Krásná Lípa: Jednou za rok si něco řekneme u lavičky Václava Havla. Jinak musíme pracovat v realitě

Vratislav Dostál

28. 08. 2020 • 12:00
Jak se žije lidem v malých obcích? Jak to tam je s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni místní alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi hledám přímo v regionech a přináším ve třetím textu seriálu INFO.CZ. Po jižní Moravě a Pardubickém kraji následuje Šluknovský výběžek.

„Někteří rodiče si prostě řeknou, a promiňte, že to říkám takto narovinu, že nechtějí mít svého syna vedle kluka, který smrdí, nebo který má vši, to je realita, anebo vedle kluka, který neumí používat toaletu, to je taky realita, naděláno vedle záchodu, protože ty děti doma nemají třeba splachovací záchod. Říkám to politicky nekorektně, ale je potřeba to jasně a srozumitelně popsat. Ten rodič prostě usoudí, že své dítě v takovém prostředí nenechá. A dá ho jinam. Pokud sám dojíždí za prací, prostě ho ráno vezme sebou.“

Česká jízda

Politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál a jeho letní roadtrip po českých vesnicích a malých městech. Jak se lidem mimo centrum skutečně žije? Co jim chybí a co je těší? A zajímá je vůbec velká politika?

Tak zní jeden z mnoha konkrétních a praktických problémů, kterému čelí lidé žijící v Krásné Lípě. Autorem výroku je místní starosta Jan Kolář. Po jihomoravských Němčičkách a východočeském Přívratu jde o třetí místo, do kterého jsem se vypravil v rámci svého letního a podzimního turné po českém a moravském venkově. A pokud byly první dvě obce v řadě ohledů příkladné, v Krásné Lípě je mnohé jinak. Příčin to má několik, tou hlavní nejspíš je, že jde o městečko, na jehož osudu se výrazně podepsaly dějiny 20. století ve střední Evropě. Původně šlo totiž takřka výhradně o německé město.

Krásná Lípa je součástí Šluknovského výběžku, leží v severovýchodní části okresu Děčín, na horním toku říčky Křinice, a také na pomezí Národního parku České Švýcarsko a Lužických hor. Je to vlastně několik osad (Dlouhý Důl, Hely, Kamenná Horka, Krásná Lípa, Krásný Buk, Kyjov, Sněžná, Vlčí Hora, Zahrady), což mimo jiné znamená, že je to na svůj počet obyvatel mimořádně rozlehlé městečko. Pěšky ho prakticky není možné na jeden zátah projít. Osobně jsem si prošel centrum, starosta mě pak vzal na obhlídku některých odlehlejších částí autem. Všechno jsem ale i tak ani zdaleka neviděl.

A teď to hlavní: před II. světovou válkou zde žilo přes osm tisíc lidí, šlo o jedno z nejprůmyslovějších a nejbohatších míst Čech, prosperovalo tady snad dvacet textilních továren, dnes jsou z jejich budov většinou torza. Pokud vůbec. Po válce přišel odsun Němců. V roce 1950 zde bylo napočítáno necelých 3,5 tisíce obyvatel. „Po odsunu přišli Slováci, Rumuni, Maďaři, Cikáni. A co bylo možná ještě horší, různí pohůnkové. Všechno zabrali, a pak zjistili, že byli rádi, když se to dalo do družstva. A tady je další křivda: tito lidé, kteří sem přišli, přivandrovalci, kteří to dali do družstva, tak jejich potomci, děti a vnoučata, to pak dostali v restitucích.“

To mi řekl Václav Hieke, pamětník a také předseda místního Klubu českých turistů. Sám patří mezi potomky Němců. „Ze strany táty to byli všichni Němci, kam až se dohlídlo. Až babička byla Češka. Mamka, ta přišla ze Slovenska. Táta byl od šestnácti v Hitlerjugend, poslali ho někam kopat zákopy, nebo protitankové zátarasy. A děda, ten prošel celou Evropou, byl i v Africe,“ vysvětluje mi. Měli štěstí, válku přežili, a shodou okolností se vrátili oba v jeden den. „Proč o tom ale mluvím, naši byli v odsunu, nikdy se o tom u nás nemluvilo. Celé dětství jsem o tom neslyšel. A moc mě to mrzí, táta už nežije. Ani děda. Nemůžu se jich na to zeptat.“

Zůstat tady v každém případě mohla jeho rodina jenom díky tomu, že jeho babička byla Češka. „Děda mi vždycky říkal,“ pokračuje ve vzpomínkách pan Hieke, „buďte rádi, že jste nezažili válku. Ale i po válce, Němci, kteří tady mohli zůstat, čelili velkým omezením. Nesměli na kulturní a sportovní představení, nesměli využívat veřejnou dopravu, museli být do určité doby doma, nesměli mít rádio nebo foťák. Bezprostředně po válce. A i mamka říkala, že táta dostával jako Němec menší plat, za stejnou práci měl méně peněz.“ Na svého otce vzpomíná především jako na hodně pracovitého člověka. „Z útlého dětství si dodnes pamatuju, že prakticky nebyl doma. Buď byl v práci, nebo v hospodě, anebo spal.“

Odsunem Němců podle něj utrpěla také krajina. „Od války se tady zbouralo asi 400 baráků. Kolem roku 1968 přišla druhá vlna exodu, legálně se mohly scelovat rodiny. Pokud byla část venku, ti zdejší mohli odejít za nimi. A mnoho lidí toho taky využilo. Úplně to třeba vylidnilo Kyjov. Mám jednu spolužačku, se kterou jsem si o tom dopisoval. Právě ona v tom roce 1967 odešla,“ vzpomíná Hieke. Nemohlo se to negativně nepodepsat na vývoji městečka. Navíc těch ran Krásná Lípa utrpěla v krátkém časovém úseku více. Pokud totiž komunisté většinu textilních továren po únoru 1948 udrželi, po listopadu 1989 začaly krachovat. I to přispělo k neutěšené sociální situaci, Krásná Lípa se dodnes potýká s vyloučenými lokalitami.

A podle Mapy exekucí byl v loňském roce v Krásné Lípě podíl osob v exekuci téměř dvacet procent, průměrný počet exekucí na osobu pak 5,5. A z těch, co tady čelili v loňském roce exekuci, jich pětačtyřicet procent mělo exekucí tři až devět. „Po listopadové revoluci tady došlo k ohromnému úpadku, postupně začal krachovat textilní průmysl, který byl hlavním nosičem zaměstnanosti. Záhy jsme se začali dostávat – pokud jde o nezaměstnanost – na čísla třeba okolo dvaadvaceti procent. Navíc všichni víme, že i skladba obyvatelstva je tady problematická,“ řekl mi hned v úvodu našeho rozhovoru starosta Jan Kolář.

Kromě toho, že město čelí stárnutí obyvatelstva a vylidňování periférií, má také zvýšený počet sociálně vyloučených obyvatel. „Čímž nemyslím jenom Romy,“ zdůrazňuje starosta. Pozoruhodné přitom je, že sdružení nezávislých kandidátů, za které byl Kolář do pozice starosty opakovaně zvolen, ovládá radnici v Krásné Lípě už od roku 1994. A v posledních komunálních volbách v roce 2018 obdrželo necelých 68 procent hlasů. Což je mimořádný výsledek. A přestože Krásná Lípa čelí problémům, lze to jednoznačně interpretovat jako reakci voličů na dobře odvedenou práci radnice v posledních více než dvaceti letech.

„V roce 1994, kdy se vedení radnice v Krásné Lípě ujalo naše sdružení nezávislých kandidátů, jsme začali postupně připravovat rozvojové programy, už tehdy bylo totiž jasné, že budeme mít zřejmě k dispozici významné prostředky z Evropské unie. Tehdy to bylo ještě z předvstupních rozvojových programů.“ Podle Koláře v průběhu let Krásná Lípa získala z veřejných zdrojů celkem 800 milionů korun, většina z nich šla na infrastrukturu města, něco také na rekvalifikační a sociální programy.

„Kromě toho jsme plynofikovali, máme novou kanalizaci, čističku odpadních vod, máme sběrný dvůr, novou požární zbrojnici, máme postavené dva domy s pečovatelskou službou s dotací, bytový dům opět s dotací. Kompletně zrekonstruované náměstí, kulturní dům, fotbalový areál, Dům Českého Švýcarska. Zmodernizovali jsme také obě mateřské školy, školu máme zateplenou, mámě sportovní areál, školní jídelnu,“ říká starosta s tím, že mají v danou chvíli vše, co město jejich velikosti potřebuje.

A ukazuje mi dva letecké snímky, jeden z poloviny 90. let, druhý z předloňska. „Na první pohled je to úplně o něčem jiném. V prvním případě vidíte město, které je šedé, zničené fasády, vybydlené, zanedbané a poškozené domy. Spousta proluk. Ostatně dodnes bojujeme s naším bytovým fondem, který byl dlouhodobě podfinancován. No a pak, na druhém snímku, vidíte současnost. Je neporovnatelná,“ říká. V mezičase město mimo jiné zapracovalo také na tom, aby se stalo lákadlem pro turisty. Ostatně, jak sám starosta přiznává, má k tomu skoro ideální výchozí podmínky.

V zásadě sem vedou jen dvě slušné hlavní komunikace, které nás spojují s vnitrozemím, jedna státní a jedna krajská. Jsme tudíž relativně odstřižení, třeba v zimě, když napadne hodně sněhu a je kalamita, je někdy problém se sem dostat.

Jan Kolář

„Je tady Českosaské Švýcarsko – hranici mezi Českou republikou a Německem v terénu nepoznáte, máme v dosahu Lužické a Žitavské hory, tudíž pěkné kopce. K tomu zajímavou saskou Horní Lužici s řadou památek a atraktivit.“ Veřejné investice do infrastruktury města se podle něj projevily také ve zvýšeném počtu soukromých investic. Ostatně přímo na náměstí lze navštívit třeba minipivovar Falkenštejn. Doslova podmanivým místem je pak Luční samoobslužný bar Kamenná horka, který založil místní nadšenec a umělecký kovář Míla Petrášek se svou partnerkou Marjánkou Krásnolipskou.

Kolář si nicméně uvědomuje, že se jinak město jeví, pokud zavítáte do jeho centra, které je opravené, na první pohled zaujme také množství zeleně všude, a jinak, pokud se ocitnete v jeho okrajových částech. „Bojovali jsme a ještě bojujeme s tím, že tady podnikavci skupovali zanedbané nebo zdevastované domy, a provozovali to, čemu se říká obchod s chudobou. Takových objektů je tady relativně dost. V celém regionu Šluknovska je to velký problém,“ připomíná Kolář. Podle něj nejde ani tak o klasické ubytovny, jako spíše o domky, anebo pseudobyty v budově bývalé školy.

Tím se částečně vracíme zpět k úvodu textu. Krásná Lípa historicky netrpí pouze odsunem Němců po II. světové válce, trable obcí v celém Šluknovském výběžku pramení také z jejich geografické polohy. Lidé zde na vlastní oči během posledních let sledují to, čemu se říká ubývání státu. Veřejné služby jedna za druhou postupně mizí, stát zde selhává ve svých základních funkcích, přičemž v silách jednotlivých obcí je jen stěží jeho roli suplovat.

„Vede sem jediné zastaralé elektrické vedení vysokého napětí, už ze šedesátých let. Nemáme alternativu. Jakákoliv závada, vichřice a je problém. Navíc kapacitně jsme již na hraně a to limituje zásadně další rozvoj průmyslu. V zásadě sem vedou jen dvě slušné hlavní komunikace, které nás spojují s vnitrozemím, jedna státní a jedna krajská. Jsme tudíž relativně odstřižení, třeba v zimě, když napadne hodně sněhu a je kalamita, je někdy problém se sem dostat. Ne že by to bylo nějak dramatické, ale ve chvíli, kdy třeba nemáme v dosahu funkční nemocnici, to problém prostě je,“ říká mi starosta s tím, že nejbližší nemocnice je v České Lípě, anebo v Děčíně.

A co když někdo bydlí až na hranici s Německem? „No tak je to radost, protože jenom k nám jede čtyřicet minut. Ještě donedávna byla nemocnice v Rumburku, ta je ale v kolapsu. Pokud byste byl třeba z Dolní Poustevny, jedete půl hodiny do Rumburku, pak ještě minimálně hodinu do Děčína nebo 45 minut do České Lípy. Což je peklo. S něčím zlomeným, s manželkou k porodu nebo se starými rodiči na vyšetření či malý zákrok – to fakt nechcete! Veřejnou dopravou celodenní výlet, takže bez auta velký trabl,“ reaguje starosta. Jenže to není všechno, obce zde bojují také s nedostatkem policistů, mizením pošt, anebo mizerným počtem zubařů.

„Takže tam nejenže nesmíte dostat infarkt, protože to máte do nemocnice víc než hodinu cesty, ale pokud vás bude ‚mydlit‘ soused, nedovoláte se ani rychlé pomoci u policie. Rozjeli jsme proto protiakci, udělal se nějaký humbuk, plán spočívající ve stahování policie z regionu se podařilo zvrátit. To samé pošty. Každou chvilku se v nějaké obci zruší. Někdy v nadsázce říkáme, že si snad budeme nakonec muset koupit i tanky, stíhačku a postarat se o vlastní obranu – stát prostě nějak na perifériích nestíhá.“ Jediné, s čím je aspoň v rámci možností spokojený, je veřejná doprava.

K tomu všemu mi obšírně vykládá o tom, jak radnice čelí neutěšené sociální situací některých spoluobčanů, z velké části jde o Romy. „Moje žena učí v naší škole, vím tedy, jaký to má pozitivní dopad, pokud ty děti jsou schopny jít po škole do komunitního centra, které jsme tady zřídili. Udělají tam s nimi úkoly, stráví s nimi nějak smysluplně odpoledne. Protože svým způsobem to nejhorší, co ty děti čeká, je návrat domů. Je to smutný to takto říct. Tím neříkám, že tam není rodičovská láska, ty rodiče jim ale nedají potřebný servis, který jsme my svým dětem zvyklí poskytovat.“

Naším cílem není úplně změnit jejich životní trajektorii. Naším cílem je, aby uměli řešit svoje problémy. A abychom jim otevírali spektrum možností. Aby to nebyl jen pobyt doma, případně cesta na úřad práce, jak to vidí u svých rodičů.

Hana Volfová

Mířím tedy do zmíněného komunitního centra Kostka. Zajímá mě, co všechno dělají a jak se jim to daří. „V Krásné Lípě jsou vyloučené lokality, nejde ale jen o ně, jsou to také jednotlivé domy. Je tady poměrně velká migrace, pracujeme tedy s dětmi i dospělými. Pro děti máme předškolní klub Včelka, kam chodí děti, které z nějakého důvodu nedochází do mateřské školy,“ říká mi na úvod ředitelka sociálních služeb Hana Volfová s tím, že kapacita pro ty nejmenší je dvanáct dětí. „Zjistíme třeba, že se sem někdo přestěhoval a že děti už několik týdnů nikam nechodí. Snažíme se je tedy vtáhnout do klubu Včelka. Jde o přestupní klub, pak je mateřská a následně základní škola.“

Pro starší děti je v Kostce nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. „Máme dva kluby, pro první stupeň, kde se hodně věnujeme přípravě do školy, volnočasovým aktivitám a individuální sociální práci. To, co děti zrovna řeší, šikana, pobyt v kolektivu a podobně. A pak řešíme preventivní témata. Máme také klub pro ty starší, od dvanácti a do šestadvaceti let. Tam je to o něčem jiném. Jde o to, aby nebyly na ulici. Můžou tam jenom tak být, nemusí být v ničem aktivní.“ Což však podle ní neznamená, že se nemohou zapojovat do volnočasových aktivit, které pro ně připravují: vaření, pečení, sport. Věnují se také prevenci, a to pokud jde o rozličné závislosti, pobyt na internetu, sexualitu.

„Naším cílem není úplně změnit jejich životní trajektorii,“ pokračuje v rozhovoru Volfová, „našim cílem je, aby uměli řešit svoje problémy. A abychom jim otevírali spektrum možností. Aby to nebyl jen pobyt doma, případně cesta na úřad práce, jak to vidí u svých rodičů. Aby například věděli, že mohou jet do Prahy, kam se s rodiči třeba nikdy nepodívají. Což pro mě mimochodem bylo docela překvapující. Anebo třeba, že ti dospělí nevěděli, že je tady nějaký národní park. Zkrátka jde o to, aby se také potkávali s jinými skupinami lidí, než ve které vyrůstají.“

Ptám se jí, v čem spatřuje největší problém těchto dětí. Reaguje podobně jako starosta. Věří sice, že je pro ně rodina to nejdůležitější, mnohdy je ale podle jejích slov neumí v rodině naučit věci, které si žádá společnost. „Oni se dobře naučí, jak jednat v situaci, ve které se ta rodina nachází. Jak se o sebe v danou chvíli nejlépe postarat. I když to může být pro společnost rizikové jednání. A my jim prostě ukazujeme, že lze danou situaci řešit i jinak.“ Současně přiznává, že pokud jde o Romy, čelí už ve školách postojům, jež si jejich spolužáci osvojili ve svých domovech. „Jejich pozice v kolektivu je tudíž složitá,“ upozorňuje.

Také město sociální situaci aktivně řeší. „Máme takový trojúhelník, který tvoří škola – komunitní centrum – technické služby. Sám jsem to kdysi v technických službách nastavoval, máme tam šestnáct kmenových zaměstnanců, na které jsme navazovali lidi z úřadu práce, často bez vzdělání, bez pracovních návyků. Zaměstnáváme často Romy, pracoval jsem tam s nimi, sázeli jsme stromy, městskou zeleň, zametali ulice, starali jsme se o veřejný prostor. Je to pro ně často nová zkušenost, a jejich děti to vidí: táta jde ráno do práce a peníze si vydělává, neposílají mu je ze sociálky na poštu za nic,“ říká starosta.

A dodává: „Dřív měli na krku exekuce, desítky exekucí, dluhy u města a tak. Dneska jich je šest v trvalém pracovním poměru na technických službách, osvědčili se, řeší své závazky, chopili se nové šance. Anebo: školník ve škole je Rom. Je to nějaké poselství do komunity. Ti kluci mají zaměstnanecké smlouvy, ráno musí do práce. Vidím konkrétní rodiny, kde to má nějaké pozitivní dopady. Anebo správce fotbalového areálu, taky Rom. To jsou pozitivní signály do jejich komunity. Peníze za práci. Pozor, tu je již druhá generace dětí, která vidí své rodiče nepracovat! Pozitivní také je, že dlouhodobě tady také klesá kriminalita.“

Stáčím řeč na současnou politickou situaci, zajímá mě vždycky a všude. Poslední parlamentní volby zde drtivě vyhrálo hnutí ANO, svůj hlas mu dalo téměř 38 procent voličů. Druhá zde skončila SPD Tomia Okamury (11,66 %), třetí komunisté, které volilo 9,54 % voličů. „No, bohužel. Lidem to nevyčítám, svobodná volba, těžko se rozhodovat, koho volit. Těch zklamání bylo mnoho. Teď je čeká to samé,“ reaguje na vítězství Andreje Babiše starosta. Krásnou Lípu nicméně v jistém ohledu označuje za atypické městečko. Své akce tady měl Milion chvilek pro demokracii, mají zde také lavičku Václava Havla. Kolář ale zdůrazňuje, že se na malých obcích politika moc nehraje.

Vzpomínám na velkou besedu se studenty, když říkali, že budeme mít pět neděl dovolené, to se mi líbilo. Nikdy jsem je ale pak neměl. Nahoru šly štiky, co byly chytrý, předseda partaje měl najednou fabriku, šlo to hrozně rychle.

Václav Hieke

„Tady se řeší věci pro denní život. Vystoupíme třeba na akci Milionu chvilek, jednou za rok si něco řekneme u lavičky Václava Havla. A to je všechno, jinak musíme pracovat v realitě. V zastupitelstvu máme ostatně také komunisty. Jsou to takové hrany, nesmíte si směrem k většině úplně uškodit, věci zbytečně hrotit. Já si ale myslím, že tady lidé vědí, co děláme a že to oceňují. Lidi rozlišují politiku, a tu práci. Tady to o ideologii moc není. No a pak je tady to téma týkající se práce s Romy. To vám extra body také nepřinese. U majority je to někdy jednoduchá zkratka: ‚Vy zase děláte věci pro cikány, to je zbytečný, dělejte radši pro nás‘.“

O Babišovi hovoří také pamětník Václav Hieke. „Přidal nám, na rozdíl od všech předchůdců nám už dvakrát přidal, máme zadarmo vlak, nikdy jsme se neměli tak dobře jako teď za něj. Má jeden průšvih za druhým a pořád tam je. Stále na něj něco hledají, něco vytahují. No, ale…,“ říká. Vzpomíná také, jak to měla jeho generace těžké. „Vždycky jsme byli skromní, teď jsem na tom vlastně už lépe, dokonce lépe, než když jsem dělal. Strašně mě irituje, když někdo říká, že jsme si to projedli, no podívejte, my jsme si to opravdu neprojedli.“

On sám přišel o práci pět let před důchodem. „Říkal jsem si, jsem řemeslník, práci seženu, uživím se. I tak jsem dělal stále nějaké melouchy. Nakonec to byl ohromnej problém, nikdo mě nepotřeboval. Oni sháněli třeba zedníky, ale chtěli, abyste tam byl od jara do podzimu, nejlépe od rána do večera, o sobotách a nedělích. Takže jsem zůstal bez práce. Nakonec mi dali práci na základně ochránců přírody, dělal jsem, co bylo potřeba.“ Pokud se ho zeptáte, jak se v Krásné Lípě žilo ve srovnání s dneškem před rokem 1989, odvětí, že tehdy byla větší šance na práci. „Po roce 1989 se skoro všechno zavřelo a nebyla prakticky práce.“

S láskou naopak vzpomíná na rok 1968. „Byl jsem v Liberci, měli jsme jet na chmel, byl jsem puberťák. Ráno přišla vychovatelka a říká, že nás přepadli Rusové. Ředitel nás rozpustil, řekl nám, ať jedeme domů. Naši byli rádi, že mě viděli, druhý den jsme šli s tátou na pivo, pamatuju si, jak byla silnice úplně zničená. Strašně jsem na ten chmel chtěl jet, nakonec jsem také odjel. Dostal jsem 630 korun. Vracím se k tomu proto, že to byla úžasná doba, už nikdy jsem nic podobného nezažil. Byl jsem na učilišti, ve velkém městě, poznával jsem nové holky, chodil do kina, byly nové časopisy, lidé k sobě měli strašně blízko.“

Také listopad 1989 mu zprvu atmosférou ve společnosti připomínal osmašedesátý. „Najednou se to třáslo. Těšil jsem se z toho, jako ostatní. Vzpomínám na velkou besedu se studenty, když říkali, že budeme mít pět neděl dovolené, to se mi líbilo. Nikdy jsem je ale pak neměl. Nahoru šly štiky, co byly chytrý, předseda partaje měl najednou fabriku, šlo to hrozně rychle.“ Dnes v Krásné Lípě fungují asi dvě nebo tři. „Textilní průmysl je víceméně pryč. Hodně lidí jezdí do zahraničí: zdravotní sestry, sociální pracovnice. Totéž kuchaři nebo číšníci. A já se jim nedivím, mají tam trojnásobný plat,“ říká starosta.

„A jak jsme se toho už dotkli,“ pokračuje, „udržte tady lidi, když mizí veřejné služby, střední školy se slučují nebo tzv. optimalizují. Chcete dát dceru na zdravotní školu. No jo, ale má to význam, když se v Rumburku ruší nemocnice a nebude kde učit praxi? No nedáte ji tam. Nezbývá, než aby šla na střední školu do Jablonce, do Liberce nebo do Děčína. Mladý člověk tudíž ochutná velké město, a už se nevrátí. Samozřejmě si ho tam navíc odchytí firmy, pokud jde o ty zdravotní sestry, tamní špitál. Ta holka se sem samozřejmě těžko vrátí. Podobně v jiných oborech.“

Přesto v samotném závěru zdůrazňuje, že nechce, aby to vyznělo dramaticky nebo zoufale. „Sever Čech byl po válce doslova vydrancován, surovinově i lidsky. Každý Čech by si měl povinně projet hnědouhelnou pánví od Ústí nad Labem až po Sokolov. Navázaný energetický, chemický a těžký strojírenský průmysl. Zdevastovaná krajina, zničené životní prostředí, poznamenané složení obyvatelstva. To není harmonická projížďka malebnou jižní Moravou, Pošumavím nebo Podkrkonoším! Republika si tu hodně vzala, teď by to měla systematicky vracet zpět. Zatím se to děje jen pomalu. A možná je chyba, že si o to neumíme důrazně říct!“

SDÍLET