Češi proti koronaviru: Portugalci začali zavírat obchody bez ohledu na vládu

Michal Půr

20. 04. 2020 • 08:00

V seriálu INFO.CZ jsme pro vás na každý den připravili rozhovor s Čechy, kteří zůstali v zahraničí během pandemie koronaviru. Každému jsme položili stejné otázky. Lucie Benešová žije čtyři roky v Portugalsku. Přijela sem na služební cestu a rozhodla se, že si dá „pauzu“ od své kancelářské práce, potkala tady přítele a odstěhovala se za ním do Porta. 

Jak je země, v níž žijete, zasažená nákazou koronavirem?

Portugalsko se dlouho „drželo“ mezi zeměmi, které nebyly mezi krizovými. Poslední dva týdny byly kritické (pozn. red. rozhovor vznikal během velikonočního víkendu). Zajímavé je, že Česká republika a Portugalsko jsou velikostí i počtem obyvatel téměř identické. První zprávy o nakažených se v Portugalsku objevily 2. března, tedy den po stejné zprávě v ČR. Počty nakažených byly dlouho podobné. Česká republika registrovala prvních 100 nakažených 12. března, Portugalsko 13. března.

Na konci března se čísla začala rapidně rozcházet. Tyto řádky píši v době, kdy Portugalsko registruje 15 987 pozitivních případů, 470 úmrtí, 130 300 testů (v ten samý den v Česku 5831 nakažených, 129 úmrtí, 120 285 provedených testů). Strašidelné bylo včerejší číslo, kdy v Portugalsku přibylo 1500 pozitivních případů. Téměř 50 procent celkových případů se týká severní oblasti kolem Porta. Vlastně mi připadá, že Česko si vykreslovalo horší scénář a Portugalsko naopak optimističtější. Nakonec je to zcela naopak. 

Jaká jsou v zemi opatření?

Opatření jsou velice podobná těm českým. Byla ovšem o několik dní zpožděná. Pro mě to znamenalo, že jsem si při sledování zpráv z Čech připadala, jako bych sledovala zprávy z budoucnosti. Portugalská vláda nejprve navrhla, že docházka dětí do škol je dobrovolná. Během těchto dní se objevovaly dvě vlny. Lidé v Portugalsku v té době začali už samovolně chápat, že situace je vážná, měli možnost pozorovat sousední Španělsko, kde se situace rapidně zhoršovala. Proto v podstatě samy od sebe zavřely některé posilovny, coworkingová centra, velká kina a velké řetězce supermarketů začaly omezovat počty lidí, které mohly nakupovat.

Média a billboardy rozšiřovali heslo – #fiquememcasa (zůstaň doma). Jenže ono zůstaň doma někteří lidé začali chápat jako – můžu jít na pláž. V té době bylo v Portugalsku nebývale krásné počasí. Proto bylo potřeba zavřít pláže, nebo alespoň parkoviště u nich. Vláda s drastickými opatřeními čekala, nechtěla zasahovat do ekonomiky. A protože spousta lidí situaci vnímala jako vážnou, mohlo se zdát, že není potřeba zasahovat. Mluvíme však o většině, nikoliv o všech, takže se k přísným opatřením uchýlilo i Portugalsko. Česko vyhlásilo drastická opatření a nouzový stav téměř okamžitě po prvních 100 pozitivních případech. Portugalsko čekalo do 18. března.

A jaká je zde atmosféra?

Atmosféra měla několik vln. První bylo jakési zpozornění, ale stále doplňované laxností. Po vyhlášení nouzového stavu se život opravdu zastavil a většina laxnosti zmizela. Pro jižanský národ není jednoduché udržovat si distanc. Nejhorší pocity jsem měla po jízdě autobusem, kde jsem pozorovala, že lidé doporučení nedodržují a nejsou přísně kontrolovaná. Celkově je ale zřejmá opatrnost a ohleduplnost.

Máte povinné nošení roušky? Případně – nosíte ji dobrovolně a jak v tom případě na vás reaguje okolí?

Pokud jsem psala, že jsem měla pocit při sledování českých zpráv, že koukám na zprávy z budoucnosti, tak se to dlouho nevyplňovalo v případě nošení roušek. Místní ředitelka Národní zdravotnické organizace, Graça Freitas, na naléhavé dotazy médií v polovině března zarputile odpovídala, že nosit roušky není potřeba a že jediná účinná metoda je udržovat si odstup. Posléze se výpovědi změnily v lehké přiznání, že ochranné pomůcky potřebují především lidé v první linii.

Nicméně já a stejně tak většina české komunity v nošení roušek držela se svými krajany. Díky milé místní kamarádce Kamile, která uvízla na návštěvě v Čechách, se ke mně dostal její šicí stroj. Půjčila mi ho a já se podle návodu na youtube naučila šít – první samostatné stehy v životě, první roušky – nejprve pro rodinu, kamarády a posléze jsem vytvořila rouškovník pro naše sousedy. Jedna Češka se také postarala o webovou stránku mascarasparatodos.epizy.com, která slouží jako platforma pro propojení lidí, kteří mohou poskytnout materiál s lidmi, kteří roušky šijí a těmi, kdo je potřebují. 

Velký zájem o roušky jsem začala pozorovat až po odvysílání reportáže Vida e a Máscara (Život a rouška) na místní portugalské televizi RTP, ve které prezentovali právě český přístup a především nošení roušek. To bylo navíc ve stejnou dobu, kdy se k nošení přikláněla také Světová zdravotnická organizace. Zatím ale venku nevidím ani většinu lidí v rouškách. Ani v supermarketech, ani v autobusech. Roušku nosím a poslední týden pozoruji změnu reakcí okolí… Lidé se na mě už nedívají jako na tu „asi nemocnou“ a divnou, ale začínají roušku vnímat jako volbu. Do hromadného šití roušek se pouští velké fabriky, organizace a v plánu je plošná distribuce a nošení roušek. Roušky z mého rouškovníku zmizely a kontaktuje mě stále více lidí, zda bych jim roušku ušila.

Když sledujete situaci v Česku, je na tom podle vás lépe než země, v níž se nacházíte?

Od začátku si říkám, že se to nedá srovnávat, ale samozřejmě se tomu člověk nevyhne. Není důležité hledat, co je dobré, co je špatné. Často teď vzpomínám, jak jsme kdysi hráli deskovou hru Pandemie. V té hře není vítěz a poražený – v té hře jde o to, aby vyhráli všichni, hrálo se „proti hře“. Ale samozřejmě pozoruji dění v obou zemích a přirozeně porovnávám, byť poslední dobou sledování zpráv minimalizuji pro uchování vlastní psychické pohody.

Česká republika byla neuvěřitelně rychlá. Jakkoliv se to mohlo zdát nepřiměřené, příliš tvrdé, možná by se dalo říct, že to dobře zafungovalo (ťukám do dřevěného stolu). V Portugalsku ráznost a rychlost chyběla. Je to ovšem kulturní záležitost. V místních médiích mnoho lidí kritizovalo jižanskou laxnost. A v současné situaci se situace opravdu nevyvíjí naprosto pozitivně, ale řeší se. Sám premiér říkal: „Musíme počítat s nejhorším, ale doufat v to nejlepší. Zatím nevidíme světlo na konci tunelu, víme, že tam je.“ Jedním z důvodů pomalých opatření byl strach o ekonomické důsledky. Není tomu dávno, co se Portugalsko dostalo z velké ekonomické krize. Bylo však uznáno, že ekonomickým dopadům se nelze vyhnout. Nevyhne se jim ani jedna ze zemí. Česká republika upadla do ekonomické pauzy dříve, ale vypadá to, že bude mít příležitost se z ní mnohem rychleji vzchopit.

Jeden z dalších rozdílů pozoruji při posuzování kroků, které místní vláda dělá. V Portugalsku totiž není obvyklé, dokonce je to nepřípustné, kritizovat vládu v době krize. Pan premiér António Costa mluví vždy velice klidně i v naléhavých chvílích, pan prezident Marcelo Rebelo de Sousa mívá skoro pravidelné proslovy k národu, kde vždy pečlivě vysvětluje důvody zvolení nouzového stavu a souvisejících opatření. Byl také jedním z prvních, kdo se uzavřel do dobrovolné karantény, jelikož se setkal s jedním nakaženým, nicméně v době karantény s národem skypoval a vše pečlivě sledoval a komentoval.

Onemocněl někdo z vašich přátel nebo kolegů?

Víme, že celkem čtyři naši známí se nakazili na večeři, na které byl známý italský DJ. Průběh u nich byl středně těžký. Většinou ztráta chuti, čichu. Nyní víme, že u jednoho z nich se při testech neustále prokazuje nákaza. V těchto případech vnímám jako nejtěžší, jak jsou přetrhané vztahy, možnosti vidět kamarády, kteří jsou v kontaktu s někým, kdo je nakažený.

Co byste vzkázala lidem v Česku?

Říká se, že při dlouhodobém pobytu mimo svou rodnou zemi začne člověk vnímat mnohem silněji, kterých vlastností svého národa si váží. Stalo se to tak i mně a během pandemie se to mnohokrát znásobilo. Silný pocit solidarity, akčnosti a vynalézavosti Čechů, který jsem pozorovala, byl neuvěřitelný. Rychlá řešení nejen v rámci státních opatření, ale v pomoci seniorům, okamžitá TV výuka, projekty pomoci a vynálezy nových ochranných pomůcek. Tato solidarita se přesně odráží v hlavních heslech – „Moje rouška chrání tebe. Tvoje rouška chrání mě“ a „Spolu to zvládneme“. Zalila mě hrdost, že k tomuto národu patřím. Můj vzkaz je: Nenechte se unášet tím, co je špatně, co mohlo být líp, ale pokračujte v tom, co evidentně umíte – podporovat se navzájem. 

SDÍLET