Obyčejnými lidmi Zeman pohrdal už jako premiér, říká pro INFO.CZ jeho exporadce Šarapatka | info.cz

Články odjinud

Obyčejnými lidmi Zeman pohrdal už jako premiér, říká pro INFO.CZ jeho exporadce Šarapatka

Jaký byl Miloš Zeman jako premiér? A jak se od té doby změnil? A měl by se znovu ucházet o post na Hradě? Nejen o tom jsme hovořili s jeho exporadcem a dlouhodobým kritikem Zdeňkem Šarapatkou, který v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ prezidenta nešetří. Podle Šarapatky Zeman pohrdal obyčejnými lidmi už v čase, kdy byl předsedou české vlády. Avšak zatímco tehdy byl podle jeho mínění současný prezident horlivým příznivcem Evropy a NATO, a navíc výkonným tahounem menšinové vlády, v současnosti ho označuje za kolaboranta Kremlu a loutku oligarchů. „Účelově se spojuje s Andrejem Babišem, který chce udělat ze státu svoji soukromou firmu a pro svůj byznys vysává daně a dotace,“ říká Šarapatka s tím, že Zeman také nikdy nevynechá vášnivé líbánky na Rhodosu, kam jezdí za ruským miliardářem Jakuninem.

Je to už téměř dvacet let, co jste začal dělat poradce tehdejšímu předsedovi vlády a současnému prezidentovi Miloši Zemanovi. Jak k tomu došlo?

Nečekejte konspirace; byla to spíš náhoda. Můj tehdejší šéf, generální ředitel největší české tiskárny, mi jako zřizovatel střední polygrafické školy zadal coby jejímu řediteli výrobu volebních letáků pro kandidáty ĆSSD v obvodu školy. Prostě běžná výrobní zakázka, jakými si škola přivydělávala na svůj provoz. A mezi nimi byli Zemanovi mladí spolupracovníci. Ti mě po čase doporučili jako poradce premiéra pro školství.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Z ředitele školy jste postoupil rovnou na post poradce premiéra?

Nezapomeňte, že v roce 1998 na sociální demokracii nestály extra fronty odborníků. A protože byl zrovna v té době na Miloše Zemana uražený jeho nohsled Šlouf, který po něm chtěl i přes bariéru lustračního zákona křeslo vedoucího Úřadu vlády a ne „jen“ pověřeného šéfa premiérových poradců, přijal mě Zeman i bez něj.

Jak se ovšem záhy ukázalo, ke Šloufově značné nelibosti. Byl jsem totiž jediný, koho premiérovi nepřivedl on sám a navíc jsem nepocházel z jeho party exaparátčiků ÚV KSČ a ÚV SSM, kterou pak Zemana obklopil. Brzy mezi námi vznikla válka, byl jsem cizorodé těleso. Předtím jsem Zemana osobně vůbec neznal.

Kompletní profil Miloše Zemana naleznete zde.>>>  

A jak na Miloše Zemana z této doby vzpomínáte jako na člověka?

Sám asi tušíte, že nelze srovnávat nesrovnatelné. Tehdy to byl ještě chlap, ne zbabělec. Neschovával se za ansámbl obskurních figurek typu Ovčáčka nebo Mynáře, nepotrpěl si na opulentní ceremonie a monarchistické manýry, ani na okázalé policejní manévry kolem sebe. Přestože byl do značné míry manipulován svým Šloufem, míval dokonce nadhled a občas i sebereflexi. I přes denní čtyřicítku cigaret a nutkavou zálibu v alkoholu bez ohledu na množství a pořadí, zvládal nálož premiérských povinností.

Jeho bonmoty bývaly skutečně bonmoty a ne trapnými odrhovačkami samolibého starce, který se zamiloval sám do sebe a – pardon – zblbnul z funkce. Ovšem obyčejnými lidmi Zeman pohrdal už tenkrát. Paradoxně pak těmi, kteří jej měli za lidového vladaře a tátu dolních deseti milionů. Úspěch má totiž dodnes za životní mantru a neúspěch za totální neschopnost a nebetyčnou ubohost. A je mu přitom úplně jedno, jaké má kdo pro úspěch výchozí podmínky.

A jaký byl Zeman premiér?      
   
Rozhodně lepší než prezident. Doma výkonný tahoun menšinové vlády, v zahraničí politik, akceptovaný evropskými kolegy. Byl také horlivý příznivec Evropy a NATO, určitě ne jako dnes kolaborant Kremlu. Zahraniční politika ho tenkrát ještě bavila a naplňovala podstatně víc, než bůčková turné po českých návsích za milióny z krajských kas. Nebál se návštěv na Západě, na východ jezdil podstatně méně. Dneska jej demokratický svět nebere, mám jej totiž za ruského švába a pouhou loutku ruských i domácích oligarchů.

To jsou silná tvrzení. Koho konkrétně máte mysli?

Účelově se spojuje s Andrejem Babišem, který chce udělat ze státu svoji soukromou firmu a pro svůj byznys vysávat daně a dotace. Zeman také nikdy nevynechá vášnivé líbánky na Rhodosu, kam jezdí za ruským miliardářem Jakuninem. O ruských obchodních zájmech jeho poradce Nejedlého, o němž se dá s nadsázkou dočíst leda to, že se narodil a pak žil v Rusku a že zbožňuje Putina, ani nemluvě.

Miloš Zeman nesleduje zájmy vlasti, ale zájmy cizího byznysu, který má s českou ekonomikou jen málo společného. Je to nejvýše postavený lobbista oligarchů, placený z našich peněz. S drzostí sobě vlastní a tragickým obdivem nostalgiků, kteří jej mají za druhého Zápotockého nebo Gottwalda.

Pokud bychom se ještě vrátili v čase, jako premiér podle vás vládl zemi dobře?  
   
Doma ujížděl na nereálných slibech typu akce Čisté ruce, které skončily fiaskem. Premiérské výhrůžky, koho všeho dostane „do tepláků“, možná budily chvíli rozruch, ale v kriminále nakonec skončil jen jeho vlastní ministr financí. Klientelismus a mafiánské praktiky svého šéfporadce mu přitom nevadily nebo dělal, že je nevidí. Ani servilita jeho oblíbené „Mařenky“, jak něžně oslovoval Marii Benešovou, která mu v roli nejvyšší státní zástupkyně chodila vykládat do premiérské pracovny novinky z vyšetřování, nějak zvlášť nepomohla.

Přesto vládl s obrovským nasazením a nemalou autoritou a dlužno říci, že ne úplně špatně. Nikdy ale nezažil koaliční kabinet, vládl jen menšinově díky opoziční smlouvě. Žádné souboje s koaličními partnery, jen absolutní vládní moc. A vedle „oposmlouvy“ měl ještě jedno společné s Václavem Klausem. Oba nesnášeli Václava Havla. Jeho demokratické hodnoty je příšerně dráždily a popuzovaly. Opovrhovali jimi. A do jisté míry i Havlem samotným. Na to by si měl Miloš Zeman vzpomenout zrovna v těchto dnech.      
     
Jaký byl Zeman vlastně šéf?

Náročný. Inteligentní. Nekompromisní. Zarytý a často neústupný. Občas i vtipný. Buď měl bezvýhradně rád, nebo nenáviděl. Jinak to neumí ani dodnes. Mstivý až za hrob. Nepraktický v běžných privátních situacích. Nic mezi tím, leda lhostejnost a něco jako spotřební personalistika: po použití zahodit. Právě tuhle metodu v něm posiloval Miroslav Šlouf. Ten, který na ni po prezidentské volbě v roce 2013 u Zemana paradoxně sám dojel. Ten šok v jeho tváři, když ho nepustili za čerstvě zvoleným prezidentem, jehož kariéru vlastnoručně vybudoval, je nezapomenutelný.

Lidé, kteří mu byli na blízku, často vzpomínají na jeho mimořádnou paměť. Můžete to potvrdit? Jaké další jeho vlastnosti byste vypíchl?

Fotografická paměť, kombinační schopnosti, talent k improvizaci plus suverénní chování tu obstojně doplnily nijak extra oslnivé vzdělání. Vysoká ekonomická nepatřila za komunistů s výjimkou zahraničního obchodu k těm úplně nejelitnějším školám. Miloš Zeman sice mnoho načetl, ale určitě to nebyl génius.

Pozorný posluchač jeho vystoupení totiž časem dospěje k poznání, že spolu se zažitou technologií moci jen znovu a znovu kombinuje už mnohokrát vyslovené pasáže a obraty. Zasazuje ty samé věty a obraty do nových kontextů. O vtipech ani nemluvě, ten o Claudii Schifferové a Zemanovi s Klausem v nebi je evidentně jediný, který si kdy vůbec zapamatoval. A všude ho „jede“ dodnes.

Legendární je také jeho kladný vztah k alkoholu, ostatně Zeman se náklonností ke sklence vína nebo kořalky nikdy netajil. Předseda Ústavního soudu a ministr spravedlnosti v Zemanově vládě Pavel Rychetský o tom mluví v knižním rozhovoru s Tomášem Němečkem, prý se alkohol podával i na jednání vlády…

Jak se chcete s něčím tajit, když to neumíte ovládnout.  V premiérské pracovně to občas vypadalo jako po degustaci lihovin v soutěži družstev. A lze vytušit, že se od těch časů mnoho nezměnilo. Jen výdrž a sebekontrola tu zjevně klesá s věkem a v kombinaci s prezidentovými chorobami. Ale první liga se pije nejspíš dál i na Hradě. Tipoval bych, že tam už nějaký čas frčí Stoličnaja…   

Už jste to zmínil, výrazný vliv na něj měl dlouhé roky Miroslav Šlouf. Co byste o tandemu Šlouf-Zeman řekl?

Láska, která nedošla až za hrob. Šlouf, coby Zemanův stvořitel, investoval do jeho kariéry hodně, a hodně z ní také získal. Svého času obrovský vliv, strategické informace, nejeden tučný byznys, rehabilitaci bolševického papalášství a mocné kontakty i chuť mocensky účtovat s oponenty. A taky budoucnost bez finančních vrásek, jistou nedotknutelnost.

Byla to symbióza, která oběma pánům vzájemně ladila a vyhovovala.  Až do prezidentských voleb v roce 2013 šlo o neotřesitelné přátelství. Než Šloufa odstavila od Zemana hradní klika Nejedlého a Mynáře. Miloš Zeman se zachoval, jak jej to sám Šlouf naučil: použil jej a vyhodil.
    
Vy jste se s ním nakonec nerozešel úplně v dobrém, můžete k tomu něco říct? Kdy přesně a za jakých okolností se tak stalo?

To je na román, ne na rozhovor. Tak aspoň stručně. Jeden z poradců premiéra Zemana sepsal tajný plán na veřejnou diskreditaci tehdejší populární političky ČSSD Petry Buzkové. Byla výraznou a velmi populární vnitrostranickou kritičkou premiéra a Šloufova svazáckého hnízda na Úřadu vlády. Autor hanopisu a můj kolega poradce premiéra Vratislav Šíma, nazval hanopis podle iniciál Buzkové PB, jinak značky olova.

Petra Buzková měla být skrz média účelově skandalizována za smyšlené týrání své malé dcery, plánovali i skandál s její smyšlenou prostitucí atd. Hanopis měl být naplňován ve veřejnoprávním Českém rozhlase, jehož tehdejší ředitel Kasík byl Šloufovi velmi blízký skrz jejich společného přítele pana Srbu. Ano toho Srbu, který si později odseděl roky za plánování vraždy novinářky Sabiny Slonkové.

Ostatně v Českém rozhlase měl jak autor Olova i sám Šlouf svazácké exkolegy přímo v redakcích. A jsou tam podle mých informací dodnes. Olovo mělo být ale šířeno i v bulváru. O to se měl zase postarat vlivný mediální boss a v jedné osobě partner televizní moderátorky, která nám tak ráda dává slovo.

Zpět k vašemu odchodu. Jak jste se o Olovu dozvěděl?

Šíma mi vše sám prozradil s tím, že to je pro něj hračka, byl totiž někdejším podřízeným Šloufa na ÚV SSM coby odborník na propagandistické kampaně. Nebyla to ovšem jen jeho sólo akce. Šéfporadce premiéra o ní věděl. Petra Buzková byla velkou nadějí jiné, mladší a modernější ČSSD. Václav Havel ji dokonce zmínil jako svoji možnou nástupkyni. Zeman ji za to nenáviděl. Přesto jsem nevěřil, že by jako premiér strpěl takové praktiky a na Olovo jsem ho upozornil.

Už v té chvíli jsem pochopil, jak jsem byl naivní. Tak hraný údiv by líp zahrála kdejaká divadelní šmíra. Byl jsem bezradný. A tak jsem šel i s vědomím, že přijdou velké potíže, svědčit na policii. Do pár měsíců jsem pak sám odešel ze Strakovy akademie s odůvodněním, že je Zeman lhář a nemůžu pod ním pracovat.

Co bylo potom?

Byly to krušné chvíle, policie mi tvrdila, že mi může jít o život. Nakonec Šímu usvědčili. Týden před tím, než se k věci vyjádřil, měl prý návštěvu městský státní zástupce. Nejvyšší státní zástupkyni Zemanovu „Mařenku“ Benešovou. Šíma pak byl sice označen jako pachatel a autor Olova, ale jeho skutek prý nebyl společensky nebezpečný. Poradcem Zemana zůstal dál.     

Miloš Zeman kandidoval na prezidenta už v roce 2003. Myslíte si, že šlo tehdy o dlouhodobější plán? Počítal s kandidaturou už v momentě, kdy oznamoval, že končí v čele ČSSD a nebude kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny?

Tenhle plán v něm dlouhodobě utvrzoval Šlouf. Chtěl být hradním kancléřem a dovršit tak rehabilitaci své bolševické minulosti v sídle českých králů. S myšlenkou kandidatury Zeman zaručeně kalkuloval, odchod do penze neměl být zcela jistě natrvalo. Čas do prezidentské volby vyplňoval přijímáním vlivných návštěv a konzumací zásob uzeného a kořalky z darů fraucimoru.

A také neustálým peskováním nebo zlostnými pomluvami vlastní strany, kterou předtím vedl a z Vysočiny jí veřejně a systematicky jenom škodil, dokonce od ní chtěl hlasy v prezidentské volbě. Jeho nezradili, to on zrazoval je. Zkuste si najít, co všechno o „své“ ČSSD v té době říkal. Že mu pak nedali hlas ve Vladislavském sále, bylo logické, kdo by taky volil zrádce.

Jak tehdejší porážku podle vás nesl? Může to být skutečně tak, že právě od tohoto momentu začal některé své bývalé spolustraníky nenávidět?

Jeho povaha tomu odpovídá. Že neloajálně pomlouval a zrazoval vlastní stranu je v jeho vidění světa v pořádku, ale když za to dostal normální lekci, hned to byla zrada. Typický Zeman, bohorovný, neomylný, mstivý stařec.  

Deset let byl pak Zeman mimo politiku, jak se podle vás za tu dobu změnil?

Když budete žít tak dlouho kilometry od všeho dění, v sebelítosti, nedoceněn, a žrát se touhou po pomstě, do toho všeho prolévat játra kořalkou a dusit se cigareovým dýmem  a trvanlivými salámy, mozek z vás udělá buď trosku, nebo zarytého nepřítele všech s výjimkou svých chlebodárců. Když se pak stanete prezidentem republiky a máte reálnou moc, jste už nebezpečné monstrum. Chlebodárcem tu je doteď Kreml, v nebezpečí je celá země.

Faktem ale je, že se mu pak v roce 2013 podařilo zvítězit v přímé volbě prezidenta. Bude to sice už pět let, přesto, kde hledat příčiny jeho tehdejšího úspěchu?

Ve frustraci lidí, kterým říkal jen to, co chtěli slyšet. Kdyby tušili, co si o nich vždycky myslel, možná by volili jinak. V populismu, který mu jde náramně k duhu. Na hlubší a pro naši zemi opravdu důležitá témata už dávno nemá. V ruských penězích na prezidentskou kampaň, které teď vrací formou kolaborace s ruskými zájmy a vlečením České republiky zpátky do jejich područí. Nic těžkého, ale zabralo to.

Jak hodnotíte jeho dosavadní počínání na Hradě?

Sám to vidíte, zdevastovaný starý muž, kterému bezprostřední okolí na Hradě tvrdí, že není lepšího prezidenta na širém světě a proto může úplně všechno. Podobně to i v šedesátkách říkal ministr Štrougal prezidentu Antonínu Novotnému, který chtěl, zákon nezákon, osobně zatknout jeho kritika: Toníčku, ty jsi prezident, ty můžeš všechno!

Je nejvyšší čas, aby si i jeho voliči, třeba jen sami pro sebe, přiznali, že Miloš Zeman je ostudou České republiky. Vysvětlovat pokaždé v demokratických zemích, že to či ono, co řekl, není podstatné, neboť na to má vliv jen vláda a parlament, musí být pro české politiky na cestách krajně nepříjemné.

Jen se modlit za to, aby tohle martýrium už příští rok skončilo, je sakra málo. Naopak psát pravdivě o lidech jako je Zeman a Babiš, mluvit, vysvětlovat, a když bude třeba, zase vyjít do ulic, je teď důležitější, než Kajínek nebo surikaty na Čapím hnízdě.  

Z jistého úhlu pohledu lze – aspoň pokud jde o jeho vztah k ČSSD – jeho působení na Hradě orámovat dvěma podobnými eskapádami: Lánským pučem a výstupem, kterým se pokusil ponížit premiéra Bohuslava Sobotku, když na Hradě přijal demisi, kterou premiér nepodal…

Lánský puč byl odporný pokus sesadit premiéra partou mocichtivých stranických nýmandů typu Haška nebo Zimoly. Zemanovi náramně vyhovoval, aniž by se musel jakkoliv namáhat, iniciativu vzali do rukou sami zrádci. Jediným sedánkem v Lánech by Zeman zúčtoval s proevropským a prozápadním politikem, kterého z duše nenávidí. Mysleme si o Sobotkovi co chceme, bez ohledu na politické preference, ale zpátky do Ruska nás určitě netáhne.

Navíc, vládnout čtyři roky s duem Babiš-Zeman v zádech je v koalici, které rozdali karty voliči, politický majstrštyk. Trapnost zinscenovaná na Hradě před několika týdny pak jen ilustruje tu nevábnou stoku, která se teď rozvaluje v sídle českých panovníků.

Že nedopadla tak, jak si ji tamní partička naplánovala, je zásluhou premiéra, který si nenechal pokálet hlavu. A těch politiků i v čele opozičních stran, kteří aspoň pro tenhle okamžik vystavili Zemanovi červenou kartu. Prezidentův útěk ze sálu při Sobotkově protiútoku dokazoval jeho porážku. Vlastně její repete, když už ji tam jednou zažil.               

Poslední události mimo jiné naznačují, že je Zeman už přece jen unavený. Pokud by svůj mandát na Hradě začátkem příštího roku obhájil, disponuje podle vás dostatkem sil k tomu, aby zvládl dalších pět let v úřadě?

Ne, je to nemocný stařec, který by měl, chce-li přežít, sám abdikovat. Obávám se ale, že má tajný, ještě nesplněný sen. Opustit Hrad se všemi poctami až na lafetě…

Vše o prezidentských volbách čtěte zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Zabil tisíce Čechů, německá justice ho neodsoudila. Nacistu zachránila tichá povaha

Ernst Gerke byl tichý a odtažitý muž, který se nerad fotografoval. Zároveň byl vedoucím pražského gestapa, který nařídil popravy tisíců lidí. Včetně 262 českých vlastenců, kteří pomáhali parašutistům útočícím na Reinharda Heydricha. Během dvou a půl roku, co Gerke v Praze působil, začali nacisté také vraždit hrdiny zdejšího odboje gilotinou v Pankrácké sekyrárně. Při dunivých dopadech ostré čepele tu prý vlastenci v celách zpívali českou hymnu... Právě Gerkeho uzavřenost a neochota ukazovat se na veřejnosti mu ale po válce zachránila život. A umožnila mu útěk z obklíčené Prahy.

„Gerke byl povahou introvert, citově chladný a odtažitý. Na první pohled tak vytvářel dojem, že je i zdrženlivý a ovlivnitelný. On byl ale naopak velmi iniciativní. Rozhodoval o tom, co se stane se zadrženými vězni. A na něm záleželo, zda dotyčný bude předán k soudu, do koncentračního tábora nebo propuštěn. Gerke nebyl žádným pasivním příjemcem rozkazů. Byl to iniciátor a organizátor zvýšeného teroru, který bezohledně jednal i se svými podřízenými. Byl to absolutní nacistický fanatik,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Zumr. Velitel pražského gestapa patřil k zasloužilým členům nacistické strany a pro české vlastence žádal iniciativně ty nejtvrdší tresty, které dopadaly i na jejich příbuzné.

Link

V Polsku se podílel na likvidaci elity. Za deportace Židů dostal povýšení

Ernst Gerke se narodil 16. května 1909 ve Štětíně jako syn pozdějšího vysokého státního úředníka, takže pocházel z dobře situované rodiny. Po maturitě vystudoval práva v Göttingenu i Kielu. V roce 1930 složil úspěšně první právnickou zkoušku, o čtyři roky později pak druhou. Od roku 1930 až do podzimu 1935 postupně pracoval jako soudní asistent u vrchního zemského soudu v Kielu, na úřadě landráta v Beckumu a jako policejní referent u vládního prezidenta. V říjnu 1935 byl jmenován vedoucím gestapa v Hildesheimu.

„Gerke, stejně jako jeho předchůdce na pozici vedoucího pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke, vstoupil do NSDAP ještě před uchopením moci nacisty, takže se počítal k takzvaným Starým bojovníkům. Na ty bylo pohlíženo jako na spolehlivou elitu uvnitř NSDAP - na rozdíl od oportunistů, kteří do strany vstoupili až po lednu 1933. Tito Staří bojovníci nosili na pravém rukávu označení V, aby bylo jejich postavení hned zřejmé. Členství v tomto prestižním klubu přinášelo řadu výhod. Projevovalo se to například při povyšování, kdy se k této skutečnosti značně přihlíželo,“ popisuje Zumr.

Od roku 1933 do listopadu 1934 byl Gerke členem SA, poté ale vzhledem k úpadku vlivu této organizace přešel do SS. V březnu 1936 se přesunul na gestapo do Elbingu ve východním Prusku a po dvou a půl letech do Chemnitzu. Osobně se účastnil invaze do Polska, kde se jako člen Operační skupiny IV podílel na likvidaci polské inteligence. „Sám tvrdil, že se tehdy vražd neúčastnil a pouze informoval skupinu o postupu fronty. Nemáme důkazy, že by se osobně podílel na zabíjení, ale vyloučit se to nedá,“ dodává historik.

V Polsku pobýval Gerke od září do listopadu 1939 a než se dostal do Prahy, stal se ještě vedoucím gestapa ve Vratislavi. „Osvědčil se tam jako velmi schopný pracovník. Podílel se značnou měrou na deportaci tamních Židů do vyhlazovacích táborů,“ vysvětluje historik. Však byl také zde za své dovednosti a vstřícný přístup k násilí povýšen na vrchního vládního radu a na SS-Obersturmbannführera. A ve schopnosti chladně odstraňovat nepřátele říše se ještě zdokonalil při své službě v protektorátu…

Link

Po předchůdci v protektorátu převzal místo i vilu

 „V srpnu 1942 bylo rozhodnuto, že Hans-Ulrich Geschke bude uvolněn z pozice vedoucího pražského gestapa a nahradit ho měl právě Gerke. Dorazil do Prahy pravděpodobně na počátku září 1942 a v polovině měsíce se ujal funkce. Pár týdnů společně s ním pracoval ještě i Geschke, který ho seznamoval s poměry v protektorátu,“ popisuje Zumr.

Geschke byl oblíbencem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, díky čemuž jeho kariéra rychle stoupala vzhůru. Zdařený útok na kata českého národa Heydricha, který uskutečnili čeští parašutisté, ale zbavil Geschkeho jeho vlastního protektora. V Čechách byl navíc už tři roky, což byla neobvykle dlouhá doba, a proto ho měl nahradit právě Gerke, který ihned začal gestapo v protektorátu měnit dle svých představ.

5762180:article:true:true:true

„Když Gerke přišel do Prahy, nebyl spokojen s organizační strukturou pražského gestapa, personální politikou ani způsobem jeho práce. Provedl proto rozsáhlou reorganizaci, kterou využil i k velkým personálním rošádám uvnitř protektorátu. Některé pražské úředníky odvelel na venkovní služebny a naopak gestapáky, kteří tam sloužili, povolal do Prahy,“ popisuje Zumr.

Ne všechny změny šly ale tak hladce a rychle, jak by Gerke chtěl. Gestapo se potýkalo celou dobu působnosti v protektorátu s nedostatkem zaměstnanců. Například šéfa gestapa v Kladně Haralda Wiesmanna, který měl prý nežádoucí blízké kontakty s místními lidmi, různé disciplinární prohřešky a rozkrádal zabavený majetek, se Gerkemu podařilo vyměnit až po více než roce.

Do Čech se Gerke přistěhoval se svoji rodinou - manželkou, synem a třemi dcerami. A také domov převzal po odcházejícím Geschkeovi, když se nastěhoval do jeho původní vily v ulici Na Zátorce 2, tedy v takzvané policejní čtvrti v Bubenči.

Link

Čechům odepřel jakoukoli milost a nechtěl vydávat příbuzným těla zavražděných odbojářů

Gerke byl odměřený introvert. Mohl tak vytvářet dojem, že sám nemá žádný názor a je lehce ovlivnitelný, vše ale bylo jinak. Proti jakémukoli odporu se nebál tvrdě vystoupit a neznal slitování.

„Neváhal se obracet na své nadřízené. A pokud měl pocit, že jsou jejich nařízení v rozporu s jeho pojetím protektorátní politiky, nebál se proti tomu ohradit. Pokud byl nějaký český vlastenec odsouzen v Berlíně k trestu smrti, sám Gerke psal soudcům, že v případě těchto odsouzenců neexistuje žádná polehčující okolnost. A že se jim rozhodně nemá udělovat milost. Dokonce šel tak daleko, že ještě předtím, než byla osoba popravena, informoval své kolegy, že je proti, aby po popravě byla těla zemřelých vydána zpět do protektorátu,“ vysvětluje odborník. V době Gerkeho působení navíc začali nacisté odbojáře popravovat také v Praze.

5762205:article:true:true:true

„Čeští vlastenci odsouzení k trestu smrti německými soudy byli v prvních válečných letech popravováni gilotinou v Drážďanech, Berlíně a Vratislavi. Vzhledem k neustálému růstu počtu odsouzených ale transporty vězňů do výše uvedených měst ´zdržovaly a prodražovaly´. Proto bylo rozhodnuto zřídit zvláštní soud (Sondergericht) a popraviště přímo v Praze, v areálu policejní věznice gestapa na Pankráci. První popravy gilotinou, kterou Gerke dobře znal ze svého působení ve Vratislavi, byly vykonány 5. dubna 1943. Poslední exekuce proběhly dokonce ještě 26. dubna 1945. Během uvedeného období bylo na Pankráci sťato nejméně 1075 osob,“ tvrdí Zumr.

Link

O tom, kdo zemře, mohl navíc rozhodovat sám Gerke, který se stal doslova pánem Prahy. „Od září 1943 začal ve velké míře využívat takzvané zvláštní zacházení (poznámka: Sonderbehandlung), tedy mimosoudní popravy na základě rozhodnutí policie. Návrh na takové popravy musel z titulu své funkce schválit ještě vyšší velitel SS a policie v protektorátu Karl Hermann Frank, respektive říšský vůdce SS a náčelník německé policie Heinrich Himmler. Ten ovšem Frankovi rovněž v září 1943 udělil pravomoc podepisovat rozsudky i bez jeho souhlasu a Frank sám se návrhům Gerkeho na likvidaci českých vlastenců nijak nevzpouzel. Z Gerkeho se tak stal doslova žalobce, soudce i kat. Zvláštní zacházení se až na několik výjimek provádělo v Malé pevnosti Terezín. Po válce se československým úřadům podařilo prokazatelně doložit 274 vražd, ačkoliv skutečný počet zabitých a umučených v obvodu pražské řídící úřadovny Gestapa byl mnohonásobně větší,“ popisuje historik.

Gerke navíc nese přímou zodpovědnost za vraždu 262 českých vlastenců, kteří zemřeli v Mauthausenu během října 1942. Zaplatili tak za svoji pomoc parašutistům, kteří uskutečnili útok na Reinharda Heydricha. Mezi popravenými byly často celé rodiny včetně potomků.

Link

Před koncem války nechal narychlo zavraždit vězně, kteří by pro něj mohli být nebezpeční

S blížícím se koncem zjevně prohrané války začali nacisté tušit, že o jejich zvěrstvech a praktikách by mohli detailně promluvit někteří vězni i konfidenti, kteří už nebyli v jejich službách. „Z centrály RSHA (Poznámka: Hlavní říšský bezpečnostní úřad) přišel příkaz, aby pražské gestapo vytipovalo obzvlášť nebezpečné vězně, kteří byli pro nacisty z různých důvodů nepohodlní a u nichž se předpokládalo, že budou tak jako tak odsouzeni k trestu smrti. Tito vězni, kteří byli označeni písmeny XYZ, měli být v případě vypuknutí povstání, nebo přiblížení fronty okamžitě likvidováni,“ vysvětluje Zumr.

Dne 2. května 1945 tímto způsobem nacisté v Terezíně zabili 50 vězňů, kteří mohli o válečných útrapách přinést důležitá svědectví. Na seznamu lidí určených k popravě bylo přitom 70 lidí, ale někteří vězni se při čtení svého jména prý prozřetelně nepřihlásili. A tím se zachránili. „Mezi popravenými byl i Jaroslav Fiala, největší konfidentské eso pražského gestapa, který byl zlikvidován, protože toho na své pány věděl příliš mnoho,“ dodává historik. Ještě v den vypuknutí pražského povstání chtěl Gerke odstranit nepohodlné vězně i na Pankráci.

„Gerke nelenil a okamžitě poslal asi desetičlenné po zuby ozbrojené komando do pankrácké věznice s úkolem vězně označené písmeny XYZ okamžitě odstranit. Tyto vraždy se ale naštěstí již neuskutečnily. Komando při cestě do věznice přepadli povstalci a několik jeho členů zabili a zranili. Ti nakonec s ředitelem věznice Paulem Soppou uzavřeli dohodu, že nechají dozorce v klidu odjet, pokud vězňům nijak neublíží,“ potvrzuje historik.

Link

Lidé ho neznali, proto se mu podařilo uniknout

Kromě snahy na poslední chvíli odstranit nepohodlné ale Gerke muset také rychle přemýšlet, jak naopak zachránit vlastní život, protože až do konce války zůstal v Praze.

„Po vypuknutí povstání Gerke odjel z Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo, ke svému nadřízenému veliteli bezpečnostní policie a SD v protektorátu Ernstu Weinmannovi do Bubenče. Po kapitulaci německé posádky v Praze se mu pak na rozdíl od Weinmanna podařilo z města vyklouznout. Měl přitom neuvěřitelné štěstí. Při pokusu o útěk byl raněn a skončil v českém lazaretu. Jelikož se ale Gerke během svého působení v Praze prozíravě vůbec neobjevoval na veřejnosti, tak jej nikdo nebyl schopen identifikovat. Z lazaretu uprchl a vydal se pěšky do Německa. Po válce sám tvrdil, že jej cestou několikrát zastavila rudá armáda. I rudoarmějcům se ho ale nepodařilo identifikovat, a tak jej propustili dál,“ vysvětluje Zumr.

5762179:article:true:true:true

Gerke se tímto způsobem dostal až na sever Německa, kde se usadil. Zprvu žil pod falešným jménem, ale když měl dojem, že mu již nehrozí nebezpečí, začal v 50. letech opět používat vlastní příjmení. A přestal se skrývat. Západoněmecké úřady ho pak opakovaně vyšetřovaly kvůli jeho podílu na zvěrstvech v protektorátu, Vratislavi i na začátku války v Polsku, ale všechna řízení byla zastavena.

Link

„Československá vláda vyvinula velké úsilí, aby do západního Německa dodala o Gerkeho vině dostatek usvědčujících materiálů. Celkem šlo o 36 svazků, které měly mnoho tisíc stran. Byly to oficiální dokumenty, které jej usvědčovaly ze zločinů, mezi nimi i výslechy přeživších vězňů a zadržených gestapáků. Nicméně, ani tak nebyla západoněmecká justice schopná Gerkeho usvědčit a odsoudit. Gerke samozřejmě svoji vinu popíral a při vyšetřování jeho zločinů v Praze dokonce odmítl vypovídat. Je očividné, že i přes usvědčující materiál zřejmě nebylo v zájmu německé justice, aby byl odsouzen,“ domnívá se Zumr.

Fanatický nacista přitom opět využil ve svůj prospěch tichou a uzavřenou povahu. „V Gerkeho prospěch navíc vypovídalo několik podřízených. Ti v zásadě zdůrazňovali jeho charakterové vlastnosti – připomínali, že byl tichý, nepřístupný introvert – aby hájili jeho obraz pouhého vykonavatele rozkazů, kterého výrazně ovlivňovalo i jeho okolí a podřízení. Ti, kteří ho měli údajně ovlivňovat, už ale v době vyšetřování Gerkeho nebyli naživu, takže nemohli nařčení popřít. Gerkeho se tak podařilo vylíčit jako neiniciativního člověka, který jen plnil rozkazy nadřízených a kterého ovlivňovali jeho podřízení, ačkoli byl pravdou úplný opak,“ vysvětluje historik.

Gerke byl chladnokrevný člověk bez morálních zábran, který má na svědomí tisíce životů. „Za jeho působení pražské gestapo zatýkalo zhruba tisíc lidí měsíčně. Dokončeno bylo ´řešení´ židovské otázky. Stovky lidí byly zavražděny na základě ´zvláštního zacházení´. Další tisíce byly zavražděny po vynesení rozsudků německými soudy, sadistickými dozorci v koncentračních táborech, policejních věznicích a v terezínském ghettu,“ potvrzuje Zumr.

I přes svoji vinu Ernst Gerke dožil v klidu a na svobodě. Zemřel 7. listopadu 1982 v 73 letech.

Fotografie pro seriál Zrůdy gestapa poskytl badatel Jaroslav Čvančara.

41954