Zatímco dárci krve či kostní dřeně za své služby v Česku prakticky žádné kompenzace nedostávají, z dárcovství krevní plazmy se stal tvrdý byznys. Plazma centra se doslova přetahují o klienty nabídkou finančních odměn, přičemž se od nás plazma ve velkém vyváží. Mělo by dárcovství tkání a lidských orgánů zůstat ryze altruistickým aktem, nebo je čas tento předpoklad přehodnotit? Podle Pavla Jindry, vedoucího lékaře Českého národního registru dárců a primáře hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, není odpověď na tuto otázku vůbec tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.
Jak si vlastně stojí Češi v mezinárodním srovnání v dárcovství kostní dřeně? Jsme většími, nebo menšími altruisty než na jinde ve světě?
V českém registru je dnes kolem 150 tisíc potenciálních dárců kostní dřeně, což nás v poměru k počtu obyvatel řadí v Evropě i na světě k lepšímu průměru. A v porovnání se střední i východní Evropou jsme s podílem dárců ve výši kolem 1,5 % vysoce nadprůměrní. Například na Slovensku s pěti miliony obyvateli je v dárcovském registru asi 20 tisíc lidí, tedy 0,4 % obyvatel. Pak jsou ale zase země jako například Německo, kde podíl dárců dosahuje hodnot až kolem 7 %.
Lidé, kteří kostní dřeň potřebují, tedy nemají problém sehnat dárce?
V 80 až 90 % případů se nám dnes skutečně podaří najít dárce včas. Nevyužíváme ovšem pouze národní, ale i zahraniční registry. Pouze v 10 až 15 % může být s nalezením dárce problém, ovšem to se týká zejména vzácnějších genotypů, v našich podmínkách třeba menšin, jako jsou Romové nebo Vietnamci, kteří právě z důvodu menší početnosti nejsou v registrech tolik zastoupeni.
Už dlouho se mluví o tom, že by si dárci zasloužili větší kompenzace, třeba úlevy na daních, navrhují to dokonce i někteří poslanci. Co na podobné návrhy říkáte?
Dárcovství krve i kostní dřeně by mělo určitě zůstat ryze altruistickým aktem, a dárci to tak i berou. Na rozdíl od krve nebo krevní plazmy se dárci kostní dřeně registrují; přitom ale nevědí, zda budou někdy skutečně konstní dřeň darovat, tedy zda budou vybráni pro konkrétního pacienta.
Přitom zároveň platí, že potenciální dárce může z registru kdykoliv sám vystoupit. Pokud bychom tedy dárcům přiznali například daňové úlevy, mohlo by to svádět k účelovosti vstupu do registru. Podle mých zkušeností to ale současní dárci rozhodně nedělají a ani nechtějí dělat pro peníze.
Laikovi musí být minimálně divné, proč je v Česku dárcovství krve a krevní plazmy ryze altruistickým aktem, když se třeba právě s krevní plazmou (nebo i vajíčky či spermiemi) běžně obchoduje, firmy dárcům nabízejí poměrně vysoké sumy. Vám tahle praxe nevadí? A je vůbec legální?
Jak už jsem řekl, rozdíl v dárcovství kostní dřeně a plazmy je v tom, že plazmu dárce skutečně odevzdá či odevzdává pravidelně, zatímco dřeň darovat může, ale také nemusí. Čeká v registru, zda jeho nabídka bude někdy využita.
Dobře, ale i pokud je využita, zůstává tento druh dárcovství čirým altruismem, zatímco v případě plazmy se jedná prakticky o výdělečnou činnost, pouze schovanou za slovo „kompenzace“. Není to ze společenského hlediska trochu pokrytecké?
Tato věc má několik rovin. Plazma slouží především k výrobě důležitých léčiv, pouze z menší části se používá třeba v kosmetice. Jsou země, které jakékoliv finanční kompenzace za dárcovství plazmy zakazují, ovšem pak jí mají nedostatek a nakupují ji v zemích s liberálnějším přístupem, mezi které patří i Česko. Takže pokud bychom u nás zcela zakázali byznys s plazmou, museli bychom ji nakupovat v cizině a etické otázky tohoto obchodu bychom tím stejně úplně nevyřešili. V tomhle případě musí existovat jakási zlatá střední cesta.
V čem by měla spočívat?
V tom, aby se byznys s plazmou zcela nezakazoval, ale částečně omezil a reguloval, zejména v otázce etiky reklamy. To, že dnes některá plazma centra lákají dárce především na finanční kompenzace, nebo dokonce ve své reklamě srovnávají výdělek za dárcovství s nižší mzdou v běžném zaměstnání, vede k tomu, že se z plazmy stal předmět tvrdého obchodu a dokonce konkurenčního boje. Plazma centra v Česku rostou jako houby po dešti, už jsem několikrát dostal nabídku, abych šel do některého z nich pracovat jako šéflékař na čtyři dny v týdnu za velmi lukrativní plat.
Pokud vím, podílel jste se na právě dokončeném projektu „Etický posudek na reklamy shánějící dárce částí těla“, jehož cílem bylo navrhnout zákonodárcům způsoby regulace tohoto druhu reklamy. V čem by měla spočívat?
Určitě by neměla reklama, tak jako se to děje dnes, uvádět na prvním místě finanční kompenzace za dárcovství nebo lidem tvrdit, že si dárcovstvím mohou vydělávat lépe než v běžném zaměstnání. Některé reklamy tohoto druhu jsou opravdu za hranou. Dárcovství musí zůstat v první řadě altruistickým aktem, a tak by mělo být také inzerováno, byť je v případě plazmy spojeno i s určitými kompenzacemi. Jinak se můžeme dostat jako společnost do vážných problémů.
V Česku se čile obchoduje nejen s krevní plazmou, ale třeba také s vajíčky. Navíc se právě vzrušeně debatuje o tom, zda by mělo být u nás povoleno, nebo naopak výslovně zakázáno takzvané náhradní mateřství. Co říkáte jako odborník na tyto formy dárcovství či obchodu s lidskými orgány a tkáněmi?
Jsem odborník na dárcovství krve, nikoliv na další tkáně či orgány. Co se týče třeba náhradního mateřství, byl bych v tomto ohledu spíš opatrný než benevolentní.
Z jakého důvodu?
My zatím víme jen velmi málo o tom, co prožívá nebo může prožívat novorozenec, který se narodí takzvané náhradní matce, ale pak je okamžitě po porodu předán do péče jiným lidem. Hodně se diskutuje o právu na dítě, ale málo o právech dětí, které přicházejí na svět formou náhradního mateřství.
Proto si myslím, že bychom měli být velmi opatrní a poctivě a bez oboustranných předsudků o těchto otázkách diskutovat, nikoliv se řídit jen emocemi. A hlavně je důležité, abychom se vyhnuli ideologickému nálepkování. To platí i o jiných možnostech, které nám dnes nabízí moderní biomedicína.
