Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Paroubkův pokus o comeback se stal lacinou telenovelou: válka s manželkou, arabské směnárny a pochybné peníze

Paroubkův pokus o comeback se stal lacinou telenovelou: válka s manželkou, arabské směnárny a pochybné peníze

Politický návrat bývalému premiérovi Jiřímu Paroubkovi komplikuje rozvod, výroky manželky, půjčky od přátel a celkově nové otazníky nad jeho příjmy. Připomínají se i otazníky staré…

Stala se z toho již okřídlená věta české politiky, která zdomácněla i v běžné mluvě: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?“ ptal se roce 2007 tehdejší premiér a předseda ČSSD na tiskové konferenci novinářů, když jim na papír vykresloval původ svých příjmů.

„Já vydělávám 77 400 Kč a nějaké drobné. Žiji se slečnou Kováčovou, a ta má také nějaké peníze a ve dvou se to lépe táhne,“ řekl tehdy Paroubek.

Teď už to se slečnou Kováčovou, později paní Paroubkovou, „netáhne“. Zato mu manželka v rámci předrozvodových debat o výši výživného poněkud zkomplikovala snahu vrátit se do politiky jako senátor za Ostravsko. Možná nezůstane jen u této jediné komplikace.

Všechno podle zákona

Koncem srpna pro Seznam Zprávy totiž Petra Paroubková řekla, že její manžel měl nelegální milionové příjmy a že tyto peníze nechodily přes účet.“ Paroubek se proti nařčení ohradil, prověřováním výroků se už ale začala zabývat policie.

Ve čtvrtek 6. září pak expremiér svolal tiskovou konferenci, kde oznámil, že mu ze sejfu v bance zmizelo pět milionů v hotovosti, část v korunách, část v dolarech.

„Všechny peníze byly v bankovním sejfu, všechny operace byly podle zákona,” řekl na tiskové konferenci Paroubek. Peníze chtěl investovat do nákupu certifikátů a akcií na burze, ale jeho peníze to prý nebyly.

Půjčil mu je podnikatel a bývalý kolega z ČSSD Petr Michek (který na tiskové konferenci též vystoupil) s vidinou, že mu je Paroubek dokáže na finančních trzích zhodnotit.

720p 360p
Paroubek pro Blesk: Peníze z bankovního sejfu mohla odnést má žena

Paroubek ostatně deklaruje, že se po odchodu z politiky živí převážně poradenstvím a že je ve světě financí jako doma.

V obchodním rejstříku figuruje jako „osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku“ v oboru „profesní, technické, vědecké a jiné činnosti“ s převažující činností „právní a účetní činnosti a jejich revize; daňové poradenství; průzkum trhu a veřejného mínění; poradenství v oblasti podnikání a řízení, holdingové společnosti“.

Jiří Paroubek

Jaké příjmy z této činnosti Paroubek má, nelze z veřejných zdrojů dohledat. Jako důchodce oficiálně disponuje penzí ve výši 25 tisíc. Fakt, že Petra Paroubková požaduje výživné v násobné výši, ale naznačuje, že finanční poměry Jiřího Paroubka by měly být výrazně lepší.

Miliony v malých obnosech

Michek tvrdí, že díky Paroubkovým dobrým radám jen letos vydělal 1,1 milionu korun. Pokud jde o hotovost v sejfu, peníze prý postupně vybíral ze svých účtů a měnil je na dolary ve směnárnách při výhodném kurzu – s načasováním mu radil také Jiří Paroubek.

Vývoj kurzu se odhaduje obtížně, mění se ze dne na den; kupříkladu v dubnu 2016 (kdy zhruba měly probíhat první transakce) stál jeden dolar 23,836 Kč, v prosinci posílil na 25,641 Kč, ale o rok později byl na hodnotě 21,668 Kč. Na sázkách na pohyb kurzu se tedy dalo – jak to u investic bývá – prodělat i vydělat.

Každopádně vybírat 3,5 milionu v malých obnosech znamená i to, že Michek musel vyrazit opakovaně do banky (nejméně třináctkrát, aby byl v limitu pro hotovostní platby), pak tyto peníze vyměnil za dolary a odnést Paroubkovi, který je uložil do bankovního sejfu s tím, že je později zhodnotí finančními operacemi.

„Jsem to směňoval v těch arabských směnárnách v rámci Brna. A vždycky jsem jim řekl, pánové, přijdu zase, dejte mi to s tím dobrým kurzem. A vždy jsem dal na doporučení Jiřího, kdy mám dolary směňovat, jak se kurz vyvíjí.“
Petr Michek

Peníze byly určeny na další finanční investice. Ty se sice podle zdravého rozumu i podle expertů v oboru provádějí výhradně bezhotovostně, ale možné je leccos. V sejfu na zhodnocení však peníze čekaly tak dlouho, až vztahy mezi manželi Paroubkovými dospěly do bodu, kdy si – dle verze Jiřího Paroubka – Paroubková peníze odnesla a zanechala po sobě jen 50 Kč.

Když se Paroubek rozváděl poprvé s předchozí manželkou Zuzanou, vše probíhalo nesrovnatelně poklidněji. Paroubek jí pomohl sehnat miliony korun na její projekty na pomoc dětem z dětských domovů. Dary tehdy poslaly různé firmy, třeba i miliardář Tomáš Chrenek.

1080p 720p 360p
Rozhovor s Jiřím Paroubkem v pořadu Štrunc!

Za peníze Paroubková (respektive její sdružení) koupilo chalupu v Horní Malé Úpě zhruba za pět milionů, za dalších 14 milionů ji zrekonstruovalo. Ani to však nestačilo k tomu, aby nemovitost začala sloužit deklarovanému účelu.

Jak vloni v únoru popsal HlídacíPes.org, lukrativní objekt skončil nakonec v rukou podnikatele Jaroslava Syrového. Co se přesně stalo, Zuzana Paroubková komentovala jen úsečně a bez detailů: „Chci zkrátka zůstat čistá a nechci, aby se dělo něco nekalého,“ řekla.

Knihami k domku v Řecku

Jiří Paroubek milionové sumy pozoruhodně přitahuje. Ještě jako aktivní politik ČSSD se vrhl na spisovatelskou a vydavatelskou dráhu. V roce 2007 vyšla 900stránková, čtyřkilová fotografická kniha vytištěná na křídovém papíře Minuty s Jiřím Paroubkem. Část nákladu skoupila ČSSD, s financováním pomohl i neznámý sponzor. V roce 2011 vydal Paroubek hned tři knihy, na které dostal předem štědrou zálohu.

Jak v roce 2011 přiznal v poslaneckém majetkovém přiznání, jen záloha na sepsání jeho pamětí činila rovný milion. V únoru 2012 Paroubek oznámil, že se knihy prodalo neuvěřitelných 44 tisíc kusů.

Jak přitom informovala ve stejném textu MF Dnes: „Ve třetím největším řetězci knihkupectví Knihy Dobrovský, který má po celém Česku třináct prodejen, se celkově od podzimu prodalo jen čtyřicet kusů Paroubkovy knihy.“

Knihu V botičkách od Diora vydala už dříve i Petra Paroubková, která později byla i vydavatelkou manželových knih díky finančnímu vstupu do nakladatelství Columbus.

Vydavatelské počiny se manželům vyplatily. Za veleúspěch s memoáry, nad nímž žasli snad všichni knihkupci (přičemž kniha se prý prodávala hlavně přes internet), inkasoval Paroubek čtyřmilionový honorář, který obratem investoval do koupě domku na řeckém ostrově Ithaka.

I s investicí do rekonstrukce prý náklady vyšly zhruba na pět milionů korun. Bez zajímavosti není, že kupní cenu 100 tisíc eur zaplatil realitní makléř, který nákup vyřizoval, v hotovosti.

Řecké zákony (na rozdíl od českých) takovou hotovostní operaci umožňovaly. „Jsem schopen doložit výpisy z bankovního účtu, že Petra mu poslala peníze bankovním převodem,“ argumentoval tehdy Paroubek.

Na co chcípl LEV

Miliony se kolem Paroubka točily i při jeho tříletém působení v marginální straně LEV 21 Národní socialisté. Od sponzorů v době Paroubkova působení získala strana přes 43 milionů. Až se tomu sám Paroubek v rozhovoru pro Hospodářské noviny sám podivil: „To se mi nezdá,“ pravil.

Peníze poukázali například pražští právníci Libor Kapalín (10 milionů) a Zbyněk Zacha (tři miliony) – zda za sebe, či za anonymní klienty své kanceláře, odmítli komentovat.

Zajímavé je, že když v září 2013 Paroubek oznamoval, že on už v nadcházejících parlamentních volbách kandidovat nebude, argumentoval i tím, že strana má velmi omezené prostředky.

„Bez možnosti dostat se do veřejnoprávních médií, do řady médií soukromých a s velmi omezenými prostředky finančními, nemá moje osobní účast ve volbách do sněmovny smysl,“ uvedl ve svém prohlášení Paroubek. Kam se desítky milionů ze sponzorských darů poděly, se můžeme jen domýšlet.


Text vyšel na serveru HlídacíPes.org. Zveřejňujeme ho se souhlasem redakce.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Volby 2018 - Senát

Termín Kandidáti Voličský průkaz Komunální volby 2018

Senátní volby se uskuteční 5. a 6. října 2018. Češi budou nové členy Horní komory Parlamentu volit v celkem 27 obvodech. Kandidovat chtějí současní senátoři, politici, aktivisté, ale i neúspěšní prezidentští kandidáti. Pokud v prvním kole v jednotlivých obvodech některý kandidát nezíská více než 50 % hlasů, bude se konat druhé kolo volby, pravděpodobně následující víkend.

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718