Dělat revoluci ve svetrech nejde věčně, sednout za stůl s komunisty bylo správné, věří Durnová

Politoložka Anna Pospěch Durnová je součástí generace, která po listopadu 1989 těžila z možnosti cestovat a studovat v zahraničí. Její uvažování o sametové revoluci je zásadně spjato s tím, že dospívala na západě. Tehdejší události hodnotí kladně. A pokud někdo vyčítá Václavu Havlovi, že zasedl za vyjednávací stůl s komunisty, ona to považuje za dobré rozhodnutí. V rozhovoru pro INFO.CZ pojmenovává také neschopnost disidentů organizovat se: „To hnutí má za sebou sympatický příběh, dle kterého lze všechno dělat na koleně, kdesi po hospodách, ve svetrech…“

V roce 1989 vám bylo okolo deseti let. Co pro vás listopadová revoluce znamená?

Co pro mne znamená dnes, anebo co znamenala tehdy?

Myslím dneska.

Co mne trochu zaráží, je fakt, jak se s naší generací v souvislosti s listopadem 1989 zachází. Jistě že jsme byly ještě děti, to ale neznamená, že si nic nepamatujeme. Neznamená to, že bychom neměly žádné relevantní vzpomínky. A třeba já mám na listopad 1989 – troufám si tvrdit – vzpomínky zásadní. A dokonce mám dojem, že tyto vzpomínky nebyly nikdy aktuálnější než dnes.

Povídejte…

Ta událost se odehrála v listopadu, tedy uprostřed školního roku, během prvního pololetí. Čtvrtou třídu základní školy jsem tedy v prvním pololetí prožila v komunismu, druhé pololetí v demokracii. Vše ostatní bylo stejné: stejná učitelka, stejná třída, stejní spolužáci. Co se změnilo, byly knížky, učebnice, zrušili nám ruštinu, začali jsme mít anglický jazyk, namísto soudružko učitelko, jsme začali říkat paní učitelko. A najednou jsme museli začít věřit v něco úplně jiného.

Pamatuji si příhodu, kdy jsme přenášeli učebnice občanské výchovy kamsi do sklepa. Byly už vyřazené. Totéž knížky dějepisu pro šestou a sedmou třídu. Hrnuli jsme tam obrovské sloupy knih a já se v jednu chvíli ptám, tehdy ještě s oslovením soudružko učitelko, proč ty knihy budeme vyhazovat. A ona řekla: „No protože už neříkají pravdu.“ Bylo to pro mě naprosto šokující. Říkala jsem si, jak je tedy možné, že se to v té učebnici psalo? A proč jsme se to tedy tak učili?

Dodnes mám tu scénu v sobě a nakonec jsem ji dala také do úvodu své knihy o postfaktické době. Dneska totiž zacházíme s fakticitou, jako by to bylo něco samozřejmého, přitom velká většina z nás má stejnou zkušenost. Tedy že ti stejní lidé najednou, téměř ze dne na den, začali říkat něco úplně jiného. Ze stejného důvodu si kladu otázku, zda naši generaci tato zkušenost neomezila v tom, že nevěříme institucionálním autoritám.

My jsme opravdu neměli důvod těm autoritám věřit. Nám se to jevilo tak, že se vše smělo. Pro mne je listopad 1989 skutečně počátkem nového světa. Byla to vskutku zásadní změna, která mně osobně umožnila žít život, který dneska žiju.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital