Články odjinud

Obyčejnými lidmi Zeman pohrdal už jako premiér, říká pro INFO.CZ jeho exporadce Šarapatka

Obyčejnými lidmi Zeman pohrdal už jako premiér, říká pro INFO.CZ jeho exporadce Šarapatka

Jaký byl Miloš Zeman jako premiér? A jak se od té doby změnil? A měl by se znovu ucházet o post na Hradě? Nejen o tom jsme hovořili s jeho exporadcem a dlouhodobým kritikem Zdeňkem Šarapatkou, který v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ prezidenta nešetří. Podle Šarapatky Zeman pohrdal obyčejnými lidmi už v čase, kdy byl předsedou české vlády. Avšak zatímco tehdy byl podle jeho mínění současný prezident horlivým příznivcem Evropy a NATO, a navíc výkonným tahounem menšinové vlády, v současnosti ho označuje za kolaboranta Kremlu a loutku oligarchů. „Účelově se spojuje s Andrejem Babišem, který chce udělat ze státu svoji soukromou firmu a pro svůj byznys vysává daně a dotace,“ říká Šarapatka s tím, že Zeman také nikdy nevynechá vášnivé líbánky na Rhodosu, kam jezdí za ruským miliardářem Jakuninem.

Je to už téměř dvacet let, co jste začal dělat poradce tehdejšímu předsedovi vlády a současnému prezidentovi Miloši Zemanovi. Jak k tomu došlo?

Nečekejte konspirace; byla to spíš náhoda. Můj tehdejší šéf, generální ředitel největší české tiskárny, mi jako zřizovatel střední polygrafické školy zadal coby jejímu řediteli výrobu volebních letáků pro kandidáty ĆSSD v obvodu školy. Prostě běžná výrobní zakázka, jakými si škola přivydělávala na svůj provoz. A mezi nimi byli Zemanovi mladí spolupracovníci. Ti mě po čase doporučili jako poradce premiéra pro školství.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Z ředitele školy jste postoupil rovnou na post poradce premiéra?

Nezapomeňte, že v roce 1998 na sociální demokracii nestály extra fronty odborníků. A protože byl zrovna v té době na Miloše Zemana uražený jeho nohsled Šlouf, který po něm chtěl i přes bariéru lustračního zákona křeslo vedoucího Úřadu vlády a ne „jen“ pověřeného šéfa premiérových poradců, přijal mě Zeman i bez něj.

Jak se ovšem záhy ukázalo, ke Šloufově značné nelibosti. Byl jsem totiž jediný, koho premiérovi nepřivedl on sám a navíc jsem nepocházel z jeho party exaparátčiků ÚV KSČ a ÚV SSM, kterou pak Zemana obklopil. Brzy mezi námi vznikla válka, byl jsem cizorodé těleso. Předtím jsem Zemana osobně vůbec neznal.

Kompletní profil Miloše Zemana naleznete zde.>>>  

A jak na Miloše Zemana z této doby vzpomínáte jako na člověka?

Sám asi tušíte, že nelze srovnávat nesrovnatelné. Tehdy to byl ještě chlap, ne zbabělec. Neschovával se za ansámbl obskurních figurek typu Ovčáčka nebo Mynáře, nepotrpěl si na opulentní ceremonie a monarchistické manýry, ani na okázalé policejní manévry kolem sebe. Přestože byl do značné míry manipulován svým Šloufem, míval dokonce nadhled a občas i sebereflexi. I přes denní čtyřicítku cigaret a nutkavou zálibu v alkoholu bez ohledu na množství a pořadí, zvládal nálož premiérských povinností.

Jeho bonmoty bývaly skutečně bonmoty a ne trapnými odrhovačkami samolibého starce, který se zamiloval sám do sebe a – pardon – zblbnul z funkce. Ovšem obyčejnými lidmi Zeman pohrdal už tenkrát. Paradoxně pak těmi, kteří jej měli za lidového vladaře a tátu dolních deseti milionů. Úspěch má totiž dodnes za životní mantru a neúspěch za totální neschopnost a nebetyčnou ubohost. A je mu přitom úplně jedno, jaké má kdo pro úspěch výchozí podmínky.

A jaký byl Zeman premiér?      
   
Rozhodně lepší než prezident. Doma výkonný tahoun menšinové vlády, v zahraničí politik, akceptovaný evropskými kolegy. Byl také horlivý příznivec Evropy a NATO, určitě ne jako dnes kolaborant Kremlu. Zahraniční politika ho tenkrát ještě bavila a naplňovala podstatně víc, než bůčková turné po českých návsích za milióny z krajských kas. Nebál se návštěv na Západě, na východ jezdil podstatně méně. Dneska jej demokratický svět nebere, mám jej totiž za ruského švába a pouhou loutku ruských i domácích oligarchů.

To jsou silná tvrzení. Koho konkrétně máte mysli?

Účelově se spojuje s Andrejem Babišem, který chce udělat ze státu svoji soukromou firmu a pro svůj byznys vysávat daně a dotace. Zeman také nikdy nevynechá vášnivé líbánky na Rhodosu, kam jezdí za ruským miliardářem Jakuninem. O ruských obchodních zájmech jeho poradce Nejedlého, o němž se dá s nadsázkou dočíst leda to, že se narodil a pak žil v Rusku a že zbožňuje Putina, ani nemluvě.

Miloš Zeman nesleduje zájmy vlasti, ale zájmy cizího byznysu, který má s českou ekonomikou jen málo společného. Je to nejvýše postavený lobbista oligarchů, placený z našich peněz. S drzostí sobě vlastní a tragickým obdivem nostalgiků, kteří jej mají za druhého Zápotockého nebo Gottwalda.

Pokud bychom se ještě vrátili v čase, jako premiér podle vás vládl zemi dobře?  
   
Doma ujížděl na nereálných slibech typu akce Čisté ruce, které skončily fiaskem. Premiérské výhrůžky, koho všeho dostane „do tepláků“, možná budily chvíli rozruch, ale v kriminále nakonec skončil jen jeho vlastní ministr financí. Klientelismus a mafiánské praktiky svého šéfporadce mu přitom nevadily nebo dělal, že je nevidí. Ani servilita jeho oblíbené „Mařenky“, jak něžně oslovoval Marii Benešovou, která mu v roli nejvyšší státní zástupkyně chodila vykládat do premiérské pracovny novinky z vyšetřování, nějak zvlášť nepomohla.

Přesto vládl s obrovským nasazením a nemalou autoritou a dlužno říci, že ne úplně špatně. Nikdy ale nezažil koaliční kabinet, vládl jen menšinově díky opoziční smlouvě. Žádné souboje s koaličními partnery, jen absolutní vládní moc. A vedle „oposmlouvy“ měl ještě jedno společné s Václavem Klausem. Oba nesnášeli Václava Havla. Jeho demokratické hodnoty je příšerně dráždily a popuzovaly. Opovrhovali jimi. A do jisté míry i Havlem samotným. Na to by si měl Miloš Zeman vzpomenout zrovna v těchto dnech.      
     
Jaký byl Zeman vlastně šéf?

Náročný. Inteligentní. Nekompromisní. Zarytý a často neústupný. Občas i vtipný. Buď měl bezvýhradně rád, nebo nenáviděl. Jinak to neumí ani dodnes. Mstivý až za hrob. Nepraktický v běžných privátních situacích. Nic mezi tím, leda lhostejnost a něco jako spotřební personalistika: po použití zahodit. Právě tuhle metodu v něm posiloval Miroslav Šlouf. Ten, který na ni po prezidentské volbě v roce 2013 u Zemana paradoxně sám dojel. Ten šok v jeho tváři, když ho nepustili za čerstvě zvoleným prezidentem, jehož kariéru vlastnoručně vybudoval, je nezapomenutelný.

Lidé, kteří mu byli na blízku, často vzpomínají na jeho mimořádnou paměť. Můžete to potvrdit? Jaké další jeho vlastnosti byste vypíchl?

Fotografická paměť, kombinační schopnosti, talent k improvizaci plus suverénní chování tu obstojně doplnily nijak extra oslnivé vzdělání. Vysoká ekonomická nepatřila za komunistů s výjimkou zahraničního obchodu k těm úplně nejelitnějším školám. Miloš Zeman sice mnoho načetl, ale určitě to nebyl génius.

Pozorný posluchač jeho vystoupení totiž časem dospěje k poznání, že spolu se zažitou technologií moci jen znovu a znovu kombinuje už mnohokrát vyslovené pasáže a obraty. Zasazuje ty samé věty a obraty do nových kontextů. O vtipech ani nemluvě, ten o Claudii Schifferové a Zemanovi s Klausem v nebi je evidentně jediný, který si kdy vůbec zapamatoval. A všude ho „jede“ dodnes.

Legendární je také jeho kladný vztah k alkoholu, ostatně Zeman se náklonností ke sklence vína nebo kořalky nikdy netajil. Předseda Ústavního soudu a ministr spravedlnosti v Zemanově vládě Pavel Rychetský o tom mluví v knižním rozhovoru s Tomášem Němečkem, prý se alkohol podával i na jednání vlády…

Jak se chcete s něčím tajit, když to neumíte ovládnout.  V premiérské pracovně to občas vypadalo jako po degustaci lihovin v soutěži družstev. A lze vytušit, že se od těch časů mnoho nezměnilo. Jen výdrž a sebekontrola tu zjevně klesá s věkem a v kombinaci s prezidentovými chorobami. Ale první liga se pije nejspíš dál i na Hradě. Tipoval bych, že tam už nějaký čas frčí Stoličnaja…   

Už jste to zmínil, výrazný vliv na něj měl dlouhé roky Miroslav Šlouf. Co byste o tandemu Šlouf-Zeman řekl?

Láska, která nedošla až za hrob. Šlouf, coby Zemanův stvořitel, investoval do jeho kariéry hodně, a hodně z ní také získal. Svého času obrovský vliv, strategické informace, nejeden tučný byznys, rehabilitaci bolševického papalášství a mocné kontakty i chuť mocensky účtovat s oponenty. A taky budoucnost bez finančních vrásek, jistou nedotknutelnost.

Byla to symbióza, která oběma pánům vzájemně ladila a vyhovovala.  Až do prezidentských voleb v roce 2013 šlo o neotřesitelné přátelství. Než Šloufa odstavila od Zemana hradní klika Nejedlého a Mynáře. Miloš Zeman se zachoval, jak jej to sám Šlouf naučil: použil jej a vyhodil.
    
Vy jste se s ním nakonec nerozešel úplně v dobrém, můžete k tomu něco říct? Kdy přesně a za jakých okolností se tak stalo?

To je na román, ne na rozhovor. Tak aspoň stručně. Jeden z poradců premiéra Zemana sepsal tajný plán na veřejnou diskreditaci tehdejší populární političky ČSSD Petry Buzkové. Byla výraznou a velmi populární vnitrostranickou kritičkou premiéra a Šloufova svazáckého hnízda na Úřadu vlády. Autor hanopisu a můj kolega poradce premiéra Vratislav Šíma, nazval hanopis podle iniciál Buzkové PB, jinak značky olova.

Petra Buzková měla být skrz média účelově skandalizována za smyšlené týrání své malé dcery, plánovali i skandál s její smyšlenou prostitucí atd. Hanopis měl být naplňován ve veřejnoprávním Českém rozhlase, jehož tehdejší ředitel Kasík byl Šloufovi velmi blízký skrz jejich společného přítele pana Srbu. Ano toho Srbu, který si později odseděl roky za plánování vraždy novinářky Sabiny Slonkové.

Ostatně v Českém rozhlase měl jak autor Olova i sám Šlouf svazácké exkolegy přímo v redakcích. A jsou tam podle mých informací dodnes. Olovo mělo být ale šířeno i v bulváru. O to se měl zase postarat vlivný mediální boss a v jedné osobě partner televizní moderátorky, která nám tak ráda dává slovo.

Zpět k vašemu odchodu. Jak jste se o Olovu dozvěděl?

Šíma mi vše sám prozradil s tím, že to je pro něj hračka, byl totiž někdejším podřízeným Šloufa na ÚV SSM coby odborník na propagandistické kampaně. Nebyla to ovšem jen jeho sólo akce. Šéfporadce premiéra o ní věděl. Petra Buzková byla velkou nadějí jiné, mladší a modernější ČSSD. Václav Havel ji dokonce zmínil jako svoji možnou nástupkyni. Zeman ji za to nenáviděl. Přesto jsem nevěřil, že by jako premiér strpěl takové praktiky a na Olovo jsem ho upozornil.

Už v té chvíli jsem pochopil, jak jsem byl naivní. Tak hraný údiv by líp zahrála kdejaká divadelní šmíra. Byl jsem bezradný. A tak jsem šel i s vědomím, že přijdou velké potíže, svědčit na policii. Do pár měsíců jsem pak sám odešel ze Strakovy akademie s odůvodněním, že je Zeman lhář a nemůžu pod ním pracovat.

Co bylo potom?

Byly to krušné chvíle, policie mi tvrdila, že mi může jít o život. Nakonec Šímu usvědčili. Týden před tím, než se k věci vyjádřil, měl prý návštěvu městský státní zástupce. Nejvyšší státní zástupkyni Zemanovu „Mařenku“ Benešovou. Šíma pak byl sice označen jako pachatel a autor Olova, ale jeho skutek prý nebyl společensky nebezpečný. Poradcem Zemana zůstal dál.     

Miloš Zeman kandidoval na prezidenta už v roce 2003. Myslíte si, že šlo tehdy o dlouhodobější plán? Počítal s kandidaturou už v momentě, kdy oznamoval, že končí v čele ČSSD a nebude kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny?

Tenhle plán v něm dlouhodobě utvrzoval Šlouf. Chtěl být hradním kancléřem a dovršit tak rehabilitaci své bolševické minulosti v sídle českých králů. S myšlenkou kandidatury Zeman zaručeně kalkuloval, odchod do penze neměl být zcela jistě natrvalo. Čas do prezidentské volby vyplňoval přijímáním vlivných návštěv a konzumací zásob uzeného a kořalky z darů fraucimoru.

A také neustálým peskováním nebo zlostnými pomluvami vlastní strany, kterou předtím vedl a z Vysočiny jí veřejně a systematicky jenom škodil, dokonce od ní chtěl hlasy v prezidentské volbě. Jeho nezradili, to on zrazoval je. Zkuste si najít, co všechno o „své“ ČSSD v té době říkal. Že mu pak nedali hlas ve Vladislavském sále, bylo logické, kdo by taky volil zrádce.

Jak tehdejší porážku podle vás nesl? Může to být skutečně tak, že právě od tohoto momentu začal některé své bývalé spolustraníky nenávidět?

Jeho povaha tomu odpovídá. Že neloajálně pomlouval a zrazoval vlastní stranu je v jeho vidění světa v pořádku, ale když za to dostal normální lekci, hned to byla zrada. Typický Zeman, bohorovný, neomylný, mstivý stařec.  

Deset let byl pak Zeman mimo politiku, jak se podle vás za tu dobu změnil?

Když budete žít tak dlouho kilometry od všeho dění, v sebelítosti, nedoceněn, a žrát se touhou po pomstě, do toho všeho prolévat játra kořalkou a dusit se cigareovým dýmem  a trvanlivými salámy, mozek z vás udělá buď trosku, nebo zarytého nepřítele všech s výjimkou svých chlebodárců. Když se pak stanete prezidentem republiky a máte reálnou moc, jste už nebezpečné monstrum. Chlebodárcem tu je doteď Kreml, v nebezpečí je celá země.

Faktem ale je, že se mu pak v roce 2013 podařilo zvítězit v přímé volbě prezidenta. Bude to sice už pět let, přesto, kde hledat příčiny jeho tehdejšího úspěchu?

Ve frustraci lidí, kterým říkal jen to, co chtěli slyšet. Kdyby tušili, co si o nich vždycky myslel, možná by volili jinak. V populismu, který mu jde náramně k duhu. Na hlubší a pro naši zemi opravdu důležitá témata už dávno nemá. V ruských penězích na prezidentskou kampaň, které teď vrací formou kolaborace s ruskými zájmy a vlečením České republiky zpátky do jejich područí. Nic těžkého, ale zabralo to.

Jak hodnotíte jeho dosavadní počínání na Hradě?

Sám to vidíte, zdevastovaný starý muž, kterému bezprostřední okolí na Hradě tvrdí, že není lepšího prezidenta na širém světě a proto může úplně všechno. Podobně to i v šedesátkách říkal ministr Štrougal prezidentu Antonínu Novotnému, který chtěl, zákon nezákon, osobně zatknout jeho kritika: Toníčku, ty jsi prezident, ty můžeš všechno!

Je nejvyšší čas, aby si i jeho voliči, třeba jen sami pro sebe, přiznali, že Miloš Zeman je ostudou České republiky. Vysvětlovat pokaždé v demokratických zemích, že to či ono, co řekl, není podstatné, neboť na to má vliv jen vláda a parlament, musí být pro české politiky na cestách krajně nepříjemné.

Jen se modlit za to, aby tohle martýrium už příští rok skončilo, je sakra málo. Naopak psát pravdivě o lidech jako je Zeman a Babiš, mluvit, vysvětlovat, a když bude třeba, zase vyjít do ulic, je teď důležitější, než Kajínek nebo surikaty na Čapím hnízdě.  

Z jistého úhlu pohledu lze – aspoň pokud jde o jeho vztah k ČSSD – jeho působení na Hradě orámovat dvěma podobnými eskapádami: Lánským pučem a výstupem, kterým se pokusil ponížit premiéra Bohuslava Sobotku, když na Hradě přijal demisi, kterou premiér nepodal…

Lánský puč byl odporný pokus sesadit premiéra partou mocichtivých stranických nýmandů typu Haška nebo Zimoly. Zemanovi náramně vyhovoval, aniž by se musel jakkoliv namáhat, iniciativu vzali do rukou sami zrádci. Jediným sedánkem v Lánech by Zeman zúčtoval s proevropským a prozápadním politikem, kterého z duše nenávidí. Mysleme si o Sobotkovi co chceme, bez ohledu na politické preference, ale zpátky do Ruska nás určitě netáhne.

Navíc, vládnout čtyři roky s duem Babiš-Zeman v zádech je v koalici, které rozdali karty voliči, politický majstrštyk. Trapnost zinscenovaná na Hradě před několika týdny pak jen ilustruje tu nevábnou stoku, která se teď rozvaluje v sídle českých panovníků.

Že nedopadla tak, jak si ji tamní partička naplánovala, je zásluhou premiéra, který si nenechal pokálet hlavu. A těch politiků i v čele opozičních stran, kteří aspoň pro tenhle okamžik vystavili Zemanovi červenou kartu. Prezidentův útěk ze sálu při Sobotkově protiútoku dokazoval jeho porážku. Vlastně její repete, když už ji tam jednou zažil.               

Poslední události mimo jiné naznačují, že je Zeman už přece jen unavený. Pokud by svůj mandát na Hradě začátkem příštího roku obhájil, disponuje podle vás dostatkem sil k tomu, aby zvládl dalších pět let v úřadě?

Ne, je to nemocný stařec, který by měl, chce-li přežít, sám abdikovat. Obávám se ale, že má tajný, ještě nesplněný sen. Opustit Hrad se všemi poctami až na lafetě…

Vše o prezidentských volbách čtěte zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I techto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Dostál: Petříček hraje o všechno. Za dané situace mu nezbývalo, než přitlačit na pilu

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Už minulý týden jsme tady psali, že pokud ministr zahraničí Tomáš Petříček nebude na sjezdu sociálních demokratů zvolen místopředsedou strany, jeho pozice ve vládě bude stěží udržitelná. Svou kandidaturou do vedení tak de facto rozhoduje o své nejbližší politické kariéře. V dané chvíli si spočítal, že nejlepší obranou je útok, a proto dnes připustil, že pokud na sjezdu neuspěje, zváží setrvání ve vládě. Jak známo, Petříčka kritizují především komunisté a prezident Miloš Zeman. Přesto může být jeho tah úspěšný, a to nejen proto, že jde o zástupce tradičně vlivné pražské organizace ČSSD.

Oblíbenec liberálních novinářů v úterý předstoupil před novináře také s tím, že chce na sjezdu prosazovat moderní levicovou politiku, a pokud bude zvolen do vedení strany, tak chce zároveň ve vládě razantněji prosazovat priority sociálních demokratů vůči hnutí ANO. Pozoruhodný je v této souvislosti výrok, dle kterého by ČSSD neměla setrvávat ve vládě za každou cenu. „Myslím, že sociální demokracie by měla vždy nejprve prosazovat svůj program a pak trvat na setrvání v nějaké koalici. Pokud nebudeme schopni prosazovat svoji politiku, to, co chceme, abychom pro lidi dělali, tak v tu chvíli ta spolupráce možná postrádá smysl,“ řekl.

Link

Přestože bychom to mohli označit za povinné rétorické cvičení před sjezdem, je skoro jisté, že jde o Petříčkovu reakci na tlak, kterému čelí uvnitř sociální demokracie ze strany spojenců prezidenta. Ministra zahraničí přitom nekritizuje pouze Miloš Zeman, který na sjezdu v Hradci Králové příští týden vystoupí, ale také komunisté, bez jejichž podpory by menšinová vláda složená z hnutí ANO a ČSSD nevznikla. A dobré je v této souvislosti připomenout, kterak se jejich předseda Vojtěch Filip pravidelně schází s premiérem a konzultuje s ním aktuální politické záležitosti. Právě na tomto zdánlivě bezvýchodném půdorysu je třeba Petříčkův tah číst.

Krátká rekapitulace: Vojtěch Filip minulý týden v pátek už po několikáté – tentokrát tak učinil po jednání výkonného výboru KSČM – novinářům řekl, že odmítají Petříčkovu nedávnou cestu na Ukrajinu, zrovna tak kritizoval jeho postoj k situaci ve Venezuele. Filip hovořil v souvislosti s Petříčkem o totální neschopnosti. Petříček na to ihned reagoval na sociálních sítích: „KSČM opět vyzývá k mému odvolání z vlády, i když podpořila programové prohlášení s jasným prozápadním kurzem, včetně našeho členství v EU a NATO. Já tuto politiku naplňuji i proto, že jde o mé osobní přesvědčení.“

Link

Zdůraznil přitom, že KSČM není stranou vládní koalice a nemůže proto mluvit do zahraniční politiky či našeho politického a bezpečnostního ukotvení. „O personálních otázkách rozhoduje za ČSSD její předseda,“ dodal Petříček. Odkaz na předsedu Jana Hamáčka je za dané konstelace klíčový. Petříček byl předtím, než se stal ministrem, širší veřejnosti zcela neznámou politickou figurou. V dané chvíli těžil z jediného: je to člen tradičně vlivné pražské organizace sociálních demokratů, a především bývalý asistent europoslance Miroslava Pocheho, který se – a na to by se nemělo zapomínat – výrazně zasloužil o zvolení Hamáčka do čela strany. Dokonce lze říct, že byl jedním z architektů nového vedení.

Odtud také Petříčkova překvapivá nominace do vlády poté, co z ní byl samotný Poche Zemanem vystrnaděn. Jinak řečeno: Petříček v čele ministerstva odráží vnitrostranickou konstelaci, je skoro jistě produktem dohod, bez nichž by se Hamáček nejspíš nestal předsedou strany. Z logiky věci je teď tedy na něm, aby si Petříčka prosadil do vedení, což je také jediný způsob, jak ho v danou chvíli udržet na pozici ministra zahraničí. A pokud Hamáček nemá ve volbě předsedy strany protikandidáta, bude to právě střet o Petříčka, který mimo jiné ukáže, jak pevná je aktuálně jeho pozice ve straně.

Link

Úterní Petříčkovu ofenzivu lze číst také tak, že si uvědomuje, jak riskantním manévrem pro něj kandidatura do vedení ČSSD je. Ministrem zahraničí se stal díky zákulisním dohodám, do té doby byl programově nevyprofilovanou figurou, ostatně dodnes si s ním lze jen stěží spojovat nějakou výraznější sociálně demokratickou agendu. A navíc, pokud jde o volby, lze ho označit za neúspěšného politika. Petříček se loni ucházel o hlasy voličů v komunálních volbách na Praze 7 jako lídr kandidátky a pohořel. ČSSD zde získala necelá dvě procenta hlasů, on sám pouhých 320 preferenčních hlasů. Pokud by neuspěl ve volbě místopředsedy sociální demokracie, byla by to další porážka v řadě.

Přesto všechno nemusí být jeho vyhlídky zas tak špatné. A to nejen proto, že za sebou bude mít Hamáčka a vlivnou pražskou centrálu. Svou roli totiž zcela jistě také sehraje fakt, že se do čela zdecimované strany zrovna dvakrát nikomu nechce. Sociální demokraté procházejí nejsložitějším obdobím své polistopadové historie, což lze mimo jiné ilustrovat právě na počtu kandidátů do vedení strany. Na post řadových místopředsedů jich kandiduje sedm, a pokud jich ČSSD bude mít i nadále pět, má Petříček slušnou šanci uspět. Pouze on a Jana Maláčová disponují více než jednou nominací. Maláčová jich má osm, Petříček pět.

40454