Víc než osmdesát procent Pirátů souhlasí s tím, aby jejich vedení zahájilo vyjednávání se Starosty a nezávislými o předvolební koalici pro volby do Poslanecké sněmovny. Je to silný signál, ale zatím nic víc. Předsedy obou politických formací, tedy Ivan Bartoše a Víta Rakušana, nyní čeká složitý úkol: vyjednat takovou dohodu, která uspokojí mnohdy protichůdné zájmy obou stran.
Piráti jsou v danou chvíli de facto jediným subjektem, u kterého lze zaznamenat aspoň nějakou dynamiku, pokud jde o růst voličské podpory. Jistě, také STAN v několika posledních šetřeních mířil nahoru, zatím ale nevíme, zda nejde pouze o dočasný jev, který souvisí s nedávnými krajskými a senátními volbami. V nich je totiž STAN tradičně silný, což se také opakovaně projevuje v předvolebních průzkumech, jejichž sběr dat se časově shoduje právě s těmito volbami.
Chci tím říct, že zdaleka nelze vyloučit, že u velkého množství Pirátů převáží dojem, že si prostě ve volbách vystačí sami a že jsou to právě oni na čele s Ivanem Bartošem, kdo může dosavadního hegemona české politiky, tedy hnutí ANO Andreje Babiše, porazit, aniž by k tomu potřebovali uzavírat předvolební spojenectví. Jakkoli by to nebylo zrovna prozíravé, psychologicky by šlo o vcelku pochopitelnou úvahu. Jenomže taky pěkně riskantní. Tady totiž nejde jen o Piráty, ale především o povahu a charakter české politiky.
V danou chvíli přitom platí, že podoba budoucí vládní koalice je jen stěží odhadnutelná. Zdaleka to nakonec nemusí dopadnout tak, že u vlády zůstane, byť v nějaké rekonstruované podobě, blok stran, který Česku vládne nyní, anebo že ji vystřídá v mnoha ohledech nesourodá opozice. Co chci říct: pokud se dneska nějaká aliance jeví jako zhola nepředstavitelná, po volbách to může být vcelku logické spojenectví. Ostatně alianci sociálních a občanských demokratů si před volbami v roce 1998 uměl představit také málokdo.
Pochopitelně je přitom mimořádně důležité, kdo volby nakonec vyhraje. Miloš Zeman se už ostatně nechal slyšet, že to bude právě lídr vítězné strany, koho pověří sestavením vlády. A tady stojí za zmínku, že si prezident toto své předsevzetí může vyložit, jako už mnohokrát v minulosti, svérázným způsobem, takže nelze vyloučit, že by ignoroval případnou vítěznou předvolební koalici s tím, že by měl být sestavením vlády pověřen předseda té strany, která uspěla samostatně a nikoli v koalici. Jinak řečeno: Zeman může preferovat Babiše za každou cenu.
Což by byl přesně ten moment, který by otestoval pevnost a zásadovost všech ostatních aktérů. To ale předbíháme. Charakter Pirátů i Starostů totiž prověří už nadcházející týdny. Ivan Bartoš říká toto: „Pokud se nám podaří vyjednat co nejširší programovou shodu, personální obsazení kandidátek a další parametry spolupráce, můžeme společně bojovat o vítězství v blížících se sněmovních volbách a konečně získat možnost prosazovat náš program ve vedení této země.“
A pokud mají Piráti podle své analýzy programovou shodu se Starosty až na sedmdesáti procentech svého programu, lze vcelku realisticky očekávat, že právě program nebude tématem, na kterém se bude rozhodování Pirátů lámat. Daleko větší svízel tak může být dohoda o podobě kandidátek. Ivan Bartoš musí s Vítem Rakušanem najít takový model, který uspokojí členskou základnu obou stran. Pracovat přitom musí nejen s ambicemi spolustraníků, ale také s nástrahami českého volebního systému, s kroužkováním, a především také s potenciální sílou svých stran napříč regiony.
Piráti musí projevit velkorysost tam, kde je STAN tradičně silný, typicky například ve Středočeském, Zlínském nebo Libereckém kraji, právě tady by měli být zástupci STAN zcela jistě na případné společné kandidátce na předních pozicích. STAN pak musí na oplátku Pirátům vyjít vstříc všude jinde. Základní otázka by pak mohla znít takto: budou kýžené velkorysosti a strategického tahu schopni také ti zástupci obou stran, jejichž osobní zájem či politický profit může být v rozporu se vznikem společné kandidátky, neboť by je mohla připravit o realistickou šanci bojovat o poslanecký mandát?
