Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Drahoš není ideální kandidát. Zeman ale prohraje, znechutil příliš mnoho lidí, říká filozof

Drahoš není ideální kandidát. Zeman ale prohraje, znechutil příliš mnoho lidí, říká filozof

Nástup Andreje Babiše a dalších populistických politiků odráží proměny voličské poptávky, která je legitimní. V rozhovoru pro INFO.CZ to říká politický filozof a řadový člen Strany zelených Martin Škabraha. Zatímco liberální demokracie podle něj klade důraz na procedury, velká část voličů upřednostňuje charismatické politiky a vyžaduje od politického provozu co největší užitek pro co největší počet lidí. Pokud jde o prezidentské volby, vyhraje podle Škabrahy Jiří Drahoš. „Určitá únava nebo znechucení ze Zemana je tak silný faktor, že to přiměje dostatečný počet voličů k tomu, aby volili i Jiřího Drahoše,“ říká.

Mluvíme spolu na sjezdu Strany zelených. Je tři měsíce od sněmovních voleb, jak jste výsledek Zelených ve volbách vstřebal? A kde spatřujete jeho příčiny?

Tím, že jsem nekandidoval, a to ani na nějaké nižší pozici, tak to pro mě bylo svým způsobem snadnější, než pro lidi, kteří byli přímo na kandidátkách a dali do toho obrovské množství své energie a času. Měl jsem od kampaně odstup a soustředil jsem se v té době hodně na rodinný život, což mi umožnilo se přes náš výsledek ve volbách přece jenom lépe přenést. Přesto musím říct, že mě nepříjemně překvapil. Ačkoli jsem nepočítal s tím, že bychom vysloveně prorazili, neuměl jsem si představit, že bychom dosáhli tak nízkého výsledku.

Pokud jde o příčiny, tak jsme myslím trochu doplatili na určitou změnu společenské atmosféry, na kterou jsme neuměli reagovat, především pokud jde o komunikaci našich témat. Myslím, že je to náš problém dlouhodobě, tentokrát byl ale dopad této naši neschopnosti větší než dřív. Nedokázali jsme naskočit na určitou vlnu, která se netýká jen stavu společnosti, ale především vnímání politiky. Jako Zelení jsme se ocitli ve velice zvláštní pozici.

V jakém slova smyslu?

Na jednu stranu jsme vnímáni jako tradiční politická strana, to znamená, že jsme aspoň částí společnosti chápáni jako součást establishmentu, tedy jako svým způsobem těžkopádná struktura, která patří – i když my jsme z toho systému nijak neprofitovali, byli jsme vždy spíše na jeho okraji – k tradičním formacím. Respektive k představě, kterou má veřejnost o tradičních politických stranách. Tím myslím představu nějakého kartelismu, mocenského kartelu velkých a tradičních stran a státu, případně mocných podnikatelských skupin.

Tyto všechny struktury jsou částí společnosti vnímány, když to řeknu ošklivě, jako parazitické, méně pejorativně řečeno, jako jakési rentiérské skupiny, které jsou přisáté na určitá místa systému, z čehož žijí a provozují svoje často nesrozumitelné aktivity. Takže část lidí nás vnímá jako součást tohoto establishmentu, avšak zároveň jsme pro lidi, kteří nás sledují bedlivěji, příliš radikální, považují nás za skoro až nebezpečné, třeba proto, že se snad stýkáme s nějakými anarchisty. Ilustrovat to mohu na případu pražské Kliniky.

Zkrátka řečeno: na jednu stranu jsme příliš součástí establishmentu jakožto tradiční politická strana, a na druhé straně jsme příliš radikální a nebezpeční. 

Jak s tím souvisí to, že s nástupem Matěje Stropnického do čela učinila strana pokus o programatický obrat doleva? Faktem totiž je, že v těch volbách ztratila levice jako celek. Vůbec nejhorší výsledek zaznamenala ČSSD, o velké množství voličů ale přišli také komunisté…

Pokud jde o výsledek Zelených a výsledek ČSSD a KSČM, příčiny jsou podle mého soudu různé. Pokud se ptáte na náš obrat doleva v souvislosti s Matějem Stropnickým, je to do značné míry mýtus. O obratu doleva se začalo hovořit poté, co byl schválen nový dlouhodobý program, z něhož se ve veřejném prostoru vypíchlo několik témat, která se dají skutečně označit za typicky levicová. A ano, ta strana se svým způsobem přihlásila k jisté levicové orientaci a byl to řekněme úspěch vnitrostranické iniciativy Zelená revize. Tedy platformy, která se explicitně označila za levicovou a snažila se do programatiky strany vnést především sociální témata.

Vlastně ho považovala za svůj úspěch natolik, že to některé lidi uvnitř strany dráždilo. Avšak to je jen jedna věc. Pak ale přišly sněmovní volby, v nich byl naší hlavní tváří Matěj Stropnický, a ukázalo se, že je to s obratem strany doleva přece jen složitější. Protože pokud by tu nějaký obrat doleva skutečně byl, musela by si ta strana sednout a říct si, že budeme dělat skutečně levicovou politiku. To znamená říct si: máme tu a tu cílovou skupinu mezi voliči a tomu přizpůsobíme naší kampaň a naší komunikaci.

Osobně jsem čekal, že se něco podobného stane. Vlastně jsem to nepochopil…

Ano. Nic takového se nestalo. Obrat doleva tak byl ve skutečnosti spíše jistá mediální interpretace, nebo něco, v čem se strana ocitla a co jí bylo vnuceno zvnějšku. A samozřejmě z části i zevnitř. Levicová platforma to přivítala, možná aniž by domýšlela všechny důsledky, které to bude mít. Ve skutečnosti ta strana ale systematicky nepracovala na tom, aby takový obrat provedla a tím pádem tomu ani žádná volební strategie neodpovídala.

Volební strategie Zelených byla naopak odrazem toho, co tady na sjezdu zaznělo od Hany Konvalinkové, která naši kampaň přirovnala k něčemu jako Velká pardubická, kde my sice máme nějakého koně, což měl být Matěj Stropnický, avšak předsednictvo, tedy jeho bezprostředního okolí, bylo od začátku postaveno tak, že ti lidé tam jsou proto, aby ho brzdili. Jenomže pokud má být lídr kůň, který stranu někam vede, a hlavní starostí některých lidí ve straně je to, aby ho brzdili, tak ten kůň prostě nemůže skákat přes překážky.

Tento rozpor se myslím odrazil v kampani, která byla koncipována tak, aby nikomu moc nevadila. Aby nebyla příliš tam, ani příliš tam. A proto byla neúspěšná. Možná by sice byla neúspěšná, i kdyby byla dělaná jinak, každopádně si ale myslím, že byla výsledkem nebo odrazem určitých rozpaků, nebo dokonce bezradnosti.

Pokud jde o celkový výsledek podzimních voleb. Jak byste ho okomentoval? Byl pro vás v něčem překvapivý?

Až tak mě volební výsledky nepřekvapily. Snad až na Piráty, nečekal jsem, že dostanou tolik hlasů. Čekal jsem, že se do sněmovny dostanou, avšak ne s takovým ziskem hlasů. Byla to pro mě taky jedna z mála pozitivních zpráv. Ač jde o konkurenční subjekt, pořád to beru tak, že aspoň částečně reprezentují ten segment společnosti, ke kterému patříme i my.

Pokud jde o úspěch, jak se teď říká, populistických či neopopulistických stran, chápu, že je to částí veřejnosti a intelektuálních elit vnímáno jako velký problém, mluví se o ohrožení demokracie a pochopitelně v zemi s postkomunistickou minulostí to ještě mívá nádech něčeho, čemu se říká „návrat starých pořádků“. Osobně si ale myslím, že je ten problém složitější. Přestože se mi vývoj nelíbí, jsem přesvědčený, že se na to nemůžeme dívat tak jednoduše, tedy pouze optikou, že je tady někdo, kdo ohrožuje demokracii.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

Podle mě se zde střetávají dvě legitimní pojetí demokracie. Obhájci tzv. liberální demokracie, říkejme jim liberálové, zdůrazňují jeden důležitý rys, kterým jsou procedury. Demokratičnost nebo demokratická kvalita systému, podle nich spočívá v procedurách. Vůle lidu se tu vytváří v určitých stupních tak, jak je to definováno v Ústavě.

Nejdřív se předkládá návrh zákona, který lze připomínkovat, pak pozměňovat, pak je tady další stupeň, který ho může vrátit i se změnami k projednání, a pak prezident, který ho může vetovat. Tyto všechny procedury mají zajistit, aby tvorba demokratické vůle zohledňovala co nejvíc zájmů a pohledů. V tom jsou důležité. A taky se v nich odrážejí určité hodnoty. Zmínit můžu třeba ochranu menšin.

Nicméně velká část lidí, nechci hned tvrdit, že jde o většinu, ale je to zcela jistě nezanedbatelná část společnosti, nevnímá demokracii těmito liberálníma očima, ale spíše něčím, co bych nazval utilitaristickým pohledem na demokracii. Demokracie je zde vnímána tak, že má přinášet co největší užitek co největšímu počtu lidí. V tomto punktu spočívá jejich normativní nárok na demokracii. V něm spatřují zkoušku kvality demokracie.

A pokud to demokracie, nebo režim, nepřináší, v očích těchto lidí se diskredituje. Čili v tomto utilitaristickém pojetí politiky převládá pohled, který je primárně zaměřený na konkrétní praktické důsledky politického rozhodování pro život lidí. Nejsou pro ně tolik důležité procedury, tedy jak se dospělo k nějakému rozhodnutí nebo zákonu, nýbrž to, jaký pro ně bude mít toto rozhodnutí důsledek. Odborně bychom řekli, že jde o konsekvencionalistický přístup k politice.

A to je právě ten moment, který identifikujete za nástupem oněch populistů?

Myslím, že tohle je přesně to, co slibují lídři, jako je Babiš nebo Okamura. Tvrdí, že se zbaví těch zbytečně složitých procedur, anebo na ně aspoň nebudou klást takový důraz, protože jsou to právě tyto procedury, které svou složitostí dávají velký prostor pro to, aby se na politiku napojily různé neprůhledné lobbistické zájmy. A zatímco běžný člověk neovládá všechny nuance procedury, dobře placení lobbisté a zákulisní figury se přesně v té složitosti systému orientovat umí. A tudíž z něj na rozdíl od běžných občanů profitují.

Babiš, Okamura a další namísto toho přicházejí s tím, že ona procedura není na demokracii to hlavní, podstatné je podle nich to, aby lidem, kteří poctivě pracují, tj. těm, kteří nepatří k rentiérské vrstvě, která je přisátá na stát, politika přinesla konkrétní výsledky, konkrétní užitek. A v tom si myslím, že jde o jiné pojetí demokracie, které nemusí být – a to je podstatné – nutně horší.

Anebo bychom na tuto proměnu myslím aspoň neměli automaticky reagovat tak, že jde o úpadek demokracie, nebo o nějaké její ohrožení. Pochopitelně, že to ohrožuje principy oné liberální demokracie, avšak liberální pohled na demokracii je pouze jedna z perspektiv. Není to jediný pohled na demokracii.

Jak by tedy podle vás měly na tuto proměnu efektivně nebo adekvátně reagovat strany, které jsme si zvykli označovat za tradiční, tj. ty, které tady víc než pětadvacet let vládly a teď čelí odlivu voličů?   

Jedna z cest, která se ukazuje jako možná, spočívá v tom, že se tradičním stranám podaří naskočit na vlnu poptávky po charismatických lídrech. Což je fenomén, který k demokracii patří od pradávna. Už Max Weber zhruba před sto lety upozorňoval, že moderní masová demokracie s velkými tradičními politickými stranami, tedy s těžkopádnými byrokratickými strukturami, může vést k jistému odcizení. A už tenkrát si všímal toho, že se může vynořovat poptávka po nějakém charismatičtějším pojetí politiky v podobě vůdců, kteří obejdou či upozadí struktury a složité procedury a budou s lidem mluvit jakoby přímo.

Weber tehdy samozřejmě netušil, jakou podobu to v jeho Německu až nabude. Avšak identifikoval to jako jeden z logických projevů, které se budou v systému zastupitelské demokracie jednou za čas vynořovat. A my jsme dneska v období, kdy opět čelíme této poptávce, a namísto toho, abychom to a priori zavrhli jako projev nedemokratičnosti nebo nastupujícího totalitarismu, tak bychom se asi měli snažit tuto vlnu zachytit a kreativně využít i pro progresivní politiku.

Uvést mohu Jana Čižinského v Praze, a já teď nechci hodnotit, zda má jeho projekt Praha sobě šanci na úspěch nebo do jaké míry jde o riskantní podnik z toho hlediska, že může dopadnout krachem současné Trojkoalice včetně jeho vlastní strany, tedy KDU-ČSL, avšak on je typickým příkladem politika, který si tuto proměnu poptávky uvědomil, došlo mu, že jsou tradiční politické strany v nějakém smyslu zátěží, a že k politickému úspěchu vede spíše cesta, abych tak řekl, lidového tribuna, tedy někoho, kdo má pověst a kompetenci člověka, který dokáže v zájmu co největšího užitku pro co největší počet lidí dosahovat v politice konkrétních výsledků.

Z mého hlediska je zkrátka Jan Čižinský lepší tváří téhož fenoménu, ke kterému patří Andrej Babiš. Říct je ale potřeba také to, že jde pro tradiční politické strany o velice tenký led, neboť nemohou úplně opustit nebo se vzdát stranických struktur, ostatně ony mají svůj význam. A teď půjde o to, najít nějakou formu spolupráce mezi zmíněnou charismatickou politikou, kterou lze aspoň formálně dělat mimo stranické struktury, a těmi politickými stranami. To bude klíčové pro úspěch, nebo aspoň nějakou obranu progresivní politiky.

Za několik dnů budeme znát výsledek prezidentských voleb. Jak podle vás dopadnou a jak vnímáte atmosféru ve společnosti a všechny peripetie, které se k prezidentské volbě vztahují?

Kdybych měl tipovat výsledek, řekl bych, že zvítězí Jiří Drahoš. A to hlavně z toho důvodu, že Miloš Zeman svým působením na Hradě naštval už tolik lidí včetně části svých původních podporovatelů, že to převažuje všechny další faktory letošních voleb. Říkám to přesto, že pro mě osobně není Jiří Drahoš kandidát, který by působil nějak strhujícím dojmem.

Právě jsem se chtěl zeptat, zda Jiří Drahoš a způsob, jakým se v kampani prezentuje, není v rozporu s poptávkou po charismatických lídrech, o které jste mluvil?

Ano, je. Já si ale opravdu myslím, že určitá únava nebo znechucení ze Zemana je tak silný faktor, že to přiměje dostatečný počet voličů k tomu, aby volili i Jiřího Drahoše. A myslím si to přesto, že není vysloveně ideální kandidát a Zeman je naopak ideálním typem politika pro přímou volbu. Problém je, že u něj v posledních dvou třech letech – i když k tomu měl vždycky náběh – převážila vysloveně nekonstruktivní nebo samoúčelná konfliktnost. Chci říct to, že se o něm často mluví jako o politikovi, který rozděluje společnost a že je potřeba lidi naopak sjednotit. Ostatně Jiří Drahoš právě tuto rétoriku často používá.

Nebyla by ale společnost rozdělená i bez Zemana?

No, já chci právě říct, že konflikt do politiky patří. To, že prezident vnáší to politiky nějakým způsobem konflikt, není samo o sobě špatné. Vzpomeňme si ostatně na Masaryka, který bývá označován za ikonickou vzorovou figuru, přitom on zdaleka nebyl nekonfliktní osobností. Před prezidentským obdobím měl za sebou kariéru člověka, který například bojoval proti pravosti rukopisů a dostal do pozice jakého národního zrádce, připomenout mohu také to, že neváhal hájit Hilsnera, což byla také velice konfliktní kauza.

A i poté, kdy byl na Hradě, byla jeho politika často konfliktní. Jako příklad mohu uvést roztržku s Vatikánem kvůli postoji Hradu k Janu Husovi. Avšak konflikt, který sebou nesl Masaryk, byl konfliktem podstatným a důležitým pro společnost. Byly to konflikty, které společnost někam posouvaly, byly to konflikty, které měly smysl. Konflikty, které v poslední době vyvolával Zeman, byly naprosto samoúčelné.

Ačkoli původně za jeho volbou nějaký reálný a produktivní konflikt byl, pokud ne v praktické rovině, tak v té symbolické určitě. Dal totiž hlas všem looserům ekonomické transformace, globalizace, a podobně, avšak v poslední době jakoby vyvolával konflikty pouze proto, aby si užil svou moc. Tato destruktivnost mu velice ublížila a ztratil tak část svých původních sympatizantů, i když asi ne nějak velkou. Především ale vybudil společnost k tomu, aby volila proti němu. Neříkám, že kohokoli, ale z nějaké čtveřice nebo pětice relevantních protikandidátů téměř kohokoli.

 

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek