Každé naše rozhodnutí je účelové. Tím účelem je ochrana ústavnosti, reaguje Rychetský na kritiku Babiše

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ reaguje na rozličné výtky, jež se týkají nedávného zrušení některých ustanovení volebního zákona. Vysvětluje motivace, cíle i kontext rozhodování ústavních soudců a popisuje, proč Ústavní soud rozhodl teprve nyní, a tedy relativně krátce před volbami. I kdyby politici shodu na novém volebním zákoně nenašli, nepochybuje, že se volby v říjnu řádně uskuteční. Rychetský reaguje také na některé výroky Andreje Babiše a Miloše Zemana, nebo na aktuální prodloužení nouzového stavu, ke kterému vláda přistoupila na žádost krajských hejtmanů.

Co vás napadlo, když Miloš Zeman vyhlásil příští sněmovní volby s takovým předstihem? Konat se budou letos v říjnu, prezident je vyhlásil už loni v prosinci…

Nemohu a nechci říct, co mě napadlo, protože to bylo současně napadeno u Ústavního soudu. A Ústavní soud rozhodl tak, že odmítl návrh, který usiloval o to, abychom zrušili toto rozhodnutí prezidenta republiky. Jinými slovy: náš ústavní systém stanovuje lhůtu pro vyhlášení sněmovních voleb, jenom pokud jde o to, kdy nejpozději tak musí učinit. Pokud jde naopak o to, v jakém časovém předstihu tak učiní, tak tam má relativně velký prostor. Samozřejmě se ale nepředpokládá, že by se volby vyhlašovaly tři nebo čtyři roky před jejich termínem.

Ptám se mimo jiné proto, zda to prezident neudělal kvůli tomu, že už měl nějaké zprávy, jak Ústavní soud rozhodne o volebním zákoně…

Netuším, jaké pan prezident měl nebo mohl mít informace o průběhu diskusí uvnitř Ústavního soudu. Evidentně ale měl informaci o tom, že ten návrh u nás skutečně je, a že se jím Ústavní soud zabývá.

„Tímto dopisem apeluji na Ústavní soud, aby si byl vědom všech konsekvencí, které případná derogace částí volebního zákona může přivodit a jež mohou vést k ústavní krizi nemající podle stávající Ústavy ČR řešení.“ To vám napsal prezident Miloš Zeman 1. 2. 2021. Stále si myslíte, že podobný scénář není ve hře?

Nemyslím si, že rozhodnutí Ústavního soudu o několika napadených ustanoveních volebního zákona zhruba osm měsíců před volbami může vyvolat politickou krizi. Dokonce by bylo naprosto nekorektní, pokud by Ústavní soud dospěl k většinovému závěru o neústavnosti napadených ustanovení volebního zákona a současně své rozhodnutí nebo jeho výrok odkládal. Po každých volbách je k volebnímu senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) podána řada žalob napadajících volební výsledek. Jak by asi NSS o nich rozhodoval, kdyby existoval výrok Ústavního soudu o neústavnosti části volebního zákona, byť s odloženou vykonatelností?

Panečku, to by tedy teprve byla krize, kdyby došlo ke zrušení celostátních voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu. Ústavní soud musel respektovat ústavní požadavek na rovnost hlasů a volební systém poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny. V daném případě kombinace nestejně velkých volebních krajů, kopírujících územně-správní uspořádání státu, s tzv. volebním D'Hondtovým dělitelem, tj. způsobem přepočtu odevzdaných hlasů na poslanecké mandáty, hrubým způsobem porušovala princip rovnosti hlasu každého voliče.

V malém kraji by bylo k získání mandátu třeba více než dvojnásobek hlasů než ve volebním kraji velkém. V souladu s principem tzv. minimalizace zásahů Ústavního soudu jsme zrušili pouze tu metodu přepočítávání hlasů na mandáty a do volebních krajů jsme nezasáhli. Může se zdát, že jsme „horký brambor“ přehodili na Parlament, ale Ústavní soud je „negativní“ zákonodárce – právní předpisy může pouze rušit a nikoliv je nahrazovat novým textem. Velice oceňuji iniciativu komisí pro Ústavu v obou parlamentních komorách o nalezení shody na nové úpravě volebního zákona.   

A považuji za krajně nepravděpodobnou situaci, kdy by se měly konat volby, a ve volebním zákoně by chyběla základní ustanovení o tom, jakým způsobem se budou přepočítávat odevzdané hlasy na mandáty. To je situace, která – pokud vím – nejen že nenastala v historii České republiky, ona nestala ani v historii vyspělých parlamentních demokracií. Ta situace by nebyla jednoduchá, protože volby by i tak samozřejmě proběhnout musely. Navíc ten derogační zásah naším nálezem do volebního zákona se vůbec netýká přípravy a průběhu voleb.

To znamená, že by proběhly způsobem, jakým probíhají pokaždé, zejména pokud jde o krajské úřady, sčítací komise a podobně. Všechno by tedy fungovalo normálně, jediný problém by vznikl po volbách při přepočítávání hlasů na mandáty. To by byl problém, pokud by tedy skutečně nebyl včas vyřešen Parlamentem a tedy úpravou scházejících ustanovení ve volebním zákoně.

Zásadně nehodlám komentovat výroky ostatních ústavních představitelů. Pokud ovšem napadnou nevybíravým způsobem Ústavní soud jako instituci, anebo jeho soudce, nemohu mlčet.

Cituji: „Pavel Rychetský se v poslední době plete do politiky, aniž by k tomu byl kompetentní a na druhé straně zanedbává práci pro Ústavní soud.“ To řekl Miloš Zeman v říjnu 2019. Jak si vysvětlujete, že vám vytýká, že se pletete do politiky, a přitom dělá to samé v obráceném gardu? Jinak řečeno: Nevnímal jste jeho dopis, který jsem už citoval, a který zaslal všem soudcům Ústavního soudu těsně předtím, než rozhodli o volebním zákoně, že se vám plete tak trochu do vaší práce?

Jsou to dvě věci, které je potřeba časově oddělit. Výrok prezidenta o mém údajném pletení se do politiky se vztahuje k okamžiku, kdy zemřely dvě velké osobnosti českého veřejného života: zpěvák Karel Gott a herečka, signatářka Charty 77 a moje přítelkyně ještě z disentu, které jsem si vždycky nesmírně vážil, Vlasta Chramostová. A můj výrok, tedy že si myslím, že „by si Vlasta Chramostová zasloužila pohřeb se státními poctami“, nelze podle mého soudu označit za výrok, který zasahuje do politiky. To je naprosto absurdní. Otázku pohřbu nepovažuji, stejně jako úctu k zesnulým, za otázku politickou, ale spíše za otázku lidskou a etickou.

Pokud jde o druhou část vaší otázky, a tedy o skutečnost, že v době, kdy Ústavní soud projednával živou konkrétní věc, poslal prezident republiky každému z patnácti soudců osobní dopis, ve kterém po nás požadoval, abychom buď ještě nerozhodovali, anebo nám dokonce naznačoval, jak máme rozhodnout, tak to je fenomén, který považuji v demokratických právních státech za nepřijatelný.

Jiný příklad podobné praxe. Je leden 2019 a expředseda a nynější soudce Nejvyššího správního soudu Josef Baxa říká, že cítí velké zklamání z toho, jak se prezident Miloš Zeman a jeho kancléř Vratislav Mynář chovají vůči justici. Hrad mu podle něj opakovaně dával najevo, jak má v některých kauzách správní soud rozhodnout…

K tomu mohu říct pouze tolik, že pan předseda Baxa dal tehdy na přímou otázku přímou odpověď. A nedomnívám se, že by se tím dopustil nějakého faux pas. Pokud se mé osoby týče, mám trochu jiný postoj v tom smyslu, že zásadně nehodlám komentovat výroky ostatních ústavních představitelů. Pokud ovšem napadnou nevybíravým způsobem Ústavní soud jako instituci, anebo jeho soudce, nemohu mlčet.

Jak vůbec vnímáte výroky Miloše Zemana, jež se týkají jeho postupu po sněmovních volbách? Konkrétně mám na mysli například ten, že sestavením vlády pověří stranu s nejvíce mandáty…

Tak především je třeba říct, že Ústava závazným způsobem nestanoví prezidentovi republiky, koho má po volbách do Poslanecké sněmovny jmenovat premiérem, případně pověřit sestavením návrhu na složení vlády. Skutečnost, že to Ústava nestanoví, neznamená, že se tady neustálily jisté ústavní zvyklosti. Ústava předpokládá tři pokusy o jmenování vlády; první dva svěřuje prezidentovi, ten třetí pak předsedovi Poslanecké sněmovny.

A pokud současně Ústava ukládá povinnost vládě předstoupit před sněmovnu a žádat o její důvěru ve většinovém hlasování, není pochyb o tom, že by jak u prvních dvou pokusů prezidenta, tak u třetího předsedy Poslanecké sněmovny, mělo být základním motivem navrhnout takového představitele politické strany, která má šanci získat – ať již sama anebo v koalici, podporu ve většinovém hlasování v Poslanecké sněmovně.

Je to ústavní zvyklost, a my se můžeme tázat, zda má tato ústavní zvyklost už takovou sílu, že je nepřekročitelná či nikoli. Zde musím také připomenout, že termín ústavní zvyklost má historický původ ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, tam přitom ústavu nikdy neměli a ani dnes nemají. Nepochybné tedy je, že by porušení této ústavní zvyklosti ze strany našeho prezidenta nebylo ústavním deliktem, bylo by to ale nestandardním, dosud neobvyklým postupem.

A umíte si představit, že prezident po volbách pověří sestavením vlády politika, který pravděpodobně nebude mít šanci tu většinu, jak jste o tom právě hovořil, ve sněmovně poskládat?

Občas mívám různé představy, v žádném případě je ale nehodlám zjevovat, zejména v případě, pokud by mohly směřovat do možného budoucího rozhodování Ústavního soudu.

Přesto platí, že takovou situaci nelze vyloučit. Jak by se v takovém případě měli a hlavně mohli ostatní političtí aktéři bránit?

Vláda, kterou prezident jmenuje, je povinna předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a ucházet se o důvěru. A výsledek může být jenom dvojí: buď Poslanecká sněmovna překousne skutečnost, že vláda nebyla složena na základě většinového výsledku voleb, a vysloví ji přesto důvěru, anebo Poslanecká sněmovna důvěru nevysloví a tím se dostáváme ke druhému, a pak možná posléze také ke třetímu pokusu.

A pokud by byly všechny tři pokusy neúspěšné, tak se dostáváme do zvláštní situace, protože i ústavní právníci mají poněkud rozdílný názor. Ústava totiž stanoví, že prezident v takové situaci může rozpustit sněmovnu a vypsat předčasné volby. Avšak o slůvku „může“ je mezi konstitucionalisty dost velká diskuse v tom smyslu, zda to současně znamená, že musí.

Nelze vyloučit, že by se znovu mohl opakovat proces spočívající v případném sestavování tří vlád a jejich nového ucházení se o důvěru. Prezident se totiž skutečně může právem domnívat, že není povinen vypsat nové volby a tudíž může docházet k ještě dalším pokusům o sestavení vlády.

Já jsem ale tu otázku směřoval spíše k tomu, že prezident pověří sestavením vlády někoho, kdo bude mít mizivou šanci sestavit vládu s důvěrou většiny sněmovny, a současně bude otálet s tím, aby následně využil svůj druhý pokus. Jinými slovy řečeno: vládu bez důvěry nechá v úřadě navzdory tomu, že bude fakticky v demisi. V Ústavě se totiž nepíše, za jak dlouho je prezident povinen využít svůj druhý pokus, a tedy jak dlouho může vládnout kabinet, který nezískal důvěru sněmovny…

Ústava skutečně pro přijímání rozhodnutí řady ústavních institucí, prezidenta republiky nevyjímaje, nestanoví závaznou lhůtu či sankci za její porušení v případech, kdy je taková lhůta stanovena. Ústavodárci totiž vycházeli z jisté přirozené, až historické zvyklosti, že ústavní orgány včetně hlavy státu jednají korektně a včas. Ústavní soud se nicméně v jednom, nebo dokonce možná ve dvou případech zabýval otázkou lhůty pro rozhodnutí prezidenta. Bylo to například v případě Lisabonské smlouvy. Tehdy Ústavní soud sice pouze do odůvodnění, ale napsal jednoznačně, že v případech, kdy ústavní instituce nemá lhůtu pro rozhodnutí, ale přitom rozhodnout musí, má rozhodnout bez zbytečného odkladu.

S tím souvisí další otázka: ve veřejném prostoru jsem opakovaně zaznamenal názory, že pokud získá opozice po volbách ústavní většinu, měla by ihned vyvolat odvolání prezidenta Miloše Zemana společným postupem obou parlamentních komor podle článku 66 Ústavy pro jeho prokázanou neschopnost vykonávat úřad a ohrožování bezpečnosti státu. Naposledy to minulý týden napsal novinář a signatář Charty 77 Jan Urban. Podle něj by to mohlo být součástí rozchodu s minulostí a nástupu nové politiky. Co na takové scénáře nebo názory říkáte?

To je přesně ta otázka, která je výsostně politickou, avšak může se stát předmětem jednání Ústavního soudu. Současně jde o spekulaci. Odmítám tedy na ni odpovědět.  

Rozumím. Pojďme se tedy ještě vrátit k rozhodnutí Ústavního soudu o volebním zákoně: předně si dovolím otázku, které jste již docela jistě čelil. Já si ji ale neodpustím: proč to Ústavnímu soudu trvalo tak dlouho?

Na tuto otázku jsem skutečně už mnohokrát odpovídal, proto se pokusím odpovědět stručně: rozhodování pléna, plenární věci, u nás trvají rok, rok a půl. A to proto, že je potřeba umožnit dialog mezi patnácti soudci Ústavního soudu, a to tak, abychom dospěli k nějakému většinovému názoru, který se projeví v našem nálezu. Tady to trvalo déle, a mělo to také jednu z výrazných příčin.

Co tím myslíte?

Ve stejné době, kdy u nás ležel návrh skupiny senátorů na zrušení částí volebního zákona, byla novelizace volebního zákona dvakrát na programu Parlamentu. Ústavní soud se drží známou zásadou jisté zdrženlivosti a minimalizace zásahů do právního řádu. Jinými slovy je trochu absurdní, aby zákonodárci projednávali novelu volebního zákona, a současně chtěli, abychom místo nich rozhodli. Měli sami možnost, namísto toho, aby nám podávali návrh, uplatnit své představy o podobě volebního zákona a těch napadených ustanovení na půdě Parlamentu.

Nemyslím si, že bychom žili v optimální situaci, a že by měl každý reálnou možnost za každé situace se svých práv dovolat.

Premiér Andrej Babiš se minulý týden ve středu nechal opět slyšet, že vaše rozhodnutí bylo účelové. O vás konkrétně řekl, že jste byl před dvaceti lety spolupředkladatelem zákona, jehož některé ustanovení teď Ústavní soud zrušil. Navíc si postěžoval, že ta stížnost u vás ležela 3,5 roku a pak jste rozhodli během pěti dnů.

Tak nebylo to během pěti dnů. Ale začnu tím, že je trochu absurdní domnívat se, že soudci Ústavního soudu jsou nějaké loutky, které ovládá předseda Ústavního soudu. Ústavní soud je složen z patnácti osobností, a ty osobnosti si vůbec nepřipouštějí – mě nevyjímaje – to, že by rozhodnutí, ke kterému dospějeme v podobě závazného a vykonavatelného nálezu mohlo být výsledkem jakékoli vnitřní nebo vnější manipulace a ovlivňování. To je skutečně něco naprosto nepřijatelného, a jenom vyslovení takové domněnky považují za velmi nekorektní a nevhodné.

A samozřejmě, že je každé rozhodnutí Ústavního soudu účelové. A víte, jaký účel sleduje? Ochranu ústavnosti. Ochranu dodržování základních principů a pravidel, které stanoví ústavní systém, ústavní pořádek. A to, že jsem před více než pětadvaceti lety, přesně by se to muselo spočítat, byl senátorem, nikoli předkladatelem osnovy volebního zákona, a že jsem tehdy, abych tak řekl, pro něj hlasoval, je nepochybně pravda, ale nelze z toho podle mého soudu nic zvláštního dovozovat.

Jednak, jak jsem teď po letech zjistil, už tehdy jsem zapochyboval o ústavnosti některých částí toho zákona. Ale především je potřeba si uvědomit, že posouzení toho, zda je nebo není nějaké ustanovení zákona protiústavní, není pouhým porovnáním textů těchto dvou norem, většinou je to naopak posuzování dopadů, aplikace toho kterého ustanovení. A jeho protiústavnost tedy nevyplývá pouze z jeho textového porovnání, ale z toho, jaké dopady má to ustanovení při své aplikaci; a to třeba i po delší době. 

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová označila nález Ústavního soudu k volebnímu zákonu za divný, podle ní dokonce nelze vyloučit, že soudci za své rozhodnutí mohli dostat něco přislíbeno…

Myslím si, že ministryně spravedlnosti neměla takový výrok použít, protože zpochybňuje nezávislost soudní moci v zemi.

Jeden z disentujících soudců Radovan Suchánek vás v médiích kritizoval za to, že veřejně sdělujete informace z průběhu plenárních rozprav, podle něj je to nepřijatelné. Cituji: „Za zcela nepřijatelnou považuji praxi, když předseda Ústavního soudu ještě před přijetím nálezu komukoli, natož veřejně v médiích, sděluje informace z průběhu plenárních rozprav. Stalo se tak, bohužel, i tentokrát, když doktor Rychetský v mediálním rozhovoru uvedl, že plénum se při projednávání zpravodajské smlouvy většinově shodlo na protiústavnosti platné úpravy … a takříkajíc se zaseklo na otázce, zda neodložit účinnost výroku právě s ohledem na to, že prezident republiky již termín voleb vyhlásil.“ Řekl jste to pro server Echo24.cz. Jak vnímáte tuto mediální kritiku od svého kolegy?

Především bych chtěl říci, že mě velice mrzí, že ten redaktor Echa24 a jeho šéfredaktor jaksi zveřejnili část rozhovoru, který jsem jim poskytl, ačkoli mi slíbili, že ten rozhovor vyjde až poté, co Ústavní soud rozhodne. Jinými slovy řečeno, moje podmínka byla, že nedojde k tomu, že by jakákoli informace z Ústavního soudu z mých nebo jiných úst mohla být zveřejněna dříve, než Ústavní soud rozhodne.

Takže to byl podraz.

Oni tento slib porušili, oba se mi písemně omluvili, a já s tím víc, jak říká Jára Cimrman, dělat nemůžu.

Musím se přiznat, že mě jedna věc – pokud jde o rozhodnutí Ústavního soudu o volebním zákoně – přece jen překvapila. Ústavní soud nijak nezasáhl do volebních obvodů, přitom je zjevné, že jde o překážku, jejímž efektem je nestejná váha hlasů. Jednoduše řečeno: v malých obvodech se rozděluje málo mandátů a de facto v nich neplatí pětiprocentní práh…

Ústavní soud dospěl k závěru, že samotný zákonem stanovený způsob přepočtu hlasů na mandáty, tzv. D'Hondtův volební dělitel, není sám o době protiústavní. Současně dospěl k závěru, že rozdělení, územně-správní uspořádání státu na čtrnáct nestejně velkých krajů, také není protiústavní. Protiústavnost spatřoval až v okamžiku, kdy dochází k tomu, že v kombinaci nestejně velkých krajů a D'Hondtova volebního dělitele dochází skutečně k protiústavnímu výsledku voleb při přepočítání hlasů na mandáty. 

A protože se Ústavní soud drží zásadou minimalizací zásahů, rozhodl se nezrušit pro volby existenci čtrnácti nestejně velkých krajů s nestejně početnými voliči, ale zrušil jenom způsob přepočítávání hlasů na mandáty. Jinými slovy, řídil se dvěma principy. Principem, který je Ústavou nepochybně příkazem imperativního charakteru: rovnosti hlasů. A současně Ústavou stanoveným způsobem voleb do Poslanecké sněmovny, to znamená voleb podle poměrného zastoupení.

A k neústavnosti podle Ústavního soudu došlo až při aplikaci obou těchto principů současně, při jejich kombinaci. A proto se rozhodl zrušit jenom způsob přepočtu hlasů na mandáty a dát zákonodárci možnost nastavit spravedlivě tento přepočet hlasů na mandáty. A ta motivace byla jednoduchá: musíme zajistit, aby hlas voliče v malém kraji, měl stejnou váhu jako hlas voliče ve velkém kraji. A to ten stávající systém, jak jste sám naznačil, výrazně deformoval.

V neděli vláda schválila prodloužení nouzového stavu navzdory tomu, že jí to ve čtvrtek zamítla sněmovna. „Vláda vyhlásila nouzový stav na základě jiné skutkové podstaty, než na základě které byl vyhlášen ten stávající,“ odůvodnil manévr po jednání vlády premiér Andrej Babiš. Onou jinou skutkovou podstatou má být podle jeho slov žádost hejtmanů o prodloužení nouzového stavu. Co na to říká naše Ústava?

Poněkud nerozumím argumentaci slovy „skutková podstata“ – jde o terminus technicus z oblasti hmotného práva, zejména trestního. K tomuto postupu ovšem mlčím, protože pokud je mi známo, i v tomto případě se chystá skupina senátorů napadnout vyhlášení nouzového stavu u Ústavního soudu.

Na závěr si dovolím trochu osobnější otázky. Když jste byl podruhé jmenován soudcem Ústavního soudu, dopředu jste prohlásil, že budete funkci vykonávat jen do roku 2017. Tento názor jste později změnil. Jaké jsou v tomto ohledu vaše plány nyní?

Moje plány jsou jednoduché: jakmile vyprší můj mandát, těším se na to, že budu moct – abych tak řekl – odejít z veřejného života, pokusit se přečíst stohy knih, které mám připravené, a bohužel jsem se k nim nedostal, a věnovat se rodině.

Několikrát jste to popřel, ale jak říká Miloš Zeman, jen blbec nemění názory. Takže: co vaše případná kandidatura na prezidenta?

Naprosto a opakovaně ji zcela vylučuji.

Je někdo, koho považujete za svého optimálního nástupce v čele Ústavního soudu?

I kdyby tomu tak bylo, tak bych to nemohl veřejně vyslovit.

A ještě mi dovolte jednu otázku: Jak jsme na tom podle vašeho mínění více než třicet let po listopadu 1989 s vymahatelností práva?

Nemyslím si, že bychom žili v optimální situaci, a že by měl každý reálnou možnost za každé situace se svých práv dovolat. Moje kolegyně, soudkyně Ústavního soudu, Kateřina Šimáčková, jednou řekla velice důležitou větu: dochází-li k nespravedlnosti právě v otázce vymahatelnosti práva, není to ani tak před soudy, ale je to v řadě věcí, které se před soud vůbec nedostanou. Protože ten, jehož jsou nějakým způsobem práva omezena, nemá tu sílu, energii, a někdy i finanční prostředky na to, aby se pustil do soudních sporů.

SDÍLET
sinfin.digital