Články odjinud

Volby rozhodla Zemanova schopnost oslovit lidi z okraje znejistěné kapitalismem, říká politolog Znoj

Volby rozhodla Zemanova schopnost oslovit lidi z okraje znejistěné kapitalismem, říká politolog Znoj

Podle politologa Milana Znoje výsledek prezidentských voleb nerozhodly stranické filiace jednotlivých kandidátů, nýbrž schopnost Miloše Zemana dostat k volbám lidi z okraje znejistěné globálním kapitalismem, lidi naštvané a nespokojené, kteří jinak k volbám nechodí, neboť mají pocit, že na ně politické a kulturní elity kašlou. „Avšak v Miloši Zemanovi najednou „viděli“ politika, který jim dá ztracený hlas a těmto elitám to natře,“ vysvětluje Znoj v rozsáhlém rozhovor pro INFO.CZ na téma povolební trajektorie české politiky.

Jaký je váš základní komentář k výsledku prezidentských voleb?

Volbou Miloše Zemana se Česko vydává na cestu středoevropské distance vůči EU a odmítání evropských hodnot liberální tolerance a multikulturní spolupráce. Rýsuje se před námi specificky česká cesta k národnímu souručenství Polska a Maďarska, na jejímž konci může být odchod ČR z Evropské unie. Prezident má sice malé ústavní kompetence, ale má velký symbolický vliv a Miloš Zeman i značnou skrytou politickou moc nad hnutím ANO, ČSSD, SPD i komunisty, takže nic z toho není nemožné.

Před volbami jsme mluvili o tom, že Zeman usiluje především o voliče hnutí ANO, KSČM, SPD a ČSSD. Byl to právě tento faktor, který rozhodl o jeho vítězství? Anebo to bylo ještě něco jiného?

Pevné jádro voličů Miloše Zemana je mezi příznivci SPD a komunistů. Značná část voličů ANO se k prezidentu Zemanovi přiklonila, jelikož ten se viditelně zasazoval o vznik vlády ANO s premiérem Andrejem Babišem v čele. Voliči sociální demokracie byli ve svém postoji k Miloši Zemanovi rozpolceni, tak jako strana samotná.

O vítězství však nerozhodly stranické filiace, ale schopnost Miloše Zemana dostat k volbám lidi z okraje znejistěné globálním kapitalismem, lidi naštvané a nespokojené, kteří jinak k volbám nechodí, neboť mají pocit, že na ně politické a kulturní elity kašlou, ale v Miloši Zemanovi najednou „viděli“ politika, který jim dá ztracený hlas a těmto elitám to natře.

Jak Zemanovo vítězství ovlivní český politický provoz?

Dalekosáhlé, nehledě na omezené kompetence. Vnitropoliticky bude mít zásadní vliv na sestavování vlády, když podrží Andreje Babiše v pozici premiéra, přivede do koalice pozemanovštěnou ČSSD a legitimizuje jejich vládní spolupráci s SPD a komunisty. Vliv zahraničněpolitický se projeví na rozvolňování našich vazeb k EU. Na tom všem ale nebude prezident Zeman pracovat sám.

Někteří experti očekávají, že se Zeman bude emancipovat od Andreje Babiše. Důvod je prostý: už ho nepotřebuje. Jaký vývoj očekáváte v jejich vztahu vy?

Miloš Zeman už sice nepotřebuje Andreje Babiše k tomu, aby se stal prezidentem, ale stále ho bude potřebovat, aby měl vliv na vládu a exekutivní moc. Dokud Andrej Babiš nebude mít jmenovanou druhou vládu s důvěrou ve sněmovně, bude moc Miloše Zemana vskutku největší a pozice Andreje Babiše nejslabší, avšak bude záležet na obratnosti Andreje Babiše.

Uvidíme, za co Miloši Zemanovi případný vliv na vládu vymění. Pořád platí, že má něco, co prezident Zeman nemá a touží po tom. Oba jsou nadále odkázáni na vzájemnou spolupráci, která nebude hladká, ale bez ní by oba ztroskotali.

Dalším uzlovým bodem české politiky bude únorový sjezd ČSSD. Jak budoucnost sociální demokracie ovlivní Zemanovo vítězství?

Vliv bude zásadní. Miloš Zeman může dotáhnout do konce dlouhodobou snahu získat sociální demokracii zase do svých rukou. Tentokráte nejenom proto, aby se pomstil minulým zrádcům, ale hlavně proto, že potřebuje ve sněmovně stranu, která bude uplatňovat jeho vliv v politice. Nyní je Miloš Zeman ve velice komfortní situaci. Mezi stranami si bude moci vybírat mezi okamurovci, komunisty a sociálními demokraty.

V sociální demokracii si zase může vybírat mezi třemi vážnými uchazeči o předsedu, mezi Jiřím Zimolou, Milanem Chovancem a Janem Hamáčkem. Takže Miloš Zeman může rozehrávat mezi nimi různé hry o to, kdo získá jeho podporu, jakkoli na sjezdu v sále bude hodně delegátů, kteří se vnitřně s Milošem Zemanem dávno rozešli. Zda se uplatní tento skrytý vzdor, je zatím těžké odhadovat.

Co vůbec říkáte na to, že se v sobotu odpoledne ve štábu Zemana zjevil Milan Chovanec?

Pro Milana Chovance to byla poslední šance zachránit nějak svou pozici v sociální demokracii, jelikož jinak byl odepsán. Pro Miloše Zemana to zase byla výhodná příležitost přivítat ztraceného syna, aby tak mohl rozehrát poslední zápas o další své vítězství nad sociální demokracií.

Můžeme z toho rovněž odvodit politické souřadnice, ve kterých svůj vliv v politice chce uplatňovat. Spolu s Milanem Chovancem byl totiž na pódiu mezi přáteli prezidenta také Tomio Okamura. Předznamenána tak byla spolupráce SPD a ČSSD pod patronací prezidenta Zemana. Že bychom viděli též jeho politický odkaz?

O co se podle vás bude tedy na sjezdu hrát?

Na sjezdu se bude hrát o to, jaká bude sociální demokracie v nadcházející době. Zřejmě už vzaly za své představy, že by sociální demokracie zůstala v opozici a využila toho času k hlubší sebereflexi a k vyjasnění politického profilu. Bude se rozhodovat o tom, za jakých podmínek a pod jakým vedením vstoupí ČSSD do vlády s hnutím ANO pod vedením Andreje Babiše.

Jak v této souvislosti hodnotíte přetahovanou posledních dnů mezi Andrejem Babišem a ČSSD, pokud jde o vyjednávání nové vlády?

Toto přetahování je zatím jen předehra k vážným jednáním, ve kterých půjde o to, kolik moci ve vládě Andrej Babiš sociální demokracii nakonec přenechá. Milan Chovanec jako úřadující předseda sice zopakoval hlavní podmínky, které jsou ale nereálné a maximální. Pořád trvá na tom, že ve vládě nemůže být Andrej Babiš a že ANO musí pustit ministerstvo vnitra a spravedlnosti.

Andrej Babiš zase prohlásil, že v jeho vládě nemůže být Milan Chovanec. Tyto podmínky budou časem relativizovány. Milan Chovanec již naznačil i důvody, které sociální demokracii k tomu přesvědčí. Bude se říkat, že ČSSD jde do vlády pro to, aby zabránila vládě ANO s komunisty a okamurovci, což by ohrožovalo naše členství v NATO a EU. Důvod by tedy byl, otázku ovšem je, jak to všechno proběhne.

Na předsedu ČSSD kandiduje v tuto chvíli Milan Chovanec, Jan Hamáček a Jiří Zimola. Kdo je podle vás favorit a v čem se tito kandidáti liší? Anebo jinak: jak očekáváte, že by strana pod vedením každého z nich vypadala?

Favorita zatím těžko hledat, bude záležet především na tom, jak situaci vyhodnotí zemanovci mezi delegáty, neboť se jim bude nabízet jak Jiří Zimola, kandidát spolku Zachraňme ČSSD, tak Milan Chovanec, kterého do hry uvedl přímo Miloš Zeman. Také ovšem bude záležet na tom, jak se k věci postaví delegáti, kteří už Miloši Zemanovi nevěří jeho údajné holubičí úmysly. Ti by mohli z jisté obezřetnosti dát přednost Janu Hamáčkovi.


Vstoupí podle vás nakonec ČSSD do vlády s Babišem?
 
Myslím si, že nás čeká poměrně dlouhé období první vlády Andreje Babiše bez důvěry, během něhož se povedou zákulisní bitvy o to, jaké bude složení většinové vlády. Nejpravděpodobnějším výsledkem bude druhá vláda Andreje Babiše, která bude koalicí mezi ANO a ČSSD, ale bude menšinová s podporou komunistů, což bude spíše přání Andreje Babiše, anebo s podporou SPD, což zase bude spíše přání Miloše Zemana, k níž se ovšem mohou připojit také komunisté. Ale to by už bylo nadbytečné.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Hitlera porazili, komunisty už ne. Tisíce fotek Čechů v RAF zachránil sběratel

Jaroslav Popelka se stal blízkým přítelem desítek československých letců, kteří sloužili za války u britské Royal Air Force (RAF). O jejich vzpomínky se začal zajímat už v 70. letech, v době, kdy je režim rozhodně nevnímal jako hrdiny a mnozí měli za sebou roky ve věznicích a uranových dolech, kam je komunisté uvrhli většinou jen proto, že se nebáli ze zahraničí bojovat proti nacismu. Pan Popelka se s bývalými letci setkával mnoho let. „Hodně jsem za nimi jezdil a nebo oni za mnou. Říkali mi: ,Jaroslave, ty nás jednou všechny vyprovodíš.‘ A bohužel to byla pravda,“ vzpomíná Popelka, díky kterému má dnes mnoho hrdinů své jméno a neskončili ani po 40 letech rudého teroru v zapomnění.

Jaroslav Popelka má ve svojí sbírce přes 30 000 fotografií československých letců RAF. Zakládá jim také vlastní složky, ve kterých má často snímky od dětství až po poslední dny jejich života. „Hodně materiálů mám například k Jindřichu Breitcetlovi, protože jeho sestra mi věnovala jeho pozůstalost. Ve složce letce Miroslava Liškutína mám jeho fotografie, když mu bylo 2,5 roku, až po jeho poslední snímky, když mu bylo už přes 90 let,“ vysvětluje Popelka, který žije v Brně. O letce se začal zajímat počátkem 70. let, když mu bylo třicet. V té době jich v Brně a okolí žilo ještě více než šedesát.

Link

Bývalí letci se scházeli do roku 1977. Pak to asi začalo někomu vadit

„Mezi brněnské letce jsem poprvé přišel v roce 1970, když mě na jejich setkání přivedl Emil Boček. Scházeli se tehdy pravidelně a mluvili o všem možném, o letectví, o svých kamarádech i o svém zdravotním stavu. V roce 1977 ale jejich sekci v rámci Českého svazu protifašistických bojovníků (ČSPB) chtěli spojit s partyzány i s politickými vězni a zároveň je chtěli přerozdělit do jiných buněk podle místa bydliště. To nedávalo smysl, protože by se scházeli i s lidmi, které neznají. V roce 1977 tak jejich organizace zanikla,“ dodává Popelka. Je možné, že někomu vadilo, že se v době tuhé normalizace někde schází hrdinové západního odboje….

„Rozhodně nechystali žádný státní převrat. Pořádali jsme zájezdy, třeba na Slovensko, kde byl náš spřátelený klub. Organizovali jsme také různé besedy a výstavy. Zpětně jsem moc rád, že jsem s popisováním a identifikací vojáků začal už v těch 70. letech, protože jak odcházeli pamětníci, tak by mi už neměl kdo pomáhat s rozeznáváním jednotlivých tváří na fotografiích. Na druhou stranu se obávám, že plno fotografií, deníků a dalších pozůstalostí rodiny letců vyhodily, ať už z neznalosti nebo ze strachu v minulém režimu,“ doplňuje sběratel, který má pečlivě vybudovanou kartotéku a tváře jednotlivých vojáků dokáže identifikovat i na skupinových snímcích.

5604276:article:true:true:true

O to víc Popelku mrzí, že někteří hrdinové západního odboje v jeho sbírce zatím tvář nemají, protože nemá žádné jejich fotografie a často už nežije nikdo, kdo by je mohl poskytnout. To se projevilo i v publikaci RAF: Místo narození Brno, kterou v roce 2017 vydal společně s archivářkou Michaelou Zemánkovou.

„Doufal jsem, že by se mi po publikaci této knihy mohly ozvat rodiny letců, jejichž fotografii stále nemám. To se bohužel nestalo. Objevil jsem ale nedávno v jednom časopise rozhovor s Paulem Millarem, který mluvil o tom, že jeho tatínek Václav Chmelař byl radiotelegrafistou u bombardovací perutě. A právě jeho podobenka mi chybí. Zkoušel jsem ho nějak přes známého kontaktovat, ale nepovedlo se,“ vysvětluje Popelka své snažení. Ze zhruba 2 450 Čechoslováků, kteří působili za války u RAF, se mu povedlo identifikovat a získat fotografii už k 2 253 z nich. (Poznámka autorky: redakci se podařilo s panem Millarem spojit a panu Popelkovi několik fotografií svého otce poskytl).

Link

Fotografie poskytuje historikům i potomkům, kteří často na své otce nemají jedinou památku

Sběratel často své fotografie poskytuje jak historikům a badatelům, tak rodinám vojáků. „Například se mi ozvala jedna paní z Německa, že její tatínek byl mechanikem u RAF a neví ani, jak vypadal, protože zemřel při věznění v 50. letech a nezachovala se žádná jeho fotografie. Jmenoval se Silvestr Müller. Tak jsem našel asi šest jeho fotografií a poslal jsem jí je,“ upřesňuje Popelka.

I v tom tkví neskutečná hodnota sbírky a vzpomínek Jaroslava Popelky. Tím, že se o letce začal zajímat v době, kdy byli doslova nežádoucími osobami, tak pomohl uchovat mnoho cenných vzpomínek o jejich pobytu v Británii a bojovém nasazení. Svojí pílí a zájmem tak doslova suploval roli státu, pro který tito váleční hrdinové prakticky 40 let neexistovali.

5604288:article:true:true:true

Cestou do Anglie se setkávali s Kubišem a Gabčíkem

Do Anglie odcházeli po vypuknutí války bojovat především dvacátníci. „Ti nejstarší letci se narodili v roce 1886, takže jim bylo už 53 let, když začala válka. Ty nejmladší ročníky pak byly okolo roku 1925, ale to byli kluci, kteří bojovali třeba až na konci války. Řekl bych, že nejčastějšími roky narození bylo rozmezí let 1910 až 1920. Výjimkou nebylo, že bojovat odcházeli i muži, kteří zanechali v protektorátu manželku a děti. Z brněnských letců byl nejmladší Emil Boček, který si ještě rok přidal, aby ho vůbec do výcviku vzali,“ vysvětluje Popelka. (Poznámka: Emil Boček se narodil v roce 1923).

Při krkolomné cestě přes Polsko a Francii, případně Balkán, se budoucí českoslovenští členové britského letectva setkávali také s další významnou skupinou západního odboje – parašutisty. „Někteří zmiňovali, že se potkali například s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem v Cholmondeley, kde se shromažďovali vojáci po evakuaci z Francie. Z tohoto místa existují navíc stovky fotografií. Byl tam totiž ještě relativní klid, než vojáky rozdělili k výcviku a dalším jednotkám. Na fotografiích je vidět, že se tam pořádaly i různé zábavné akce, sportovní turnaje nebo souboje v boxu,“ dodává sběratel. Klidnější období ale netrvalo příliš dlouho.

5604268:article:true:true:true

„Letci mi vyprávěli, že tam fungovala komise, před kterou každý voják předstoupil, shrnul své dosavadní zkušenosti, ať už z první republiky nebo z bojů ve Francii, a také řekl, co by chtěl dělat. Podle toho ho komise směřovala k dalšímu výcviku. Letci byli tehdy považováni za jakousi elitu, nicméně výcvik trval až dva roky. Vojáci při něm procházeli řadou testů, a pokud u některého z nich neprošli, mohli se stát třeba mechaniky, střelci, navigátory nebo jinými členy pozemního personálu,“ vysvětluje Popelka.

„Každý letec pak musel odlétat 200 hodin, tolik trval jeden turnus. Pak se mohl rozhodnout, zda si dá přestávku a stane se třeba instruktorem, nebo jestli se k létání zase vrátí. Někteří si odlétali těch 200 hodin a skončili, protože vnímali, že tak splnili svoji vlasteneckou povinnost. Těch bylo ale minimum. Většina bojovala až do konce války,“ dodává sběratel.

Link

K výuce angličtiny vojáky motivovala i možnost seznámení. První svatby se konaly už v roce 1940

Výcvik a následné zaměření vojáka navíc ještě určovala jedna podstatná, a pro mnohé úplně nová, dovednost – znalost angličtiny. „Důstojníci se ve školách v Československu učili spíše francouzsky. Angličtina ale byla pro vojáky životně důležitá, protože letecké pokyny se udílely v angličtině. Pozemní personál, zvláště mechanici, naopak nepociťovali velký tlak, aby se naučili anglicky, často se bavili hlavně mezi sebou a k tomu jim stačila čeština. Dobrou motivací pro zvládnutí angličtiny byla pro československé vojáky ale také možnost seznamovat se s místními ženami,“ podotýká s úsměvem Popelka. A jen u seznamování neskončilo.

5604278:article:true:true:true

„Byli to mladí muži a s děvčaty se nejčastěji setkávali na různých tancovačkách. Proto se není čemu divit, že první svatby se uskutečnily už v srpnu 1940. Někteří se po válce i se svými anglickými ženami pak vraceli zpět do Československa, někteří v Británii zůstali a někteří po roce 1948 emigrovali podruhé. Zvlášť pro ty britské manželky to v Československu muselo být velice těžké, především v té době po roce 1948, kdy mnoho letců navíc uvěznili a ženy tady zůstaly samy a v cizím prostředí,“ vzpomíná sběratel. Právě tolik vytoužená svoboda, za kterou neváhali bojovat a riskovat život, trvala necelé tři roky.

Ze stíhacích es se stali kopáči a asfaltéři. Mnozí se uznání už nedožili

„Když se čeští letci vrátili v roce 1945 do vlasti, dostávali zprvu různá vyznamenání a povyšovali je. Pracovali většinou dále v letectví jako různí poradci a funkcionáři. To ale trvalo jen do roku 1948, kdy je často degradovali, vyhodili a také zatýkali,“ popisuje Popelka. Z hrdinů, kteří se přičinili o svobodu, se vzhledem k nasazení na Západě rázem stali možní agenti a „imperialističtí přisluhovači“ pro které v novém režimu nebylo místo.

„Nutili je také pracovat pouze – vzhledem k jejich specializaci – v podřadných zaměstnáních. Dělali kopáče, asfaltéry, nebo hlídače. Na těchto pozicích pak většinou zůstávali až do penze,“ dodává Popelka, který se s nimi seznámil právě v této fázi jejich života. O to víc letce tehdy překvapovalo, a pravděpodobně také těšilo, že se o ně někdo zajímá, když je stát desítky let označoval jako podvratné živly, o jejichž válečných činech nebylo vhodné se vůbec zmiňovat.

Právě díky snaze Jaroslava Popelky se zachovalo mnoho svědectví o statečnosti československých letců, které dokládají i tisíce fotografií. Když se po roce 1989 o jejich osudy totiž veřejnost začala znova zajímat, často už nebyl nikdo, kdo by příběhy mohl vyprávět, protože velká část letců byla v té době už po smrti…

Kromě hrdinů bez konkrétních obličejů, kterých je ale minimum, má pan Popelka také řadu fotografií československých vojáků RAF, kteří naopak nemají jméno. Výběr těchto fotografií naleznete v galerii. Pokud byste některého z nich poznali, budeme rádi, když se ozvete na email aneta.cerna@cncenter.cz.

40882