplikovat. Jejich hrdinství pak odnesli oni i jejich děti a dnes si na ně málokdo vzpomene,“ dodává pamětník.

Srpen 1968: Úplný chronologický přehled invaze do Československa>>>

35430