Bude další osmičkový rok pro Česko přelomovým? Uplyne půlstoletí od Pražského jara

HalfPageAd-1

Vratislav Dostál

01. 01. 2018 • 15:00

„Osmičkové“ roky patří v českých dějinách k těm přelomovým. V roce 1278 svedl Přemysl Otakar II bitvu na Moravském poli, při které zemřel. V roce 1348 byla založena Karlova univerzita, roku 1648 skončila uzavřením vestfálského míru Třicetiletá válka, s rokem 1848 se pojí revoluční události nebo slavné psaní Františka Palackého do Frankfurtu. Pokud se příští rok zaměříme výhradně na „krátké“ 20. století, připomeneme si sedmdesát let od komunistického převratu, padesát let od Pražského jara a především monumentální počin Tomáše Masaryka a jeho spojenců doma i v zahraničí. V roce 2018 uplyne sto let od založení Československé republiky. 

Mobile-rectangle-3

„Myslím, že téma sta let masarykovské první republiky zcela překryje další kulatá výročí. Jak tzv. vítězný únor, tak i půlstoletí od Pražského jara,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ politolog Ladislav Cabada. Podle něj je totiž přirozené, že si právě první republiku spojujeme s nadějemi a pozitivním obrazem Čechů a Čechoslováků. „Pokud si připomínáme výročí vzniku Československa, vrací se česká otázka, která tehdy byla s úspěchem vyřešena, když naplněny byly staré české sny po svobodě a samostatnosti v demokratické Evropě,“ doplňuje Cabadu jeho kolega Milan Znoj.

Jedním dechem ale upozorňuje, že v současnosti v této otázce spíše bloudíme a tápeme. „Řešení, která se nabízí, naši svobodu v demokratické Evropě spíše ohrožují. Česká národní emancipace probíhala ve znamení liberalismu a s vědomím toho, že český národ může být svobodný jenom ve svobodném nadnárodním federativním politickém režimu, který ambice velkých národů zbrzdí a s menšími národy bude jednat po právu,“ připomíná Znoj. Prvotní byl podle něj Palackého program demokratizace a federalizace rakouské monarchie.

Pokud jde o roky 1948 a 1968, je podle něj potřeba si je připomínat z důvodu aktuálního negativního trendu relativizace nedemokratických a demokracii ohrožujících a omezujících ideologií. Co se týče Pražského jara, podle Cabady může být sice vnímáno jako sympatický pokus o dílčí liberalizaci, nicméně tvrdí, že existuje dostatek důkazů o limitované vstřícnosti reformních komunistů a jejich odporu ke skutečné politické soutěži a pluralitě. Také Znoj nepochybuje, že je dobré si Pražské jaro 1968 si připomínat, avšak zároveň tvrdí, že je třeba o něm také přemýšlet. 


„Bylo to období pamětihodné v českých dějinách nejen proto, že se národ semknul v odporu proti okupantským vojskům pod vedením Sovětského svazu, ale hlavně proto, že to byl celonárodní pokus o reformu socialismu, který přinesl demokratizaci politiky a rozkvět kultury. Pražské jaro samo stačí jako doklad toho, že teorie totalitarismu brání pochopení vlastní minulosti a je spíše zdrojem neplodných polemik, které jenom zastírají současný zápas o politickou moc,“ říká Znoj.

Podle sociologa Ondřeje Císaře by nás výročí příštího roku mohla inspirovat nejen k reflexi, ale také k debatě o naší budoucnosti. Hovoří v této souvislosti především o širších problémech globalizace a jejich důsledcích, ať už se jedná o příjmové nerovnosti, klimatické změny nebo o naši účast v evropské spolupráci. „Ve skutečnosti to téměř nikoho nezajímá a ani nemáme osobnost, která by něčeho takového mohla být nositelem,“ dodává Císař skepticky.

SDÍLET

Billboard-bottom-1